„Historie ukázala, že to, že je něco nepředstavitelné, neznamená, že se to nestane,“ píše autorka Susan B. Glasserová na stránkách Foreignaffairs.com.

V tomto případě má na mysli Vladimira Putina, který je od počátku průhlednou osobností, ale jakási slepá skvrna některým lidem na Západě dlouho bránila to vidět. Putinovi chybí jen devět let do okamžiku, kdy dosáhne Stalinova rekordu kremelské dlouhověkosti, pokud jde o dobu držení moci. Ale to, že jsme ho neprokoukli dříve, neznamená, že bychom ho měli podceňovat dnes.

„Jsou tu varovné signály: klesající ekonomika, pronikavý nacionalismus jako odvádění pozornosti, uvnitř elita bojující o rozdělení kořisti, přičemž mocenský monopol bere jako samozřejmost. Zvrátí Putin takový vývoj? To nikdo neví. Ale Brežněvův duch v Putinově Kremlu žije a daří se mu dobře.“

Co byly ty příznaky, které měly varovat už dávno?

Putin se vynořil jako premiér před dvěma desetiletími. Předtím to byl neznámý důstojník KGB. Po konci SSSR a jinak nevýznamné dráze ve východním Německu si zkušenosti doplnil jako pravá ruka starosty Sankt Petěrsburgu.

Putinovým náboženstvím, ve kterém vyrůstal, nebyla marxisticko-leninská ideologie, ale idea supervelmoci a vzor cara Petra Velikého, který založil jeho rodné město.

Po nesmělých pokusech o demokracii, k jaké se Rusko zdálo směřovat za Borise Jelcina, Putin obrátil směr, obnovil centralizovanou autoritu v Kremlu a obnovil postavení země ve světě. „Dnes je ve Washingtonu a v některých hlavních městech Evropy považován za všestranného darebáka, který je trestán za to, že napadl dva sousedy – Gruzii a Ukrajinu – a za to, že provokuje západní země: zasahování do prezidentských voleb USA v roce 2016 ve prospěch Donalda Trumpa a použití smrtících nervových látek proti lidem na britské půdě. Jeho vojenský zásah v občanské válce v Sýrii pomohl zachránit režim Bašára al-Assada, čímž se Putin stal nejvýznamnějším ruským hráčem na Středním východě od Brežněva.“

Putin kontroluje média, parlament, bezpečnostní služby a soudy. Jenže jeho země teď čelí ekonomickým problémům a izolaci a jeho popularita dost znatelně klesá. Nastalo jedno z dalších období nejistoty a pro režim je hlavním cílem přežít. Putin má před očima celou sérii „barevných revolucí“ a pády rozličných autokratů. První zhroucení režimu ho ostatně zastihlo, když byl ještě neznámým důstojníkem KGB v NDR. „Nemohli jsme dělat nic bez pokynů z Moskvy,“ vzpomínal později. „A Moskva mlčela.“

Jakmile se stal premiérem, pustil se do brutální pacifikace vzbouřených Čečenců, ačkoliv to bylo ve veřejnosti nepopulární. Převzal státní televizi, zkrotil oligarchy, aby ho poslouchali, a ty ostatní kriminalizoval a vyhnal do exilu, třeba Michaila Chodorkovského, nejbohatšího muže Ruska. Toho nechal poslat do lágru, připravil ho o majetek a nakonec vypudil z Ruska. George W. Bush ho ale považoval za přímého a prý viděl jeho duši. Jenže Putin už předtím opět zavedl starou sovětskou hymnu a vyhlásil rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století.

Autorka píše: „Pro Putina zůstává cílem státu to, co jím bylo, když přišel do úřadu před dvěma desítkami let. Nejedná se o politický program, o demokracii ani o nic, co by se tomu blížilo, ale o nepřítomnost něčeho – tedy otřesů, které tu byly před ním.

,Nakonec,‘ řekl v tom samém rozhovoru, ,blaho lidí závisí především na stabilitě.‘ To by také mohl být jeho slogan během posledních dvaceti let. Tam, kde kdysi byl chaos a kolaps, tak on podle něj nabízí Rusku sebevědomí, soběstačnost a ‚stabilní, normální, bezpečný a předvídatelný život‘. Není to dobrý život, ani lepší, také ne světová nadvláda nebo něco podobně velkého, ale Rusko, které je spolehlivé, stabilní, neporušené. To může, ale také nemusí rezonovat se smýšlením Rusů, protože zhroucení Sovětského svazu mizí z živé paměti.“ Je to příslib ve stylu Leonida Brežněva.

To, co autorka píše, musíme mít na paměti i u nás. Pokud si Putin a jeho lidé troufají zasahovat do voleb a referend na Západě, necouvnou před politickými vraždami na cizím území, proč bychom měli být nějakou výjimkou? Kdo je u nás předním kolaborantem a sympatizantem zahnívajícího, nicméně mocného režimu je celkem jasné. Prezident Zeman a jeho „poradci“, různé „konzervativní síly“, komunisté a údajní vlastenci, podnikatelé se zájmy v Rusku. Někdo se chce přisát na výhodné kšefty, jiným stačí předhodit pár frází, kde se objevují slova jako tradice, rodina, vlast, hodnoty, vlastenectví. Někdo je rád, když mu imperiální mocnost lichotí a dostane od ní pirožky, vodku a medaile a pocit důležitosti.

Je dobré vědět, s kým máme tu čest. Kremelská moc se bojí a udělá pro své udržení všechno. Její služebníčci jí v tom budou nápomocni.

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora