Michail Bulgakov kdysi napsal, že hospodářský rozvrat nezačíná v klozetech, ale v hlavách. Autor Mistra a Markétky měl jistě na mysli skutečnost, že předtím, než člověk začne močit mimo mísu, protože je mu všechno fuk, musí dojít ke zkratu v jeho hlavě. Jinými slovy, rozvrat je pojem spíše metafyzický než čistě národohospodářský.
Často se stává, že se silná myšlenka vyvíjí svižně, z příčiny nutně vyplývá očekávaný důsledek, protimluvy, pokud nějaké vzniknou, jsou zdárně překonávány, argumentace nevázne a je navýsost přesvědčivá. Pak z neznámých důvodů něco v hlavě neslyšitelně cvakne, myšlenka sjede na vedlejší kolej, kde se zacyklí v kruhu a pokaždé, neznámo proč, se vrací do téhož bodu. Každý, kdo se někdy v životě pořádně opil, zná tento stav, kdy je tak těžké přesvědčit společníka o své pravdě – právě proto, že není možné dotáhnout myšlenku do konce, minout osudovou zatáčku, která ji jako vír vcucne do bludného kruhu. Není vyloučeno, že podobný rozumový zkrat je vlastní nejen jednotlivcům, ale celým kolektivům.
Takový stav mysli vede ke vzniku četných sociálních hlavolamů. Příkladů je nespočet. Uvedu takřka banální příklad názorových neshod mezi izraelskými a americkými Židy. Většina těch amerických – a mám na mysli rodilé Američany, absolventy Harvardu s červeným diplomem, aktivisty a voliče Demokratické strany – nemůže pochopit, jak je možné, že Izraelci, přece jen národ Knihy a Desatera, straní Donaldu Trumpovi. Zatímco v takovém Bostonu je pokládán za největšího debila a totální morální zrůdu, dvě třetiny Izraelců jeho politice fandí. Izraelcům naopak nejde do hlavy, jak si jejich američtí soukmenovci mohou přát jeho odvolání a volit demokraty, mezi nimiž strmě roste podíl ideových antisemitů, kteří Izrael z duše nenávidí. Intelektuální rozvrat začíná, když se Izraelci snaží pochopit příčiny takového rozpoložení svých amerických příbuzných. Vychází totiž z předpokladu, že falešný výklad reality je důsledkem nepochopení. Jakože liberální Američané jsou příliš oddaní ideálům mravního státu a natlučou si nos pokaždé, když se pokoušejí pomocí těchto ideálů řešit problémy Blízkého východu. Nejsou s to seznat, že orientální mentalita zatím zaostává za tou pokrokovou, západní. Má co dohánět – a to má vysvětlovat všechny ty politické debakly poslední doby.
Cožpak Bill Clinton nebo dejme tomu Barack Obama se nesnažili v dobré víře importovat do neklidného regionu mír a přátelství mezi národy, jak jim rozumí harvardský campus? A neskončilo snad jejich úsilí hlasitým pšoukem, aniž by se někdo z něčeho poučil? Stejně tak neokonzervativci George Bushe utrpěli hanebné fiasko, když se pokusili vnutit ušlechtilé představy hrubou vojenskou silou. Co už může být přesvědčivějším příkladem neplodnosti liberálního přístupu k blízkovýchodním reáliím než „arabské jaro“? I ten největší nepřející skeptik v té době propadl lehkým pochybám: že by přece jenom tentokrát demokracie měla navrch a vzorně zafungovala? Ouvej, nezafungovala. Dnes není jednoduché dokazovat, že „arabské jaro“ samo o sobě bylo mimořádně podnětná a vytoužená událost, zdroj oprávněných nadějí na lepší budoucnost regionu, která s následnou bratrovražednou řeží nemá pranic společného. Krvavá lázeň, rozpad státnosti a národohospodářský rozvrat na celém prostranství od Libye až po Afghánistán mají údajně zcela jinou příčinu – jen věda zatím neví, jakou. O spojitosti jednoho s druhým se psalo nesčetněkrát, ale marně by jeden čekal na poučné závěry. Na místě zlotřilých režimů, které spláchla vlna „arabského jara“, vznikly režimy přinejmenším stejně zavrženíhodné, leč sociologové celého světa nebyli zatím schopni nabídnout žádnou aspoň trochu přijatelnou teorii, která by ospravedlňovala liberální východisko.
