Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
NÁZOR / Jenom dvě alternativy se prý nabídnou ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému v brzké budoucnosti. Začít jednat, nebo se smířit se zamrzlým konfliktem. Pomoci tomu mají bídné dodávky zbraní, které Ukrajině sice „zaručí výhodnou vyjednávací pozici“ vůči Rusku, ale neumožní jí zvrátit situaci na bojišti. Píše o tom německý Bild, tak to asi bude pravda. Tahle zpráva má ale dvě roviny, faktickou a řekněme pragmatickou. Smysl nedává ani jedna.
Vezměme to popořádku. Západ má prý novou taktiku, jak přimět „fanatika Zelenského“, aby se z mesiáše stal znovu politikem, který pochopí novou realitu. Exkluzivní zprávu německého bulvárního plátku Das Bild cituje The New Voice of Ukraine. Ta se opírá o nejmenovaný vládní zdroj obeznámený se zákulisím politických vyjednávání velkých hráčů světové politiky.
Zatímco prý Američané a Němci navenek vyjadřují plnou podporu Ukrajině, v zákulisí se (zase jednou) otevřelo téma, že by Ukrajina „měla vyjednávat s režimem Vladimira Putina o své suverenitě a teritoriální integritě“. Bílý dům a kancléřství údajně v této věci koordinují své úsilí. Německo se prý snaží poskytnout Ukrajině „co nejlepší vyjednávací pozici“.
Obě země se jakožto největší dodavatelé zbraní pro Ukrajinu rozhodly donutit Kyjev k rozhovorům s Putinovým režimem pomocí omezení kvality a kvantity svých zbraňových dodávek. Mohou tak učinit, protože žádná jiná západní země nepodporuje Ukrajinu ani zdaleka tak silně jako Německo a Spojené státy, píše se ve zprávě.
Prezidentu Zelenskému to samozřejmě přímo nesdělí. On sám musí pochopit, že „takhle už to dál jít nemůže“. Pak osloví národ a vysvětlí mu, že k jednání s Ruskem neexistuje žádná alternativa. Pokud situaci včas neakceptuje, mají prý obě mocnosti v záloze „plán B“. Ten zahrnuje zmrazení současného konfliktu ve stávajících hranicích, dodávají autoři článku.
Pro zvýšení důvěryhodnosti připojili citace některých politiků, například poslance a bývalého důstojníka německého generálního štábu Rodericha Kiesewettera, podle kterého je zjevné, že německé kancléřství nevěří ve vítězství Ukrajiny, ba ani si ho nepřeje. Nechybí ani odkaz na varování litevského ministra zahraničí Gabrieliuse Landsbergise, že nedostatek zbraňových dodávek by Ukrajinu skutečně mohl dohnat k nevýhodným mírovým rozhovorům s Moskvou.
V závěru je, patrně pro pořádek, doplněno varování experta, že tento plán, označený pohrdlivě jako MINSK 3 (podle předchozích dvou dohod, které Rusko už porušilo), nebude fungovat, protože Putin chce svou válku. Nicméně to už nehraje roli. „Fakta“ byla předložena a nyní započne velká diskuze. Chce USA Ukrajinu vyhladovět? Teď už jí nic nezbude! Ha, zrada spojenců. Chudák bezmocný Zelenskyj. Ukrajina je na kolenou, jenom to ještě neví. Teď už jí zbývá jen potupně sklonit hlavu. (Nehodící se škrtněte.)
Nenápadný ruský rukopis
Člověk nemusí být žádný velký expert na zahraniční politiku, aby pochopil, co všechno na této zprávě nesedí. Pomiňme teď naprosto zjevný ruský narativ, že o osudech menších národů mají rozhodovat mocnosti, nikoli ony samotné. Pro začátek počítejme s tím, že informace obsažené v článku skutečně představují záměr Západu. Vyhladovíme Ukrajinu, dokud jí Zelenskyj neřekne, aby se smířila s osudem.
