Ludwig Rehlinger (uprostřed) na zasedání Spolkové rady v Bonnu (10. 6. 1988) FOTO: Bundesarchiv / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Bundesarchiv / Wikimedia Commons (volné dílo)
NEKROLOG / V úterý 28. března 2023 zemřel v Berlíně ve věku 95 let někdejší dlouholetý státní tajemník Spolkového ministerstva pro vnitroněmecké vztahy a člen západoberlínské vlády Ludwig Rehlinger. Zesnulý byl významnou osobností poválečného Německa. Zásadním způsobem se podílel na humanitárních snahách vlády Spolkové republiky Německo (SRN) a měl rozhodující podíl na osvobození desítek tisíc politických vězňů z bývalé Německé demokratické republiky (NDR) v letech 1963–1989.
Osobnost Ludwiga Rehlingera je třeba připomenout nejen proto, že svou činností významně přispěl k pádu komunistických režimů ve východní Evropě. V 80. letech byl totiž dvakrát klíčovým aktérem v pozadí celosvětově mediálně sledovaných událostí, které se tak či onak týkaly i naší země.
Úřednická a politická kariéra
Dr. Ludwig A. Rehlinger se narodil 23. září 1927 v Berlíně. V roce 1944 byl jako sedmnáctiletý povolán do wehrmachtu. Po propuštění z britského zajetí roku 1947 vystudoval práva a národní hospodářství na Humboldtově univerzitě v Berlíně, Univerzitě Innsbruck a Svobodné univerzitě v Berlíně.
V roce 1956 se stal berlínským advokátem a roku 1957 nastoupil na tehdejší Spolkové ministerstvo pro celoněmecké otázky (Bundesministerium für gesamtdeutsche Fragen). Ještě téhož roku byl jmenován vedoucím kanceláře téhož spolkového ministra a v této funkci působil až do roku 1969. V letech 1970–1972 zastával úřad prezidenta spolkového Celoněmeckého institutu (Gesamtdeutsche Institut ─ Bundesanstalt für gesamtdeutsche Aufgaben).
V letech 1972–1975 byl poradcem poslanecké frakce křesťanských demokratů (CDU/CSU) ve Spolkovém sněmu a mezi lety 1975–1982 pracoval v soukromé sféře. V říjnu 1982, po nástupu vlády kancléře Helmuta Kohla, byl jmenován státním tajemníkem v tehdejším Spolkovém ministerstvu pro vnitroněmecké vztahy (Bundesministerium für innerdeutsche Beziehungen). Tento úřad zastával až do května 1988. V letech 1988–1989 byl Rehlinger členem západoberlínské vlády, v níž působil jako senátor pro justici, vnitroněmecké vztahy a spolkové záležitosti.
V letech 2005–2007 se Rehlinger angažoval jako předseda představenstva prestižní Německé společnosti (Deutsche Gesellschaft e. V.), která byla založena krátce po pádu Berlínské zdi v lednu 1990 jako občanský spolek na podporu politických, kulturních a sociálních vztahů v Evropě.
Od roku 2007 až do smrti byl čestným předsedou této společnosti. V roce 1987 byl Ludwig Rehlinger vyznamenán Velkým záslužným křížem Spolkové republiky Německo. Rehlingerova činnost, zejména v 60. a 80. letech 20. století, velmi významně a pozitivně ovlivnila vývoj poměrů nejen v Německu, ale i v celé střední Evropě, včetně bývalého Československa.
Osvobozování východoněmeckých politických vězňů
Ludwig Rehlinger započal na přelomu let 1962–1963 jako blízký spolupracovník tehdejšího spolkového ministra pro celoněmecké otázky Rainera Barzela (v úřadu v letech 1962–1966) důvěrná jednání o propuštění zhruba 12 tisíc politických vězňů, kteří byli na konci 40. let či v 50. letech odsouzeni ve východním Německu a nacházeli se ve věznicích na území tehdejší NDR, kde vykonávali často dlouholeté tresty. Přestože jednání probíhala za krajně nepříznivých politických okolností poté, kdy po vztyčení Berlínské zdi 13. srpna 1961 byly přerušeny takřka veškeré kontakty mezi NDR a SRN, podařilo se nakonec dojednat a na podzim 1963 uskutečnit propuštění první malé skupiny východoněmeckých politických vězňů do SRN, a to za úplatu v hotovosti.
