V jednom ze svých prvních projevů, coby jmenovaný nástupce prezidenta Jelcina, prohlásil Vladimir Putin 9. února 2000: „Svoboda tisku má pro další vývoj našeho státu zcela klíčový význam. Je zejména důležitá právě pro naši zemi, kde tisk takřka nikdy nebyl svobodný a sloužil zájmům jen jedné strany. Jsem hluboce přesvědčen, že bez svobodných sdělovacích prostředků nikdy nebudeme úspěšní ani v ekonomice, ani v sociální sféře.“ Nyní po letech je každému nad slunce jasné, že Putin má vždycky pravdu.
V posledním průzkumu veřejného mínění se odpovědi na otázku, zda v Rusku existuje svoboda slova, rozdělily takto: ano 14 %, ne 55 %, není, ale brzo bude 7 %, co to vlastně je? 4 %, svoboda je, ale slovo není 20 %.
Rusko má dobrou šanci podržet si i letos své dosavadní místo v žebříčku svobody tisku, který rok co rok sestavuje organizace Freedom House. V roce 2014 se umístilo na 176. místě, v rubrice „Nesvobodné země“, těsně za Etiopií, ale před Súdánem. Ve zprávě se dočteme, že v zájmu ovládnutí informačního prostoru vláda pro potlačování nezávislé informace soustavně používá kombinaci „zákona, soudu a fyzického a psychického nátlaku“.
Legislativní tvorba ruské Státní dumy někdy může vyvolávat dojem, že se poslanci záměrně předhánějí v neuvěřitelných šaškárnách ve snaze zesměšnit Putinův režim. Obecně jsou známé takové výpotky legislativního myšlení jako zákony proti extremismu (dobře použitelné pro potrestání jinak smýšlejících), proti separatismu (schvalující odštěpenecké snahy všude, kromě Ruska), proti propagandě „nepřirozených“ sexuálních orientací, proti použití nenormativní lexiky stanovující přípustný podíl cizích slov v ruských textech nebo třeba poslední perla z této dílny – zákon zakazující lidem s nevyhraněným pohlavím, především transsexuálům, řízení motorových vozidel. Vedle nich existuje dlouhá řada jiných poslaneckých návrhů neméně kuriózních: o výměně storublových bankovek kvůli šíření pornografie (na zobrazené soše Apollóna, řídícího kvadrigu na průčelí Bolšovo těatra, je prý pod lupou jasně rozlišitelné bohovo mužství), o zákazu internetových her vyvolávajících u nezletilých ludománii, neboli chorobnou hravost, o přejmenování nového petrohradského stadionu, mimochodem nejdražší to sportovní stavby na světě, na Putinova aréna, o povinnosti nošení tradičních svatebních krojů při uzavírání sňatků, o vytvoření sítě pravoslavných holičství a kadeřnictví, čímž by byla prý podkopána hospodářská moc „teploušské lobby“, o vytvoření mravní policie v rámci ministerstva vnitra, o poskytnutí ženám v reprodukčním věku dvou dodatečných volných dnů v době menstruace, o odebrání bytu občanům, na které přišly nejméně tři stížnosti za rok kvůli rušení nočního klidu, o znárodnění vyhledávacího systému Google a sítí Twitter a Facebook, aby bylo zabráněno úniku utajovaných informací, o zastavení kariérního růstu pro úředníky, jejichž příbuzní pobývají v cizině, o vytvoření jakéhosi řídícího nadorgánu s názvem Politbyro národa atd. Někdo si může myslet, že takový výčet je skrytou pomluvou činnosti ruského parlamentu, který, podle trefného výroku svého předsedy Borise Gryzlova, „není místem pro diskuse“. V prosinci roku 2014 ovšem místopředseda Ústavního výboru Rady federace Konstantin Dobrynin pohrozil poslancům, kteří se zviditelňují prosazováním „hloupých a kuriózních zákonů“, zbavením mandátu. „Pro matení veřejnosti existují i jiné možnosti mimo Státní dumu – kupříkladu v pořadech federálních televizních kanálů (sic!).“ Je pozoruhodné, že Dobrynin v originále použil internetový termín „trolling“, což se dá přeložit jako záměrné zaneřádění sítě spamem a jinými neověřenými a lživými informacemi.