Šlo by o mimořádně krátkozraký postoj, který vůbec nereflektuje postavení Zelenského v ukrajinské společnosti. Nikdo nezpochybňuje, že ukrajinský prezident se těší velkému respektu navenek a také velké podpoře svého národa. Ta ale zdaleka není nepodmíněná. Zelenskyj není diktátor jako Putin a jeho pozice na Ukrajině rozhodně není neotřesitelná. Naopak ve své vlastní zemi čelí často velmi tvrdé kritice. Každý večer vystavuje účet ze své práce pro národ, který si ho vyvolil jako velitele, či spíše předáka, a který každý den platí krví, ne za jeho rozhodnutí, ale za své vlastní rozhodnutí nevzdat se, ale bojovat.
Často jsem se díval na reportáže z první linie a na rozhovory s ukrajinskými vojáky. Novináři se jich pravidelně ptali, za co bojují. Nikdo z nich neřekl, že válčí za Zelenského. Naopak mnozí řekli, že šli do boje, aby jejich děti (ať už žijící, nebo ještě nenarozené) bojovat už nemusely. Ukrajinci nebojují za Zelenského ani za jeho představy. Bojují za své rodiny a za svou existenci. Jsou důvodně přesvědčeni, že kdyby v tuto chvíli s bojem přestali, čeká je i jejich potomky v dohledné době otroctví a genocida, další válka, nebo případně exil. Žádnou jinou alternativu jim Rusko neposkytuje. Brodí se po kolena v blátě a v zákopech, protože nic jiného jim Rusko neumožnilo.
Ve chvíli, kdy jim Zelenskyj začne vyprávět o tom, že dva roky obětí byly k ničemu, bude to jeho politická sebevražda. Jakmile jim navrhne řešení v podobě příměří za nespravedlivých podmínek, nebude to „MINSK 3“, ale „Euromajdan 3“. Přesně ten, o kterém už ukrajinské tajné služby i sám prezident nejméně týden mluví jako o novém plánu ruské rozvědky na zničení Ukrajiny.
Připusťme ale na vteřinu, že by tento problém neexistoval, anebo by o něm americký prezident ani německý kancléř nedostali zprávy od svých zpravodajských služeb. To se může stát, Putin také nevěřil své zpravodajské službě, když mu říkala, že napadnout Ukrajinu není dobrý nápad a že jeho vojáky na Ukrajině nikdo vítat nebude.
Pak tu ovšem máme problém číslo dva. Oba politici by museli nějak před svými národy, které investovaly doslova miliardy dolarů do jakési „neznámé země“ na východě Evropy, vysvětlit, že to bylo naprosto zbytečné. Nejenže to nevedlo ke znovuobnovení statu quo mezinárodního práva, totiž že právo silnějšího neplatí, ale navíc všechny ty jimi iniciované náklady, které měly za cíl omezit imperialistické choutky Ruska na mnoho let dopředu, byly doslova vyhozeny z okna, protože historickým způsobem selhali. Místo „Minsku 3“ by museli před svými voliči i před mezinárodním společenstvím obhájit myšlenku „Mnichova 2“ a pak čelit logickým důsledkům, například přinejmenším v případě amerického prezidenta devastaci svého vlastního politického odkazu.
Tím se dostáváme k bodu tři, tomu jedinému, který lze v dnešní době pokládat za relevantní. Západ nepřestane Ukrajině dodávat zbraně a Ukrajina nepřestane bojovat. Naopak, Západ (včetně německého koncernu Rheinmetall) již nyní intenzivně rozjíždí své zbrojní programy, a to i na Ukrajině, která navíc usiluje o značnou míru své soběstačnosti. V mezičase školí piloty na amerických stíhačkách F-16 (ty se mimochodem budou opravovat v Polsku), posiluje svazky s Evropskou unií i se zeměmi NATO, které mu dodávají to nejlepší, co mají ve svých arzenálech, zatímco jejich zbrojovky pomalu najíždějí na maximalizaci svého výkonu, ba rozšiřují své kapacity.
Ani západní země totiž nepodporují Ukrajinu, aby neztratily tvář. Dělají to z pudu sebezáchovy, protože dokud se Ukrajina brání ze všech sil, Rusko nebude mít sílu napadnout jiné státy. Například Moldavsko nebo Litvu, jejíž ministr zahraničí se právem děsí toho, že by Ukrajina mohla hodit ručník do ringu. Dobře totiž ví, že jeho vlast by pak byla na řadě. Ví to NATO, ví to prezident Biden i Olaf Scholz. Ví to Putin, jehož parta to celé vymyslela. Jediný, kdo to neví, jsou patrně novináři z německého Bildu.