Během následujících několika let se původně samostatně dojednávané akce změnily v kontinuálně probíhající osvobozování východoněmeckých politických vězňů za úplatu (Gefangenenfreikauf). Toto osvobozování probíhalo takřka nepřetržitě až do léta 1989.
Úplata za propuštěné politické vězně byla bývalé NDR poskytována zpočátku převážně v dodávkách nedostatkového spotřebního zboží a surovin, od 70. let pak zpravidla v hotovosti. Původně dojednaná částka za jednoho propuštěného politického vězně činila 40 000 západoněmeckých marek, v 80. letech nicméně výrazně překročila 100 000 marek. Celkem bylo v letech 1963–1989 takto osvobozeno více než 33 tisíc východoněmeckých politických vězňů, za které vláda SRN vyplatila v hotovosti a v dodávkách zboží přibližně tři a půl miliardy západoněmeckých marek.
K tomu přistupuje ve stejném období (1963–1989) vystěhování dvou tisíc východoněmeckých dětí, jejichž rodiče buď odešli do SRN, nebo byli v NDR uvězněni z politických důvodů, a spojení bezmála 250 tisíc rozdělených rodin. Úplatné osvobození politických vězňů (Freikauf), při jehož dojednání a zajištění sehrál Rehlinger klíčovou a nezastupitelnou roli, umožnilo záchranu životů stovek lidí, kteří by jinak ve východoněmeckých věznicích zemřeli.
V neposlední řadě právě Rehlingerovou zásluhou neutrpěly řádově tisíce lidí trvalou zdravotní újmu, kterou by jim dlouhodobé věznění v bývalé NDR s vysokou pravděpodobností způsobilo. Především se však zasloužil o propuštění desítek tisíc politických vězňů.
Politický a morální rozměr
Úplatné osvobozování východoněmeckých politických vězňů bylo po celou dobu svého trvání v SRN také objektem kritiky, a to jak z politických, tak i morálních pozic. Uvedenou procedurou měl být údajně oslabován potenciál opozice v NDR, a tak snižován politický tlak na východoněmecké vedení. Později se poukazovalo i na to, že „Freikauf“ představuje pro východoněmecký komunistický režim stimul ke zvyšování počtu politických vězňů, kteří by se mohli stát předmětem tohoto obchodu s lidmi. V této souvislosti je však třeba poukázat na dvě významné skutečnosti:
Za prvé: Před podobnými, či ještě tísnivějšími dilematy (například v podobě přímého uplácení různých státních úředníků a režimních hodnostářů) stály mnohé další významné osobnosti, humanisté a obhájci lidských práv, kteří se s větším či menším úspěchem ve 20. století pokusili o záchranu lidí hromadně pronásledovaných totalitními režimy, ať už z politických, náboženských či rasových důvodů. O celkové prospěšnosti aktivit těchto osobností a o jejich úctyhodných zásluhách nelze v současné době ani v nejmenším pochybovat, ať už máme na mysli sira Nicolase Wintona (1909–2015), švédského diplomata Raoula Wallenberga (1912–1947?) či bratislavskou židovskou aktivistku Gisi Fleischmannovou (1892–1944).
Za druhé: Obchodování s vlastními občany představuje nepochybně jednu z nejodpudivějších kapitol v dějinách nejen samotné NDR, ale i celého sovětského bloku. To, že byl východoněmecký režim ochoten takovýto obchod s lidmi v enormním rozsahu provozovat, svědčí o jeho skutečné nelidské podstatě jako máloco jiného. Postup spolkové vlády při úplatném osvobození byl naproti tomu plně v souladu s Ústavou SRN i s jejími dalšími zákony, podle nichž měli právo na ochranu ze strany západoněmeckých úřadů nejen občané SRN, ale také Němci žijící na území NDR.
