Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se jedná o svým způsobem individuální, intimní a subtilní téma. Zároveň však platí, že množina jednotlivců tvoří celek, který je dnes a denně atakován tím či oním vlivem, tedy i zlem a dobrem.

Zlo je v náboženském i ve filozofickém významu vnímáno jako opak dobra. Kdo to však autoritativně určí? Potřebujeme k tomu důkladné vzdělání v teologii či filozofii? K tomu, abychom dokázali rozpoznat zlo a dobro,

nám stačí víra v dobro, která by nám měla být dána výchovou, poznáním a elementární moudrostí. Ani deset vysokoškolských titulů, pokročilý věk a zkušenosti z celého světa vám nemusí nic zaručit.

Dobro dělíme na subjektivní, tedy to, co nás těší, na dobro objektivní, to, co prospívá, a na dobro mravní, to, co slouží ke cti. Slušný člověk rozpozná dobro od zla, aniž by k tomu potřeboval sebedokonalejší definici pojmu. Slušný (dobrý) člověk nedělá neslušné (zlé) věci. Ono by to stačilo. Kromě psaných pravidel by to mělo ještě více platit i pro ta nepsaná. Pak by se nám všem žilo lépe, a to nejen v soukromí, ale i v širších komunitách a celé společnosti.

Jak to, že se nám tak často zdá a jeví, že síly zla vítězí? Je to jednoduché. Ony nectí ta pravidla, nejen zákony, ale ani základní normy soužití. Zlo nemusí mít vždy podobu brutální viditelné agrese. Bývá často ďábelsky rafinované. Součástí dnešní taktiky zla je relativizace skutečnosti a společně sdílených hodnot, mezi něž by měla patřit úcta a respekt k pravdě (k nezpochybnitelným faktům) a vzájemná mezilidská důvěra. Zlo nepotřebuje, aby lidé něčemu či někomu věřili, zlu stačí, když nikdo nevěří nikomu a ničemu. To se to pak pěkně vládne a ovládají masy.

Obecné povědomí dobra má možná více podporovatelů, ale zlo má movitější sponzory. K vítězství zla pak stačí, když dobří lidé zůstanou sedět se založenýma rukama. Za pasivitu, která hraničí až s kolaborací, lze považovat i tzv. racionální volbu mezi dvěma zly. To je mravní nonsens. Mám-li volit mezi dvěma zly, pak přece mohu nevolit vůbec a raději příště podpořit alternativu vůči zlu, tedy dobro. Zlo je zlo, a z toho dnešního „malého“ zla se zítra vyklube pěkný prevít, který nám pak přeroste přes hlavu. Zlo je nedostatek (absence) dobra bez duchovního přesahu. Nemá smysl si namlouvat něco jiného. Neexistuje žádné polo zlo či dokonce prý hodné (omluvitelné) zlo.

Ten, kdo obhajuje zlo hledá všelijaké výmluvy, napadá jiné, zpochybňuje vše, neboť i on dobře ví, že pro zlo neexistuje žádné dlouhodobě stravitelné vysvětlení. Pracovními nástroji zla jsou lež a nenávist. Zlo potřebuje nepřítele, a když po ruce žádný není, tak se nějaký najde anebo se uměle vytvoří. Zlo zlé lidi spojuje a nabízí jim nemalé profity. A klidně se obalí do slušivých a lákavých obalů. Říká se tomu marketing nebo PR, a verbální i vizuální kanonády pak jedou on-line nepřetržitě.

Zlo se klidně namaskuje na obhájce imaginárního blaha a údajného dobra. Hájí ve jménu marketingového dobra národní zájmy, rodiny, dělný pracující pokrokový lid, a třeba i firemní stát či naši východní orientaci atd. A ti, kteří poukáží na faleš a licoměrnost této produkce jsou automaticky nálepkováni jako nepřátelé lidu a světlých zítřků. Dějiny lidstva jsou vlastně dějinami střetu dobra a zla, v různých podobách. A ještě častěji jde o střety dvou zel, přičemž dobro bývá jejich společnou obětí.

Zlo se nám předvádí v mnoha variacích. My to teď pozorujeme denně v eskapádách jednoho ekonomického migranta s nízkým čelem a vysokým sebevědomím a jeho kumpána, chřadnoucího mstivého veterána. Jako by si společně notovali i ve svých zvrácenostech, které zdá se nemají žádné hranice. Je zvláštní, že to tak funguje zrovna u nás. Možná je to dáno tím, že se tomu zlu v našich luzích a hájích čas od času daří až nebývale dobře. Může za to zejména naše většinová smířlivost, pohodlnost a netečnost, hraničící až s kapitulantstvím. Co by dnes asi psal o naší současnosti Karel Havlíček Borovský? Český národ charakterizoval KHB i takto: „Kdo si nechce hubu pálit, musí mlčet nebo chválit.“ K blížícímu se výročí listopadového sametu či k dnešní opozici by mohl posloužit i další jeho citát: „Kdo chce dělat revoluce, musí dvě věci napřed povážiti: předně, má-li pevnou naději vyhrát, za druhé, má-li pevnou naději po výhře zavésti lepší svobodu a lepší vládu, než byla ta, proti které revoluci způsobil.“

Tu naději budeme mít jedině tehdy, když se občanská i politická opozice vůči zlu rozumně dohodne a spojí, jinak opět zvítězí sjednocené síly zla a budou dále posouvat mantinely toho, co je možné do dalších temnot a hlubin. Dnešní vývoj situace není jen jednou z mnoha epizod českého příběhu. Tohle je sakra zlomová chvíle. Další společné chyby, naivní omyly i zbabělosti budou generovat příští ztráty a zcela určitě přispějí k další prohlubující se deformaci společnosti. Žádné, jakože dobro neomlouvá zlo.