Vrcholně barokní zámek Týnec postavený architektem Giovannim Batistou Alliprandim (cca 1665–1720) pro císařského komořího Maxmiliána Norberta Kolowrata-Krakowského (1660–1721) na zelené louce, palác vídeňských rozměrů usazený na úpatí Šumavy a dnes národní kulturní památka je místem se silným příběhem. Příběhem, který vypadal beznadějně, ale díky obdivuhodnému nadšení po pětadvaceti letech dospěl k zázraku – k záchraně tohoto barokního skvostu, který se nyní otevírá veřejnosti.

Kvůli zámku byla kolem roku 1700 přestěhována část vesnice a samotná stavba zadlužila rodinu Kolowratových na několik generací. Zámek byl v 19. století pronajat a částečně sloužil i jako maštal pro dobytek. Světlé chvíle čekaly zámek na počátku 20. století, kdy se týnečtí Kolowratové vrátili z emigrace v USA a kdy zde vyrůstal mj. budoucí slavný závodník a průkopník filmového umění Saša Kolowrat (1886–1927). 

Základním kompozičním motivem zámku je oválný sál, který dynamicky vystupuje do zahrady a je pointou celé architektonické i urbanistické koncepce. Tímto motivem zámek plynule navázal na velmi aktuální proud evropské architektury, jehož kořeny lze hledat ve Francii v díle královského architekta Louis le Vau (zámky v Raincy a ve Vaux-le-Vicomte), v projektech Giana Lorenza Berniniho pro dostavbu pařížského Louvru a zejména v zámecké a palácové tvorbě Johanna Bernharda Fischera von Erlach, ze které přímo vycházel i Giovanni Battista Alliprandi. 

Otevřít galerii (18)

Užití této dynamické koncepce není v evropském kontextu zdaleka samozřejmé a Týnec se tak řadí do skupiny experimentálních staveb, které odvážně prozkoumávaly možnosti a hranice barokní architektonické představivosti. Jeho nejbližší vídeňskou paralelou je palác Mansfeld-Fondi (Schwarzenberg), jehož stavbu započal Johann Lucas von Hiledbrandt (1696) a který po roce 1716 (tedy až po stavbě v Týnci) dokončil J. B. Fischer von Erlach. Právě tato rozestavěná monumentální stavba mohla být jedním z podnětů pro hraběte Kolowrata-Krakovského pro stavbu své rezidence v Týnci. 

Zámek představuje jeden z prvních úspěšných pokusů o zasazení vrcholně barokní zámecké stavby do působivého krajinného rámce, který se tak stává nedílnou součástí jeho urbanisticko-architektonické koncepce. Posazením do krajiny zámek evokuje jak vily ve Frascati u Říma (vila Aldobrandini ad.), tak opět soudobé úvahy vídeňských architektů, z nichž nejvelkorysejší je Fischerův nerealizovaný projekt Schönbrunnu. 

Blíží se těžké časy

Ve 20. a 30. letech 20. století, kdy zámek odkoupil Dr. Ing. Jaroslav Polívka, stavitel a filantrop, a na Týnec byli zváni mnozí umělci, mj. Adolf Loos, Alfons Mucha, Jan a Rafael Kubelíkové, Karel Hašler, Josef Váchal, Anna Macková a další, byla pro zámek příznivá.

Jenže od konce 30. let už to šlo se zámkem zase z kopce. Posloužil jako sídlo německé armády, krátce jako sirotčinec a dlouhá desetiletí jako sídlo Československé lidové armády, po roce 1989 v souvislosti se snahou o vybudování hotelu a casina pak byl zlikvidován původní barokní krov a následovala léta chátrání.

V roce 1999 se pro tuto překrásnou monumentální stavbu v dezolátním stavu nadchl sběratel umění Jan Pelánek Lazarowitz a zakoupil ji od energické správkyně konkursní podstaty, aby památku zachránil a umístil zde sbírky umění. Oprava si však vyžádala pětadvacet let. „Do objektu léta zatékalo, byla narušena statika, detaily jako podlahy, stropy, okna a dveře byly zničeny,“ říká majitel. „Památku můžete začít opravovat s deseti miliony, ale stejně tak se třemi sty miliony, významná památka tohoto typu, chcete-li se držet tradičních materiálů, řemesel a historických postupů, si však vždy zaslouží investici maximální.“

Když byly na záchranu památky vyčerpány všechny soukromé prostředky a možnost převézt sem sbírky a byť jen provizorně otevřít pro veřejnost stále nepřicházela v úvahu, bylo jasné, že silná vůle a touha nenechat zámek spadnout nestačí, že je potřeba rozšířit řady těch, kdo by mohli se záchranou pomoci. Vícekráte tak na opravy přispělo Ministerstvo kultury ČR či Nadace Sabarsky Sonnberger. Významná podpora z evropských prostředků z Programu IROP přidělená v roce 2018 pak zásadně dopomohla ke zrychlení záchranných kroků, které umožní zámek veřejnosti zpřístupnit. A stane se tak již nyní, během posledního březnového víkendu 30. a 31. března.