Začínal nebezpečný mír. Postavit se osvoboditelům vyžadovalo na konci války velkou odvahu

brizzle born and bred on Foter.com

Ilustrační foto | FOTO: brizzle born and bred on Foter.com

V poválečných časech, kdy ruští agenti za přihlížení našich úřadů „čistili prostor“ od ruských emigrantů v Československu, postavili se hanspaulští obyvatelé za svého souseda. Majitelé vil a rodinných domků byli většinou bývalí legionáři; pamatuji se, že hned naproti nám bydlel generál Rambousek, kousek vedle generál Adam a na rohu Toulovské a Fetrovské generál Eliáš.

Převážná část hanspaulských vilek a domků byla řešena tak, že měly více bytů, a ty se daly pronajímat, byly to tedy činžovní vily, jak se tehdy říkalo. Satelitní městečko, i když v příjemném prostředí (což se tehdy ale tolik nepočítalo), s omezenou dopravní i další infrastrukturou, nemohlo požadovat příliš vysoké nájmy.

Ošidné je „světlo komunismu“

Proto se sem hodně stěhovali mladí lidé: ať již úředníci z ústředních institucí, soustředěných kolem dejvického ministerstva národní obrany a nedalekého ministerstva zahraničních věcí na Hradčanech, kteří právě začínali svoji kariéru, pedagogové a vědečtí pracovníci z vysokých škol u Vítězného náměstí a z výzkumných ústavů v Dejvicích a ve Střešovicích. Nechyběli ani úspěšní živnostníci a řemeslničtí mistři.

Mezi mladými obyvateli Hanspaulky byli od konce první poloviny třicátých let také bývalí ruští emigranti se svými rodinami. Bývalí, protože šlo o právoplatné československé občany.

Měli za sebou studia na českých a slovenských vysokých školách, byli zaměstnáni v ctihodných úřadech nebo podnikali. Nejeden měl českou manželku a samozřejmě už také české děti.

Byli našimi spoluobčany se vším všudy, až na to, že lépe než kdokoliv jiný věděli, jak ošidné je „světlo komunismu“, v jehož stínu se ocitla jejich původní vlast. A věděli, že to nejhorší, co nás může potkat, je vydat se za tímto světlem do slepé uličky, kde čekal jen marasmus a zmar.


Se souhlasem autorů i nakladatelství Galén připomínáme ukázku z publikace Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů vybral a sestavil Michal Bystrov za přispění Marty Bystrovové a Vladimíra Bystrova ml. (titulek a mezititulky jsou redakční).


Můj otec byl jedním z nich. Jako začínající vysokoškolák se po bolševickém převratu v Rusku přihlásil do Dobrovolnické armády, která byla odhodlána zastavit spolu s dalšími protibolševickými silami nastupující rudý teror.

Přes tři roky bojoval marný boj, aby potom odešel do emigrace. V roce 1921 přijel do Prahy a už tu zůstal. Vystudoval, byl zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí, vzal si krásnou dívku z Letné, pak jsem se narodil já, samozřejmě u Apolináře, a když mi byl rok, stali jsme se obyvateli Hanspaulky.

Na podporu inženýra Klonova

Otcovy ruské kamarády si pamatuji jen neúplně, spíš k nám v neděli dopoledne na čaj chodili jeho čeští přátelé, novináři a kolegové z ministerstva. Vzpomínám na vyslance a později, za druhé světové války, předsedu naší exilové Státní rady v Londýně Prokopa Maxu, na historika Slavíka, na poválečného dlouholetého osobního tajemníka paní Hany Benešové pana doktora Matouše, na poslance Karla Moudrého. Jistě bych z paměti vydoloval další jména, ale o to teď nejde.

Z otcových krajanů, vesměs jeho vrstevníků se stejným osudem a rovněž pevně zakotvených ve zdejší realitě, byl pravidelným návštěvníkem našeho podkroví inženýr Klonov. Sice o téměř devět let starší, ale taktéž bývalý voják Dobrovolnické armády.

Do Československa přišel také v roce 1921, vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při Českém vysokém učení technickém v Praze, pracoval jako vědecký pracovník Zemědělského ústavu účetnicko-zprávovědného dole v Dejvicích. Měl pleš, byl trošku při těle a měl usměvavou paní, Rusku. Děti žádné, snad proto mne oba měli tolik rádi.

A potom přišel 9. květen 1945. Do Prahy přijela sovětská armáda a s ní zvláštní jednotky, které měly za úkol likvidovat potenciální odpůrce budoucí sovětizace Československé republiky, co nejvíce „vyčistit prostor“ od každého, kdo by mohl dříve či později dělat potíže prosovětské politice naší země, přičemž hlavní byl zřejmě (v Kremlu dlouho pečlivě připravovaný) zátah na přední představitele bývalé ruské antibolševické emigrace.

Netrvalo dlouho a komanda sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ si přišla také pro mého otce – a o několik dnů později i pro inženýra Klonova.

Pro obyvatele Československa bylo řádění sovětských ozbrojenců s červenými rantly pod širokými dýnky brigadýrek nepochopitelné. Úřady si nevěděly rady s počínáním svého velkého spojence a lidé byli zaskočeni.

Ne všichni se však přikrčili a báli; byli i takoví, kteří se rozhodli něco udělat a protestovat. A tak je v Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky uchováno prohlášení určené našim úřadům se zjevným cílem: aby je přimělo jednat. 29 Hanspauláků v něm vydává dobrozdání svému odvlečenému sousedovi.