Praktické použití nesmyslných zákonů ovšem zdaleka není tak legrační, jak na první pohled vypadá. Desítky sdělovacích prostředků byly zavřeny a jejich redaktoři dostali zákaz výkonu povolání na základě obvinění z extremismu či separatismu. Hrozbě trestního stíhání a odsouzení čelili tak známí kritici režimu jako například Andrej Piontkovskij. Takřka 14 let trvá proces „začišťování“ ruského informačního prostoru. Kromě zastrašování novinářů k oblíbeným mocenským prostředkům patří fyzické útoky či přímo vraždy výrazných postav nezávislé žurnalistiky, nepřátelské převzetí médií prokremelskými oligarchy, finanční ústrky, někdy i zcela komické obvinění z porušování sanitárních norem. V loňském roce kancelářské centrum Rudý říjen zrušilo nájemní smlouvu s nezávislou televizí Déšť TV (Rain TV) kvůli údajnému zamoření redakcí štěnicemi. Štáb ze dne na den vyhozený na chodník byl nucen využívat pro vysílání nahodilé prostory, nezřídka soukromé byty. Výsledkem soustavné kampaně, jež měla propagandisticky připravit Putinovo velké tažení na západ, je současný tristní stav. Jen jeden jediný printový deník – Novaja gazeta, jehož polovičním majitelem je Michail Gorbačov, tvrdohlavě odmítá nabídky k odprodeji. Internetové deníky buďto vyměnily vedení a s ním i redakční linii (Gazeta.ru, Lenta.ru), anebo byly zakázány a fungují nyní ze serverů v cizině (Kasparov.ru, Grani.ru, Ej.ru, Newsru.com). Porušením zákona je i prohlížení a přeposílání některých zakázaných blogů, třeba Navalného a jeho stoupenců. Dlouhá řada vynikajících postav ruské žurnalistiky proto opustila vlast a usídlila se zčásti na Ukrajině, zčásti v zemích Pobaltí. Tam také jsou nyní na zelené louce zakládána nová ruskojazyčná média (kyjevský Obozrevatel nebo rižský portál Meduza založený odvolanou šéfredaktorkou Lenty.ru Galinou Timčenkovou).
26. ledna se bude konat soudní slyšení ve věci jediné zbylé relativně nezávislé rozhlasové stanice Echo Moskvy. Stanice je vlastněna skupinou Gazprom-Media. Nicméně díky osobnosti šéfredaktora Alexeje Venediktova si doteď uchovávala relativní autonomii metodou tzv. vyvažování. To umožňovalo redakci zvát do vysílání vedle prokremelských propagandistů (Prochanov, Ševčenko, aj.) také nezávislé komentátory, jako jsou Matvej Ganapolskij či Julia Latyninová. V říjnu Roskomnadzor, což je jakýsi úřad pro tisk a informace, udělil Echu Moskvy důraznou důtku za to, že v pořadu Na vlastní oči byla obsažena „pobuřující informace schvalující praxi válečných zločinů“. Taková důtka znamená, že bude-li se situace opakovat v průběhu jednoho roku, může Roskomnadroz odejmout stanici registraci. „Praxe válečných zločinů“ byla údajně schvalována tím, že reportéři v živém vysílání, které vedli z okolí doněckého letiště, odmítli označovat ukrajinskou armádu za pachatele fašistických zvěrstev. Podle názoru šéfredaktora Venediktova je rozhodnutí Roskomnadzoru bezprecedentním porušením zákona o sdělovacích prostředcích a judikace Nejvyššího soudu, podle nichž sdělovací prostředek nemůže být potrestán ani varován kvůli vyznění živého vysílání. Na každý pád byl mezitím koncem prosince vyměněn generální ředitel Echa Moskvy.
1. ledna vstoupil v platnost zákon, který zakazuje reklamu na komerčních televizních kanálech, zejména placených. Údajný smysl zákona – „srovnat ekonomické podmínky pro práci placených a neplacených televizních kanálů“. Zároveň posledního prosince roku 2014 Roskomnadzor udělil 40 dalších vysílacích licencí. Tím pádem z působení protireklamního zákona byly vyjmuty všechny federální kanály financované z rozpočtu a jejich četné polostátní odnože typu propagandistického kanálu LifeNews. Experti soudí, že skrytým záměrem zákona bylo definitivně zadupat do dlažby vzdorovitý Déšť TV, u něhož peníze z reklamy tvořily až 80 % všech finančních příjmů.
Poslední tajemník dnes již neexistujícího ruského svazu novinářů Igor Jakovenko takto komentuje stav sdělovacích prostředků v Rusku: „Zákon o zákazu reklamy na placených televizích je hotovým výsměchem zdravému rozumu. Zákon byl totiž schválen z iniciativy a pod nátlakem kanálů, které jsou financovány ze státního rozpočtu. Je to jeden z mnoha nehorázných zákonů, takových, jako je zákaz adopce ruských sirotků cizinci. V Rusku prakticky neexistuje reklamní trh, a protože není ani žádná na moci nezávislá podnikatelská sféra, je zřejmé, že nemůže být ani řeči o nezávislých sdělovacích prostředcích. Rok 2015 rozhodne o osudu zbytku svobodných médií. Printy nemohou existovat za podmínek, kdy byla fakticky zlikvidována jakákoli možnost jejich distribuce – doručovatelská služba nebo síť novinových stánků. Autonomní televize končí po schválení zmíněného zákona o reklamě. Zbývá internet, ale i ten vzdoruje z posledních sil.“
Kreml má dnes v rukou všechny páky, aby mohl zablokovat jakýkoli zdroj nezávislých informací. Naštěstí dnešní bitva za svobodu slova v Rusku není zápolením mezi státní propagandistickou mašinerií a nezávislými médii. Pravý zápas nyní probíhá mezi televizorem a ledničkou. A jsou slušné šance na to, že v tom zápase nakonec zvítězí lednička.