Zarážející vzájemné nepochopení lze také pozorovat ve vztazích mezi blízkovýchodním regionem a Evropskou unií. Evropané se snaží zasévat v této nehostinné pustině krásu a dobro, leč vyklíčí vždy jen odporný pýr. Izraelci ve vší vážnosti vysvětlují své nevšední ekonomické, vojenské, vědecké a jiné výdobytky tím, že demonstrativně ignorují dobré rady Evropy. Odmítají vést s Evropany scholastickou diskuzi o správnosti zásad a trvají na tom, že pravdu principů lze docenit jen zpětně, podle faktických výsledků. Nevěří jejich ujišťování, že by v případě velkého maléru přijali izraelské sirotky a vojenské invalidy se stejně otevřenou náručí, s jakou nedávno vítali syrské utečence. Uštěpačně odpovídají „Vy nám taky!“, přesvědčeni, že velký malér hrozí spíše Evropanům a možná ještě dřív než ke všemu připraveným Izraelcům.
Intelektuální léčka tu není v tom, že západní politici zcela nechápou jakýsi místní kolorit, a kdyby ho vzali v potaz, pak by jednali navýsost účinně a smysluplně. Nerozumějí Blízkému východu nikoli proto, že nechtějí rozumět, nýbrž proto, že nemohou. Úplně ze stejného důvodu nechápou mnohé jiné děje současného světa. Odumřel jim orgán, který obvykle odpovídá za pochopení. Či přinejmenším zmutoval tak, že už není schopen z očividných daností vyvodit správný závěr. Kauzalita jejich myšlení se rozpojila. V každé diskuzi rozhoduje nakonec praktická zkušenost s výsledkem. Že neznáte nějaké drobné detaily blízkovýchodní reality? Zbytku světa tedy rozumíte dokonale? Pročpak naše odpovědi na všechny jiné otázky dnešní vyšinuté reality vyznívají tak bezradně?
Americký autor Fareed Zakaria je mistrem politologického cechu. To v jeho dílně vznikl technický termín „neliberální demokracie“, který má znamenat pozvolný, ale nevratný přechod od ryze demokratického k autoritářskému zřízení. Pozdvižení v kruzích široké politologické veřejnosti způsobilo kdysi jeho dílo Budoucnost svobody, jehož zdravý skepticismus byl v příkrém rozporu s tehdejším povinným optimismem. Pak do Bílého domu přišel Barack Obama, Fareed Zakaria se stal jeho placeným poradcem a jeho odborné soudy si našly zcela jiné koryto: jal se utvrzovat čtenáře ve víře, že není vše ztraceno, dokud existuje obamismus. Neptejte se mě, co ten obamismus je, vždyť ani dovedný Zakaria nedokázal prezentovat toto učení coby přesvědčivý soubor principů. Leč dvě prezidentská období utekla jako voda, Fareed Zakaria se zase vrátil na volnou nohu a nálada jeho textů se znovu změnila k nepoznání – nyní opět připomíná Jeremiášův pláč na poušti.
Ve svém nedávném článku v deníku The Washington Post z 24. ledna se svěřuje čtenářům se svými neveselými dojmy z posledního Světového ekonomického fóra v Davosu. Název úvahy: Podle Trumpova vzoru se svět deglobalizuje. Fareed Zakaria přece jen není okresním lektorem Socialistické akademie, jeho soudy jsou zpravidla založeny na zevrubné znalosti faktů. Snaží se poznat a vyhmátnout hlavní politicko-ekonomické trendy současnosti. Hlavním trendem dneška je podle něho jev deglobalizace – cosi jako opak globalizace. Autor se výborně orientuje v reáliích Spojených států, kde žije, a Indie, odkud pochází jeho rodina. Všude, kam oko dohlédne, naráží analytik na příklady zrychlené deglobalizace. Země se jakoby koncentrují na vlastní problémy a vypuzují ze svého zorného pole starosti globální, všude vznikají zdi a přepážky, jimiž se země ohrazují před ostatním světem, lokalizuje se jejich sociálně-ekonomický život. Hospodářský vývoj je sice zatím v plusu, ale záhy bude nepochybně obecným trendem ovlivněn. Abych nenudil čtenářstvo převyprávěním, ocituji úryvek z článku: „Vystoupení prezidenta Trumpa v Davosu se setkalo se vřelým přijetím – to proto, že většina účastníků patřila k podnikatelské sféře. Avšak úspěch jeho projevu svědčí o závažnějším jevu: Trumpův světonázor není více čímsi neobvyklým nebo výjimečným. Rozhlédněte se kolem sebe a pochopíte: Trump a trumpismus se staly naprostou normou současného světa.“
Fareed Zakaria tuto skutečnost samozřejmě nevítá, leč pozoruhodné je to, že je schopen ji takto nepokrytě uznat. Ještě před několika lety nálady převažující na davoském fóru ho a stejně smýšlející analytiky spíše těšily, než rmoutily. Účastníci se předháněli v tom, kdo z nich pokročil dále ve věci globalizace. Stoupenci suverenizace byli ostatním pro smích a málokdo si troufal tuto tendenci obhajovat. Tón samozřejmě udávaly Spojené státy a v době rozpuku rozvitého obamismu platilo jako axiom, že politická svoboda je dvojčetem svobody ekonomické. Leč nyní se Davoské fórum změnilo k nepoznání – řádí tam populistická reakce, jakýsi revanš za globalismus. Je jasné, že ostatní si berou neblahý příklad z Donalda Trumpa.
Uvádím argumenty čelního politologa právě proto, že je jednou z nejartikulovanějších plaček nad hrobem globalizace. Aspoň že uznává směr světového trendu, jiní ho raději zblízka nevidí, upřeně se dívají někam jinam. Pokud o něm mluví, pak jen ve fantaskním kontextu – jako že globalizace se znovu chytne, až bude obnovena klimatická spravedlnost. Zakaria odvážně konstatuje očividné, i když osobně je mu to z duše odporné. Kdyby se jeho myšlenka rozvíjela logicky, měl by na tomto místě vyvinout mimořádné úsilí a zkusit pochopit, s jakými objektivními okolnostmi je nepříjemný trend spojen, čím je vyvolán a jak koneckonců proti němu bojovat. Měl by navrhnout jakýsi, dejme tomu, minimální program. Leč on to demonstrativně nečiní, před nepříjemnými otázkami raději uhýbá. Nedělá to ze zbabělosti, nýbrž proto, že už k nám promlouvá zevnitř bludného kruhu, z jakési černé díry. Už nikdy se nedozvíte, zda k falešnému směru byly nějaké funkční alternativy, jaké faktory lily vodu na mlýn odpůrců globalizace a zda se samotní globalizátoři nedopustili, chraň bůh, nějakých závažných omylů. A co máme dělat teď, když tendence se stala normou a my sami se ocitli mimo normalitu? Snažit se marně o něco, či raději se rovnou položit na lopatky a snažit se tuto dobu přečkat? Leč slábnoucí hlásek z černé díry nám nic nenapoví, neboť ty odpovědi nezná. S jistotou lze říct jen to, že při každém novém kolečku se ocitne opět ve stejném bodě, kde již mnohokrát byl. Bez Donalda Trumpa coby strůjce všeho záporného by vůbec neměl v tomto světě žádný opěrný bod. Neblahá deglobalizační tendence podle Zakarii začala již v roce 2008, hned po finanční krizi, leč za jejího strůjce úporně pokládá Donalda Trumpa – i přesto, že ten obsadil Bílý dům až v roce 2017. Dokázal se snad postavit do čela reakčního hnutí zpětně? Jak nízké mínění je třeba mít o rozumových schopnostech desítek státníků, kteří nesdílejí autorovu úzkost a sdílejí naopak Trumpovu intuici!
Rozvrat v hlavách zásadně není schopen plodit hluboké originální myšlenky. Lidé, v jejichž hlavách panuje rozvrat, jsou hluší k nebeským hromům, i když hřmí přímo nad jejich hlavami. Nechtějí a nemohou pochopit smysl posledního sociologického průzkumu Univerzity v Cambridge, podle něhož obyvatelstvo západních zemí stále více ztrácí důvěru v potenciál demokracie. Nyní v demokracii věří jen menšina dotázaných. Badatelé dospěli k závěru, že na Západě sílící populismus není příčinou, ale projevem rostoucí nedůvěry k demokracii jako takové. Klesající přitažlivost dnešní demokracie jen tak nepomine – chce to zevrubnou a nemilosrdnou analýzu problémů a stejně nemilosrdnou formulaci metod a nástrojů ke znovuzískání atraktivity.
Místo neustálého peskování a plísnění Izraelců, místo jejich donucování k tomu, aby se stali stejně bezradnými, poddajnými, ustrašenými a ztracenými jako všichni ostatní, nebylo by lepší poučit se u nich tomu, jak se také dá vybudovat silná a odhodlaná demokracie, která nikdy nesklouzává ke stranické či osobní diktatuře, snadno odolává nástrahám a svodům totality, aniž by přitom musela rezignovat na společný jmenovatel neodolatelné obranné síly? Je dávno načase, aby Západ změnil paradigma myšlení, leč brání mu v tom rozvrat v hlavách. Na již zmíněném Davoském fóru velkorysý George Soros veřejně slíbil investovat další miliardu dolarů do spolků na obranu demokracie. Teď už se nedá pochybovat o tom, že americké univerzity vyprodukují napřesrok všelék proti letální slabosti západního liberalismu. Soros by udělal lépe, kdyby za tu miliardu nakoupil sladká lízátka a rozdal je dětem.
