Návrh Programového prohlášení vlády není třeba brát doslova a podrobovat jej detailní analýze. Dokument si však zasluhuje komentář a diskuzi, protože skutečnost bude pestřejší. Budu se věnovat oddílu „Zahraniční politika“, ale jen těm částem, které podle mého soudu obsahují diskutabilní výroky.
U návrhu postrádám souhrnný strategický cíl vlády. Mohlo by jím být například jednoznačné definování ČR jako parlamentní demokracie se zaručenou vládou práva. V tomto smyslu je například vyjádřen cíl kontinuity zahraničněpolitické orientace ČR na demokratické země, na členství v EU a NATO. S tím mohou mít problémy jen dosavadní pomocníci vlády z KSČM a SPD.
V unijní politice chce vláda „usilovat o to být aktivní a sebevědomý člen“. Jak se to dělá? Aktivní a sebevědomí buď jsme, nebo nejsme. Minulá vláda byla mdlá, v Evropě jsme většinou vše akceptovali a když došlo na kvóty, tak jsme si netakticky postavili hlavu. To nebylo sebevědomí, ale zoufalství.
Věřím současnému premiérovi, že je sebevědomý a aktivní, že vláda bude „jasně formulovat své zájmy“ i že je bude prosazovat. Ale nevěřím, že se premiér v unijním politickém ringu dobře orientuje a že bude schopen působit v něm tak, aby nenadělal víc škody než užitku. Pokud bude s evropskými kolegy a institucemi jednat tak, jako jednal v minulé české sněmovně, tak se máme na co těšit.
Co musí být EU a její instituce schopny zabezpečit a udělat, to víme. Existuje k tomu spousta smluv, pravidel a standardních postupů. Horší je, že na úrovni členských států občas neexistuje vůle se jimi řídit. To ale nezmění Evropská unie, to mohou změnit jen samy státy. Tak daleko náš vliv nesahá, ať už má premiér ambice sebevětší.
K jakékoli změně v EU vede cesta tak dlouhá a komplikovaná, že to určitě nebude první, druhá ani třetí vláda A. Babiše, která nás tam dovede. V každém případě je ale nejvyšší čas začít. Tady je unijní Rhodos a tady se ukáže, zda A. Babiš opravdu umí skákat.
V Návrhu se praví, že „Rozhodování o přijímání uprchlíků (přesídlování) musí jednoznačně zůstat v kompetenci jednotlivých států EU, stejně jako rozhodování o migračním mixu z hlediska potřeb ekonomiky. O tom, kdo do EU přijde, nesmějí rozhodovat převaděči, ale suverénní EU na základě společné/konsenzuální dohody členských států.“
Ambice daleko přesahuje oblast zahraniční politiky a kompetence ministerstva zahraničí. V citované pasáži druhá věta vlastně vyvrací tu první – buď budou rozhodovat státy podle svých potřeb, nebo „suverénní EU“, asi také podle svých potřeb. Jenže EU suverénní není, takže jsou míněny buď instituce EU (ty mají plnit zadání od států skrze Evropskou radu), nebo nějaký budoucí superstát jménem Evropská unie. V dané věci konsensus členských států neexistuje a nedovedu si představit, že v dohledné době bude nalezen. Se smyslem tohoto bodu souhlasím, ale v praxi si neumím představit, jak chce naše vláda změnit společenské klima v zemích, jež u nás někteří označují jako „vítačské“.
„Podpoříme změnu zaměření rozvojových programů tak, aby byly cílené na země rozvrácené konflikty.“ Dosavadní rozvojová politika, kterou řídí MZV, nebyla bez chyby, ale fungovala. Měla dost jasně daná pravidla a jen omezené množství priorit. Zemí rozvrácených konflikty je ale mnoho a jsem zvědav, kdo a jak bude měřit míru jejich rozvratu.
„Budeme usilovat o posílení zastoupení českých představitelů v institucích a orgánech Evropské unie.“ Už léta jsme jednou z nejméně reprezentovaných zemí v institucích EU. Důvodů je hodně. Například chabá kompetence těch, kdo by přicházeli v úvahu jako kandidáti z řad resortních úředníků a specialistů. Kariérní propojení činnosti v evropských institucích a doma je dnes téměř nemožné. Navíc většina těch, kdo se „chytí“ v euroinstitucích, už po domácí kariéře neprahne. Jestli se to podaří změnit, bude to jen dobře.
„S Čínou chceme docílit hlavně vyvážených a vzájemně výhodných vztahů respektujících pravidla mezinárodního obchodu.“ Jak asi bude tento výrok interpretovat Čína, která respektuje jen to, co jí vyhovuje? Jako náznak změny politiky? Jako potvrzení té stávající? Číňané totiž naše současné vztahy už za vyvážené považují.
V závěru se mluví o tzv. ekonomické diplomacii. Nikdy jsem se netajil určitou skepsí k její účinnosti ve smyslu vyhledávání nových příležitostí a „otevírání dveří“. V pondělí 18. 12. byl vyhlášen „Exportér roku“. Kolik ze zúčastněných firem (nejen těch oceněných) ke svému úspěchu potřebovalo nebo žádalo pomoc MZV a jeho ekonomicko-diplomatických expertů? Kolik jich potřebovalo nebo využilo asistenci CzechTradu a CzechInvestu? Kolik jich potřebovalo asistenci prezidenta, který se v tomto směru považuje za experta a nejlepšího hráče? Snad na to najdou odpověď odborníci na zahraniční obchod.
Pokud jde o reformu zahraničních zastoupení (zřejmě kanceláří CzechTradu a CzechInvestu, nikoli diplomatických misí), nebude snadné najít soulad mezi požadavky a názory Ministerstva průmyslu a MZV. Nebude snadné shodnout se na kritériích pro rozhodování o tom, kde taková kancelář dává smysl. Bude třeba hledat shodu na seznamu prioritních teritorií, rušení kanceláře chvíli trvá, založení nové také trvá. Myslím si, že za dva nebo tři roky budeme tam, kde už jsme několikrát byli. Takový je osud všech reorganizací, které kdy na MZV proběhly (a že jich už bylo!) a osud všech jednání a dohod mezi MZV a MPaO.
Po čtyřech letech máme zase ministra zahraničí, který je kompetentní a dá se od něj očekávat solidní řízení svěřeného resortu. Háček, a velký, je skryt ve faktu, že ministr sice bude řídit resort, ale premiér má ambici řídit ministra a zahraniční politiku. Především v klíčové problematice Evropské unie.