Prohlášení:

Podepsaní obyvatelé Prahy-Hanspaulky tímto stvrzují, že znají pana Dr. Vladimíra Klonova již po dobu 10 let. Během této doby jmenovaný se choval naprosto spolehlivě po stránce národní a sociální. Jeho slovanské a vlastenecké ruské cítění bylo nám při osobním styku s ním naprosto zjevné.

V Praze 21. VII. 1945.

A devětadvacet podpisů.

Většinou obyvatel ulice Fetrovské, za některými jmény si ještě vybavuji tváře: otec a syn Bochníčkovi, Kudlák, ti bydleli za rohem Na Pískách, s Bóďou jsem chodil do třídy, byl to dlouholetý kamarád, Hlaváček, Čermák, Mezek, Martínek, Lála, Kopeček, ti měli ve Fetrovské koloniál, Šplíchal, to byl, pokud mne paměť nezrazuje, trafikant, Zeithamel, Tůma, Křemen, Kašuba, také otec spolužáka, fantasticky hodného kluka, Feřtek, to samé, pan doktor Kabát, měl nedaleko ordinaci, Svoboda, Novák, Štraus, některá jména se bohužel nedají přečíst…

Nebát se osvoboditelů

Samozřejmě to nepomohlo, protože, jak dnes už víme, sovětští únosci své oběti okamžitě odváželi přes Německo do Sovětského svazu, a netrvalo dlouho a většina odvlečených putovala dál do sibiřských lágrů. Jen pár jich přežilo a po deseti letech, to nejdřív, se vrátili.

Vrátil se také můj otec a žil potom v hanspaulské vile „dědečka“ Jáchyma, teď už bytového podniku, až do své smrti v roce 1967. Inženýr Klonov se však nevrátil a podle nepotvrzených zpráv zemřel hned při transportu do sovětského tábora.

Nevím, po jakých cestách se dál ubíral život těch, kteří tehdy podepsali citované prohlášení. Možná, že podlehli různým kompromisům nebo něčemu horšímu, přijali za své jiné hodnoty a později by už něco takového nepodepsali.

Nebo si naopak zachovali vlastní hlavu a dnes jsou na ně jejich rodiny hrdé. Někteří se zřejmě odstěhovali, podobně jako před mnoha desítkami let také já, ale jistě zůstali pamětníci, kteří budou vědět, o koho šlo.

Bylo jich 29 a prostě se nebáli. Ani osvoboditelů. Takových mnoho nebylo.

I když možná na Hanspaulce, která dnes samozřejmě vypadá trochu jinak a část jejích obyvatel nemá se starousedlíky nic společného, by se jich tenkrát našlo přece jen víc než jinde. Ale to nic nemění na tom, že si i po dlouhých desetiletích zaslouží poděkování a stálou připomínku.

Komanda sovětské NKVD

V neděli odpoledne, bylo to 6. května, se u nás na Šárecké a Na Pískách horečně stavěly barikády. Zprávy, které doléhaly zezdola z města, nebyly optimistické.

Na barikádě na rohu Toulovské skončil také kočárek, ve kterém mne vozili, když jsme se před devíti lety přistěhovali do vily malíře Jáchyma. Ještě mám někde fotografii, jsme na ní s Luďkem Bilwachsů, bylo mu jedenáct a mně deset. O dva dny později jsme zase všechno rozebírali a uklízeli.

Následujícího dne, v úterý 8. května 1945, Německo kapitulovalo a válka skončila. O den později dorazila do Prahy Rudá armáda.

Od té doby uplynula strašná spousta let, ale stále si pamatuji, jak mne maminka vzala za ruku a šli jsme se podívat dolů, blíž k centru města. Všude leželi mrtví. Zajatí Němci odklízeli barikády a trosky, lidé po nich plivali a nebyla nouze o rány.

Na Bořislavce visel za nohy na kandelábru německý voják a muži s páskami s nápisem RG na rukávech pod ním rozdělávali ohníček. Tuším, že to byl Jiří Mucha, kdo později napsal: „Začínal nebezpečný mír.“

V příštích dnech zahájila komanda sovětské NKVD hon na bývalé československé politiky z Podkarpatské Rusi a na ruské legionáře bojující před čtvrtstoletím na Sibiři proti bolševikům.

Mizeli také bývalí emigranti z bolševického Ruska, kteří našli ve dvacátých letech útočiště v demokratickém Československu. Mezi nimi byl odvlečen do GULAGu také můj tatínek a vrátil se až o deset let později. Většina jeho druhů však v komunistických lágrech zahynula.


Vladimír Bystrov se narodil 7. srpna 1935 v Praze (dětství a mládí prožil na Hanspaulce). Zemřel 1. června 2010. Jeho otec Nikolaj Bystrov (1899–1967) žil od roku 1921 v Československu, v roce 1936 získal čs. státní občanství. Přesto byl odtud v květnu 1945 nezákonně odvlečen sovětskou tajnou policií a poslán na deset let do sibiřského GULAGu. Vladimír Bystrov pracoval jako filmový kritik a publicista, později i jako překladatel. Působil mimo jiné jako tiskový tajemník Filmového studia Barrandov v Praze, v letech 1964–1968 například spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary. Od srpna 1970 do dubna 1971 pracoval v podniku Fortuna, mezi jehož nejvýraznější projekty patří kompletní edice Foglarových komiksů Rychlé šípy a výroba hlavolamu „ježek v kleci“. Po listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem a prvním zástupcem syndika Syndikátu novinářů ČR, byl šéfredaktorem týdeníku PRO a deníku Noviny. Od roku 1993 předseda rady občanského sdružení Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. V roce 2007 mu bylo „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ propůjčeno státní vyznamenání Řád T. G. Masaryka II. třídy.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením redakce Hlidacipes.org.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner