Propalestinská demonstrace proti Izraeli před Evropskou radou v Bruselu (1. únor 2024). FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Z levého okraje západního politického spektra teď slýcháme „varování“. Oblast dříve známá jako „Třetí svět“ nepodporuje Ukrajinu, zato ale masivně stojí za Palestinci, upozorňují nás. Pokud se prý Západ nechce dostat na smetiště dějin, musí se přizpůsobit názoru rozvojových zemí a také stavět na první místo palestinskou věc.
Ukrajinský a palestinský případ jsou nám předkládány jako cosi údajně obdobného. Podívejme se tedy, jak až daleko lze takové paralely vést.
Ukrajinská občanská společnost tlačí své politiky do obrany proti Rusku. Cílem je ale patřit na Západ, zlepšit demokratické standardy, omezovat korupci, prohloubit občanské a politické svobody, prosadit lepší možnosti v oblasti individuálních práv. Aby tohle všechno Ukrajinci dostali, musejí se nejprve ubránit před nevyprovokovanou ruskou neoimperiální agresí, která jim zmíněné vyhlídky hodlá zarazit a zničit ukrajinský národ.
O nějaké obdobné roli palestinské občanské společnosti, zejména pak v Gaze, nemůže být ani řeči. Palestinské elity se poddaným ze svých rozhodnutí žádným způsobem nezodpovídají, a to ani tím nejzákladnějším způsobem, jaký představují férové volby.
Cílem palestinských vládnoucích organizací, jako je Hamás nebo Islámský džihád, také není žádná forma demokratického zřízení nebo systém ochrany práv a svobod.
Ideálním konečným stavem je „Palestina od řeky k moři“, která zničí „sionistickou entitu“ a stane se zárodkem širšího islamistického chalífátu.
Co se týče faktického stavu svobod, Arabové žijící jako občané údajně „apartheidního“ Izraele mají dnes k dispozici mnohem více svobody, než je jí kdy plánováno dovolit obyvatelům budoucího islamistického ráje.
Na základě čeho je tedy považováno za vhodné obě kauzy srovnávat, to, přiznám se, naprosto nechápu. Každé poctivé srovnání totiž musí na Západě palestinskou věc výrazně poškodit a upozornit na její četné odvrácené stránky.
Osvobození, o němž hovoří Ukrajinci, není ani zdaleka podobné „osvobození“, které mají v plánu nelegitimní palestinské elity.
Jakkoliv ukrajinské projekty obsahují zřetelný prvek etnické identity, ještě větší váha je kladena na prvek občanský. U dominantních palestinských protějšků to však není stejné, ale dokonce zde nenajdeme ani prosté opačné rozložení důrazů. Kmenově náboženský prvek zcela dominuje, občanský prakticky úplně chybí.
„Osvobodit se“ ve smyslu klíčových palestinských politických sil znamená pouze „svobodu“ (v praxi však tvrdě vymáhanou povinnost) sdílet shora vnucenou kmenovou identitu.
I Marxe četli špatně
Palestinci po dekády pečlivě školení v sovětské agenty na moskevské Univerzitě Patrice Lumumby měli teoreticky povinnost studovat marxistické spisy.
Reformními komunisty notně přeceňovaný mladý Marx vychovaný otcem v osvícenské tradici byl ovšem mužem liberálních názorů. Kromě jiného se vysmíval tehdejšímu německému francouzožroutství, které „tradiční“ národně kolorovaný útlak stavělo vysoko nad všechny možnosti Francouzi importované svobody.
Věřit ve společenský pokrok jakožto emancipaci klasicky znamenalo a dosud stále znamená stát spolu s tímto mladým Marxem na straně světoobčanské tradice a individuálních svobod, proti všem výkladům „svobody“ ve smyslu „obrany tradiční kolektivní identity našeho kmene“.
Nicméně západní levice v procesu prohlubující se krize vyvolané ztrátou prorokovaného vykupitelského historického subjektu („dělnické třídy“) osvícenskou tradici opustila.
Aby mohla do tradičního schématu „zostřujícího se třídního boje“, který má přinést „konec kapitalismu“, namísto zburžoaznělého dělnictva dosadit fanatické islamisty, musela se levice oprostit od „eurocentrické“ osvícenské perspektivy lidské emancipace.
V roce 2007 britský politický aktivista Maajid Nawaz označil zdegenerovanou levici velebící islamisty jménem, které jí bezesporu náleží: Regressive left, zpátečnická levice.
Když revoluce nepřinášejí osvobození
Čtenáře klasické obdivné historie začátků kubánské revoluce, Merleho knihy z roku 1965, která česky vyšla pod názvem Útok na kasárna, zarazí v textu jedna věc, která s historickým odstupem doslova bije do očí.
Když v roce 1953 čelila tehdejší Batistova diktatura pokusu o ozbrojené povstání, poraženým Castrovým bojovníkům přispěchali na pomoc nejméně tři aktéři nezávislí na libovůli vládce. Byli to svobodný tisk, katolická církev a zednářské spolky.
Jakmile ale bratři Castrové sami uchopili moc, postarali se velmi pečlivě, aby ani zcela legitimní pokojné protesty proti jejich vládě už nemohly doufat v podporu žádného z výše zmíněných hráčů.
V roce 2024 tak obyvatel postcastrovské vojenské diktatury stále ještě čeká na alespoň takovou míru politických práv a takové zastání proti svévolné státní moci, jakým se těšil jeho předek v dobách Batistovy diktatury před sedmdesáti lety.
Oslavovaná revoluce mu vnutila novou „revoluční kubánskou identitu“ střiženou podle tradičního nacionalistického rozvrhu z 19. století, ale neučinila jej svobodnější bytostí. Nicméně právě takové převraty dnes zpátečnická levice označuje výrazy jako „pokrok“ nebo „osvobození“.
Podobně bývalá nikaragujská revolucionářka a feministka Mónica Baltodano v nedávném rozhovoru konstatuje, že současná Ortegova diktatura je v některých ohledech ještě horší než režim Anastasia Somozy, proti němuž kdysi bojovala.
Ovšem v kruzích, které výraz „svoboda“ chápou ve smyslu, jemuž se kdysi vysmíval Karl Marx – tedy jako povinnost zůstat hrdě zotročeným vidlákem v místním lidovém kroji – platí pravdy Castrů a Ortegů, stejně jako pravdy Hamásu, více než požadavky na skutečné osvobození.
Západ si nicméně musí vybrat. Pokud přijme převažující perspektivu Třetího světa, v níž krutý domorodý diktátor je vždy lepší než benevolentní vládce spojený s „cizinou“, bude se také muset navždy rozloučit se svobodou, jak ji chápal přinejmenším od 17. století.