Pražské Vánoce 1984
V úřadu státního tajemníka ministerstva pro vnitroněmecké vztahy se Rehlinger velmi obětavě podílel na řešení několikaměsíční humanitární krize, která vznikla v říjnu 1984, kdy se postupně asi 140 občanů NDR uchýlilo na velvyslanectví SRN v Praze a zde požádalo o politický azyl. Tehdy bylo vyloučeno, na rozdíl od analogické situace na podzim 1989, aby žadatelé odcestovali z Prahy přímo do SRN.
Rehlinger strávil roku 1984 v pražské rezidenci velvyslanectví, v malostranském Lobkowiczkém paláci, celé vánoční svátky společně s uprchlíky z NDR. V lednu 1985 se Rehlingerovi a jeho spolupracovníkům podařilo přimět všechny uprchlíky k dobrovolnému opuštění budovy velvyslanectví a k dočasnému návratu do NDR. Zároveň však bylo dosaženo toho, že všichni tito uprchlíci obdrželi posléze povolení k vystěhování do SRN.
Ščaranskij za Koechera
Počátkem roku 1986 se Rehlinger z titulu svého úřadu jako zástupce spolkové vlády významným způsobem spolupodílel na přípravě a realizaci osvobození skupiny východoevropských politických vězňů, odsouzených za údajnou špionáž k dlouholetým či doživotním trestům.
Mezi osvobozenými byl také sovětský obhájce lidských práv Anatolij Ščaranskij (pozdější izraelský ministr vnitra Natan Sharansky), který byl v roce 1978 odsouzen v Sovětském svazu za špionáž ve prospěch USA k 13 letům vězení. Mezi osvobozenými byl také syn známého českého tenisového trenéra Jiřího Javorského Jaroslav Javorský. Ten byl roku 1977 odsouzen v Československu za údajnou špionáž a za napomáhání k opuštění republiky rovněž ke 13 letům.
Východoevropští političtí vězni byli vyměněni za skupinu špionů zatčených na Západě. Mezi nimi byl hlavní figurou někdejší „český krtek v CIA“ a pozdější pracovník Prognostického ústavu ČSAV Karel Koecher (nar. 1934), doprovázený svou manželkou Hanou. Koecherovi byli vysláni jako špioni z Československa na Západ v polovině 60. let. Osvobození se uskutečnilo na „mostě špionů“, Glienicker Brücke, spojujícím Postupim s tehdejším Západním Berlínem, za velké pozornosti západních médií dne 11. února 1986.
Morální pohnutky a osobní odpovědnost
Své dlouholeté úsilí o osvobození politických vězňů i své další humanitární aktivity zachytil Ludwig Rehlinger již záhy po sjednocení Německa v rozsáhlé a působivé vzpomínkové knize Freikauf, která vyšla poprvé roku 1991. Druhého, rozšířeného a doplněného vydání se tato kniha dočkala roku 2011. V posledním čtvrtstoletí byl Rehlinger také významným pamětníkem a cenným zdrojem informací pro četné odborné historické i popularizační práce věnované nejen samotnému „Freikaufu“, nýbrž i dějinám poválečného rozděleného Německa vůbec.
Aktivity Ludwiga Rehlingera v oblasti humanitárních snah vlády SRN, zejména při osvobozování politických vězňů z bývalé NDR, daleko překračovaly rámec jeho povinností jako vysokého vládního úředníka. K jejich uskutečnění bylo potřeba nejen vzdělání, vytrvalosti a cílevědomosti, nýbrž i velké osobní odvahy. Ve svém konání byl vždy veden svým vnitřním přesvědčením, pevnými morálními imperativy a jasným vědomím osobního poslání a odpovědnosti.
Bezprostředním motivem těchto aktivit byla podle jeho vlastních slov osobní reflexe období nacistické diktatury. A také následující hluboké zklamání z toho, že jen několik málo let po pádu nacismu mohla v Německu znovu vzniknout diktatura. Proti této diktatuře se Rehlinger rozhodl postavit.
