Lubomír Zaorálek v roli šéfa parlamentní delegace za severokorejským kulometem FOTO: Agentura KCNA
FOTO: Agentura KCNA
Ministr kultury Lubomír Zaorálek se svěřil se svojí negativní zkušeností s Českou televizí. Postěžoval si, že nedostal šanci důkladně obhájit svoji cestu do Severní Koreje. Napadl kvůli tomu redaktory zpravodajství, že dělají politiku. Jsou snad jeho vzorem úslužná média Kimovy provenience?
Debata kolem České televize nabývá v souvislosti se schvalováním jejích výročních zpráv za léta 2016 a 2017 stále bizarnějších rozměrů. Prezident Zeman otevřeně vyzývá k jejich neschválení, odvolání Rady České televize a výměně jejího vedení. Nebo aspoň k likvidačnímu snížení jejích koncesionářských poplatků, na což slyší rebelové v klubu ČSSD Foldyna a Staněk. Nejpozorněji mu však naslouchají poslanci KSČM a SPD, kteří stupňují útoky na její hospodaření.
Útoky se stupňují
Okamura jde ještě dál a chce veřejnoprávní televizi zestátnit. Poslanec ANO Pavel Juříček si na vlastní pěst zadal audit jejího hospodaření, aniž by komukoli sdělil, kdo a jak ho zpracoval. Jeho kolega, předseda Sněmovny Radek Vondráček, uspořádal bezprecedentní uzavřený seminář, kde poslanci zpovídali Radu České televize a její vedení. Spíš než k hledání odpovědí na otázky posloužil k masivnímu útoku na televizi největšími kritiky v čele s Jaroslavem Foldynou na serveru Parlamentní listy.
Klub ANO je rozdělený. Část jeho poslanců bude i přes ujišťování Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka hlasovat minimálně proti jedné z výročních zpráv. Oponenti tak chtějí nadále stupňovat politický tlak a veřejnoprávní televizi postupně zcela ovládnout. Zpochybňování hospodaření České televize je jen záminkou, o čemž svědčí i absurdní dotazy ze semináře, kolik stálo vytištění výročních zpráv.
Podle představ bloku oponentů by měla Česká televize zcela utnout už tak (proti minulosti) obroušený kritický pohled na vládu Agrofertu a hradní eskapády. Tento nátlak by měl dříve či později vyvrcholit personálními změnami a pootočením kursu, což je už docela patrné u stále více „normalizovaného“ Českého rozhlasu a především jeho Rady ČRo.
Nejde o hospodaření
Přesvědčivým důkazem, že ve skutečnosti nejde o hospodaření televize a výši koncesionářských poplatků, bylo vystoupení ministra kultury Lubomíra Zaorálka na dalším sněmovním semináři „Média a role státu v jejich kontrole“. Uspořádala ho zpravodajka obou výročních zpráv České televize Barbora Kořanová (ANO) a už jen jeho název o něčem vypovídá.
Zaorálek přiznal, že „jádro pudla“ sporů o Českou televizi je ve zpravodajství a publicistice. Redaktoři by si podle něj měli rozmyslet, zda chtějí pracovat ve veřejnoprávním médiu, nebo „fušovat“ do politiky. V obecné rovině se s tím dá souhlasit, jenže je otázkou, co si kdo pod tím představuje.
Nedostal jsem šanci
Ministr kultury svoje slova doložil osobní zkušeností, kdy v České televizi na vlastní kůži zažil údajně neobjektivní jednání. Nedařilo se mu prý vysvětlit jeho parlamentní cestu do KLDR. Dospěl k závěru, že byl vlastně odepsán, než řekl první slovo.
„Moje cesta do Severní Koreje spoustě lidem vadila. Byl jsem přesvědčen, že je to dobře. Po návratu jsem chtěl v televizi mluvit o tom, jak moc jsou média důležitá, ale redaktor mi nedal šanci svůj názor říci,“ postěžoval si Zaorálek. Má proto jisté pochopení pro kritiky České televize, i když výroční zprávy spolu s většinovým postojem klubu ČSSD podpoří.
Zaorálkovo vyjádření je neuvěřitelné. Jeho květnová cesta do Severní Koreje ještě v roli předsedy zahraničního výboru v čele čtyřčlenné parlamentní delegace vyvolala bouřlivou reakci opozice.
Obecně platí, že oficiální parlamentní návštěvy mají splňovat několik cílů. Musí vykázat nějaký přínos pro Českou republiku, například získat zkušenosti při přípravě nové legislativy, nebo musí směřovat k posílení ekonomické či parlamentní spolupráce, kterou lze využít v domácí praxi. Ani jeden z těchto cílů nemohl být naplněn.
Nejbrutálnější režim
Co se Zaorálkovi nelíbilo? Koncem května byl pozván do Událostí, komentářů, kde se mohl vyslovit k této kontroverzní cestě. Problém však spočíval v tom, že v rozhovoru neustále uhýbal z otázek, zda bylo rozumné její načasování v době, kdy zkrachovala jednání Trumpa s Kim Čong-unem, a zda bylo jejím tématem i porušování lidských práv.
Komplikovanost tohoto tématu v jednání s představiteli zcela profízlované země, na jejímž území jsou koncentrační tábory se stovkami tisíc uvězněných i za bagatelní provinění, je zjevná. Zaorálek si to dobře uvědomoval, když sám před cestou naznačoval, že není jasné, zda k němu bude vhodná příležitost. „Není náš zájem, abychom tam hned skončili. Může na to být ostrá reakce,“ zmínil.
Režim za vůdcovství Kim Čong-una přitom v zemi s desetiletou povinnou vojenskou službou a přídělovým potravinovým systémem ještě přituhuje, když se rozšířily přestupky, za které je možné uložit trest smrti. Dnes stačí i telefonát se stížností proti režimu. Vysoké tresty přitom postihují i tři následující generace viníků.
Zaorálek s kulometem
Takřka jediným mediálním výstupem Zaorálka z potěmkinovské návštěvy Pchjongjangu byla fotografie místní státní agentury, jak pózuje za kulometem v Muzeu vítězství. Pro severokorejský režim má toto muzeum neocenitelnou ideologickou hodnotu. Symbolizuje vítězství komunistického režimu nad „americkým imperialismem“ během Korejské války.
Zaorálkova cesta do KLDR byla zbytečná a legitimizovala nejbrutálnější režim na světě před jeho obyvatelstvem. Avizovaná snaha delegace o „restart“ vztahů s diktátorem Kim Čong-unem zaváněla naivitou. Z hlediska fungování Parlamentu a obchodních vztahů tato cesta nepřinesla vůbec nic, kromě sporně vynaloženého milionu korun nákladů. Posloužila severokorejské propagandě, čehož si byl Zaorálek plně vědom. „Toho se nebojím, to zneužijí vždy,“ reagoval před odletem.
Přesto se zřejmě současný ministr kultury v Severní Koreji něčemu přiučil. Téměř to vypadá, že se zhlédl v tamější televizi, kde důkladně prověřený komparz, nikoli skuteční novináři, opěvují úspěchy vlády osvíceného vůdce.
Přitom zrovna Zaorálek má dlouhodobě do veřejnoprávní televize exkluzivní přístup a nemůže si na nic stěžovat. Leccos už asi okoukal od Babiše a Zemana, ale horší příklad údajného vlastního „uzurpování“ si vybrat nemohl.
