Hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň FOTO: NATLAND Group / se souhlasem
FOTO: NATLAND Group / se souhlasem
Reálný bankrot České republice nehrozí, říká hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň. V rozhovoru pro deník FORUM 24 ale varuje, že zbankrotovaný stav veřejných financí máme za dveřmi. Zadlužení státu se podle něj stále zvyšuje a podíl na tom dává za vinu i vládě Andreje Babiše (ANO). Nechválí však ani současný kabinet Petra Fialy (ODS).
Jak se díváte na aktuální stav státního rozpočtu?
Bude velmi záležet na tom, jak dopadne bitva o důchody. V plánovaném schodku státního rozpočtu 300 miliard nebyla rezerva ani na sníženou valorizaci, natož pak na plnou. Vláda tvrdí, že dostatečnou rezervu měla, protože byla připravena vzít prostředky z jiných oblastí. Národní rozpočtová rada ale říká, že rezerva v rozpočtu nebyla.
Rozpočet má určitou flexibilitu. Peníze na vyšší důchody se v něm najít dají, ale znamená to menší výdaje na něco jiného. Například se nebudou opravovat silnice, zastaví se stavění dálnic a podobně. Schodek bude těžké dodržet i při nižší valorizaci důchodů. Ale musíme počkat, jaká bude ekonomická situace v druhé polovině roku. Zatím jsme v recesi, a tím pádem se asi očekáváné příjmy nezvýší.
Chápu tedy správně, že se státní dluh dále zvyšuje?
Ano. Je třeba rozlišit dluh a zadlužení státu. Dluh je počítán jako absolutní číslo a to se zvyšuje téměř ve všech zemích. Zadlužení se pak měří jako podíl dluhu na hrubém domácím produktu (HDP). A v loňském roce ho téměř všechny státy snížily, jediná Česká republika ho zvýšila. Takže se nám zvyšuje dluh i zadlužení.
Jak se ale vyvíjí z dlouhodobého hlediska?
Katastrofálně. Jak jsem už říkal, v loňském roce jsme byli jediným státem, jehož zadlužení se zvýšilo. Všechny ostatní země ho loni snížily a po epidemii covidu-19 začaly státní rozpočty konsolidovat. U nás jedeme opačným tempem a jsme jedním z mála států, které ještě nevrátily zadlužení na jeho předcovidovou úroveň. Navíc se náš HDP na rozdíl od ostatních zemí sám o sobě nezvyšuje, což nám nepomáhá.
Může za takové zadlužení předchozí vláda Andreje Babiše?
Částečně určitě. Měla zejména velký podíl na situaci s důchody. Za covid samozřejmě nemohla, tehdy se zvýšilo zadlužení všech států. Problém ale byly parlamentní volby v roce 2021. V době, kdy se ostatní státy začaly snažit vracet na předcovidovou úroveň výdajů, u nás kvůli volbám k ničemu takovému ani náznakem nedošlo. Naopak to eskalovalo k ještě vyšším výdajům. Ďábelský byl způsob, které výdaje byly zvyšovány. Šlo hlavně o ty mandatorní. Tedy takové, které další vláda nemůže ze zákona snížit. Kdyby je současná vláda chtěla změnit, budou v poslanecké sněmovně další pekla.
Pomohlo by naopak seškrtání nemandatorních výdajů?
Kdyby vláda seškrtala všechny nemandatorní výdaje, stejně by to na zásadní eliminaci schodku nestačilo. Mandatorní výdaje jsou momentálně vyšší, než kolik se vybere na daních. Takže je potřeba zásadní rekonstrukce. Ministerstvo financí sice prohlašuje, že jsou mandatorní výdaje nižší než příjmy státu. Mezi nemandatorní ale řadí například také výdaje na školství. Je ale nemyslitelné, aby nyní stát přestal platit školám. Takže byť nesplňují definici mandatorních výdajů, vlastně mezi ně také spadají. A reálně je proto mandatorních výdajů více, než stát vybere na daních.
Pomůže nějak státnímu rozpočtu snížení červnové valorizace důchodů?
Ne, deficit státního rozpočtu je 300 miliard korun. Rozdíl mezi schválenou nižší a původní valorizací je 19 miliard korun. V tom poměru jsou to stále relativně drobné. Rozpočet má mnohem fundamentálnější problémy. Problém by ale byl v tom, že pokud valorizaci zvýšíme, navyšujeme další valorizace do budoucna, stejně jako když důchodcům přidala nad rámec valorizace minulá vláda. Náklad Babišovy nadvalorizace je vlastně nekonečný.