Česká kauza Rehlinger
V prosinci roku 2015 jsem navrhl tehdejšímu primátorovi města Plzně Martinu Zrzaveckému, aby ocenil celoživotní zásluhy Ludwiga Rehlingera v oblasti prosazování a upevňování základních hodnot a principů svobody, právního státu, lidských práv a demokracie udělením plzeňské Ceny 1. června.
V návrhu jsem mimo jiné zdůraznil, že jeho ocenění v České republice by bylo jasným vyjádřením skutečnosti, že je nepřijatelné stavět na roveň na jedné straně demokratický a právní stát, jehož činitelé jsou vázáni právním řádem a jejichž rozhodnutí podléhají mnohostranné veřejné kontrole, a na druhé straně totalitní či autokratický bezprávní stát, jehož vládci zpravidla nedodržují ani vlastní právní normy a mezinárodní závazky a jednají zcela svévolně a utilitaristicky.
Můj návrh tehdy podpořily významné osobnosti z celé šíře politického spektra, od zástupce ombudsmanky Stanislava Křečka přes někdejšího posledního československého premiéra Jana Stráského až po plzeňského senátora za ODS Lumíra „Lema“ Aschenbrennera. Tehdejší Rada města Plzně, v čele s novým sociálnědemokratickým primátorem, nakonec udělila Cenu 1. června za rok 2015 osobnosti neméně zasloužilé ‒ sociologovi a signatáři Charty 77 Rudolfu Battěkovi (1924–2013).
Odkaz ve světle nedávných událostí
Jakkoli nechci zpochybňovat výše uvedené legitimní rozhodnutí, dovoluji si vyslovit domněnku, že si plzeňská městská rada v roce 2015 neuvědomila (a snad ani nemohla uvědomit) jeden velmi podstatný rozměr Rehlingerovy činnosti, který znovu osvětlují až události a odhalení posledních pěti let: Sovětský svaz rukama svých tajných služeb vraždil své politické oponenty a další nepohodlné osoby v zahraničí nepřetržitě, byť s kolísající intenzitou, od konce 20. let až do nástupu Gorbačovovy perestrojky.
Na tuto sovětskou „tradici“ navázalo Putinovo Rusko v předminulém desetiletí. Rehlinger si byl rizika, že se stane cílem a obětí vražedného útoku KGB, Stasi či jiné východoevropské tajné služby, velmi dobře vědom. Koneckonců několik jeho kolegů z ministerstva zemřelo za podezřelých či nevyjasněných okolností.
Stejně tak Rehlinger dobře věděl, že nejzranitelnější částí výměny Ščaranského není přechod Glienického mostu, nýbrž hodiny a dny po výměně předtím, než někdejší sovětský politický vězeň mohl odcestovat do Izraele. Tehdy již byla „směnná hodnota“ Ščaranského pro sovětský režim nulová, zato se znovu vylíhl nebezpečný, ale zpočátku zranitelný politický oponent. Právě v této fázi výměny, kdy bylo třeba Ščaranského ukrýt na neutrální půdě, projevil Rehlinger velkou vynalézavost a schopnost přijít s originálním řešením.
Na pozadí událostí posledních let se znovu výrazně ukazuje, jak statečným a morálně pevným člověkem zesnulý Ludwig Rehlinger byl. Spolu s tím ale také přichází uvědomění si skutečnosti, že podobně statečné lidi ve vysokých státních funkcích, kteří budou schopni a připraveni konat ku prospěchu věci a bez ohledu na všemožná rizika daleko nad rámec svých úředních povinností, budeme, žel, potřebovat i v budoucnu. Politováníhodná je země, která potřebuje hrdiny. Ještě politováníhodnější je však země, která je nemá.
Doc. PhDr. Petr Kreuz, Dr., je archivář a historik. Je nositelem rakouského Čestného kříže Za vědu a umění.