Jak podle vás se zadlužením bojuje vláda Petra Fialy?
Její ambice jsou příliš malé, ze 300 miliard chce uřezat jen 70. Nicméně chápu politickou realitu. Tedy že to v rámci jednoho roku není možné vyřešit. Problém je v tom, odkud se těch 70 miliard vezme. Jsou dva způsoby: snížit výdaje nebo zvýšit daně. Za náš deficit může zhruba z jedné třetiny snížení daní a ze dvou třetin zvýšení výdajů. Pokud chceme „odcovidovat“ rozpočet a vrátit se k deficitu v desítkách miliard, měli bychom postupovat poměrně. Tedy zhruba z jedné třetiny zvýšit daně a ze dvou třetin snížit výdaje.
Oficiálně s tím kabinet Petra Fialy zatím neudělal nic. Naslouchá Národní ekonomické radě vlády a nejvíce otevřený je pravděpodobně zvyšování daní. To je nebezpečné. Čím více budeme navracet deficit skrze navyšování daní, tím více zvyšujeme objem státu v ekonomice a navracíme se před rok 1998. „Odcovidování“ musí jít primárně přes snižování výdajů a například navrácením daní na původní úroveň.
Jaká konkrétní opatření je tedy podle vás potřeba přijmout?
Pokud bude vláda hledat úspory v malých programech, například v rušení stavebního spoření, zásadní peníze nenajde. Zároveň to není politicky strategické. Čím více bude troškovat, tím více lidí naštve. Změna u jednoho velkého programu by rozčílila menší podíl občanů. Bez zásadního přenastavení výdajů státu se neobejdeme a mělo se to udělat už dávno. Ekonomicky racionální by bylo dělat reformy v ekonomicky dobrých časech. Historie ale ukazuje, že vláda spíše hledá ve výdajích, aby vypadala dobře před voliči. Pak jsme ale ke změnám donuceni ekonomickou situací v časech špatných.
Do jaké situace se za současného vývoje může Česko dostat?
Stát je zatím schopný půjčovat si na mezinárodních trzích. Když to ale bude pokračovat ještě pár let, bude nevyhnutelné si půjčit například od Mezinárodního měnového fondu. Ten pak nastoupí a nařizuje škrty. Nesmíme zapomenout, že zvyšováním zadlužení rostou úroky. A u nás hned dvakrát. Roste totiž obecná úroková sazba a rizikové premium. Tím, že ostatní státy na rozdíl od nás snižují své zadlužení, tedy procento z dluhu HDP, mohou získat oproti všeobecnému zvýšení úroku slevu.
O kolik se ještě může státní dluh zvýšit, než dojde k nějakému ještě zásadnějšímu problému?
To se nedá stanovit, žádná hranice není. Například Japonsko má po dekády zadlužení nad 200 procent HDP, a přesto s tím zvládá žít. My máme dlouhodobě kolem 40 procent a stále platí, že máme jedno z nejnižších zadlužení v Evropě, čím se minulá vláda zaštiťovala. Je nám to ale k ničemu, na úrokovou sazbu má výše zadlužení minimální vliv. Úrok je mnohem citlivější na tempo zvyšování zadlužení.
Rychlost, jakým tempem u nás zadlužení roste, děsí trhy a my jsme je stále nepřesvědčili, že bychom s vysokým zadlužením dokázali žít. Itálie má dnes 150 procent HDP a sice platí vyšší úroky, ale ne o tolik, kolik by odpovídalo čistě srovnání italských 150 procent a našich 40 procent. Kdyby Česko mělo italské zadlužení, platilo by mnohem vyšší úrokovou sazbu, protože Itálie dokázala nejen trhy přesvědčit, že s takovým zadlužením dokáže žít.
Jak bychom ale měli trhy přesvědčit o tom, že s takovým dluhem dokážeme žít?
Zkrátka tím, že budeme schopni žít s vysokým dluhem dlouhodobě několik let.
Co by se muselo stát, aby se Česko dostalo do bankrotu?
To si nedovedu představit. Reálný bankrot, tedy že by tu nebyl nikdo, kdo by nám půjčil, je dnes nerealistický. Trhy nám půjčí, ale bude to stát vždy víc a víc. Reálný bankrot nehrozí, ale zbankrotovaný stav veřejných financí máme za dveřmi, byť se to neprojeví v tom, že by žíla, ke které jsme připojeni, vyschla.
