Záplatování českého školství. Proč není naše budoucnost pořád dost politicky sexy

Ilustrační foto (AdobeStock)

Ilustrační foto | FOTO: AdobeStock

Nový ministr školství Vladimír Balaš je s počátkem prázdnin oficiálně ve funkci. Zatímco učitelé budou po zásluze odpočívat po náročných letech, kdy jejich práci nejdříve zkomplikoval covid-19 a v posledních měsících zas integrace ukrajinských školáků, Vladimír Balaš bude mít prázdniny na to, aby „učivo“ dohnal. 

Na ministerský post nastupuje v atmosféře, kdy to „hlavně nechtěl vládě nikdo komplikovat“. V případě tak zásadní věci, jakou je budoucnost dětí (a v důsledku celé země), to ale otvírá spoustu otázek. Má to být právě stranický klíč, co rozhoduje? Nebyla by lepší volba někoho, kdo se v problematice školství hlouběji orientuje a má zápal se za tento dlouhodobě politicky odstrkovaný sektor rvát?

()

Velké změny Balaš nechystá, rád by prý navázal na práci svých předchůdců. To zhruba víme o novém ministrovi školství. Uznejme, že se Vladimír Balaš ujal nevděčného úkolu. Nahradit narychlo v ministerské funkci člověka, který odešel s pachutí skandálu, i když se na tuto pozici nijak nepřipravoval, vyžaduje notnou dávku odvahy. Balašovi jsou nyní vděční spolustraníci, premiér, nepřímo jeho souhlas ocenil i prezident Zeman.

Jenže sektor školství se v posledních letech potýká s tolika výzvami a problémy, že by si zasloužil víc než jen „vytržení trnu z paty“. Média v souvislosti s nástupem nového ministra mluví především o jeho plánu pomoci krajům s financováním škol i s rozšiřováním kapacit či o snaze udržet platy učitelů na 130 % průměru. Zmiňují také více peněz pro nepedagogický školní personál a plány na začlenění ukrajinských dětí do českých škol.

Ukrajinci jako téma

Ačkoliv už řada škol ukrajinské žáky a studenty přijala, v září přibydou další. Po okurkové sezóně se budou po integraci ukrajinských dětí pídit média. Z témat spojených se školstvím bude právě tohle mediálně nejviditelnější. V návaznosti na to se ještě může přidružit problém s nedostatkem učitelů a kapacit. Protože když nebude mít navýšené počty dětí kdo a kde učit, přehlédnout to nepůjde.

Jenže ve školství je spousta dalších problémů, které už jdou hlouběji – do systému, metodiky, zkrátka do mediálně neprobádaných vod. O to palčivější jsou však pro školy, pedagogy a celý vzdělávací systém.

Například: jak velké jsou rozdíly v úrovni vzdělávání na jednotlivých školách, jak se čím dál víc rozevírají pomyslné nůžky mezi „bohatými“ a „chudými“, a to nejen studenty, ale i městskými částmi, potažmo kraji.

Jde o problém, který doslova vyhřezl na povrch během covidové online výuky, kdy si rodiče mohli srovnávat, co a jak se jejich děti naučily, a rozdíly byly často obrovské.

Následky covidu – tedy propad učebních návyků u studentů, zhoršený prospěch, strmý nárůst psychických problémů nejen u středoškoláků, ale i žáků základních škol. To je další ohromná zátěž, s níž se školství snaží vypořádat, a vlastně neví jak. Zatíženi jsou především učitelé, protože psychologové a sociální pracovníci jsou zcela nedostatkovým zbožím. Ti stávající pak mají přeplněné kapacity.

Pavel Šafr: Češi mezi pravdu a lží (FCM)

Učitelé musejí řešit problémy dětí se sebepoškozováním, anorexií, depresivními stavy či pokusy o sebevraždu, zároveň se ale bojí v otázkách zhoršené psychiky u dětí působit aktivně, protože k tomu nejsou vzděláni. Téma je to zásadní, ale natolik komplikované, že se o něm vlastně ani moc nemluví.

RVP, nebo co vlastně

Stejně jako o přepracovanosti učitelů, potažmo nespokojenosti některých pedagogů se  stávajícím rámcovým vzdělávacím programem (tzv. RVP) v základním školství. Koneckonců jeho revize do podoby, aby vyhovoval širší pedagogické veřejnosti a zároveň ji přesvědčil k modernizaci kurikula, bude jedním z prvních úkolů nového ministra.

Ačkoliv se to tak na některých školách nemusí jevit, Česko má strukturálně jeden z nejliberálnějších přístupů v základním vzdělávání v Evropě. Stávající rámcový vzdělávací plán dává totiž školám velkou svobodu v tom, co a jak budou učit.

Jenže je to právě ona svoboda a kreativní přístup ke vzdělávání, který některé pedagogy mate. Ztrácejí se, nemají buď kapacity, někdy ani schopnosti naplňovat tzv. „kompetenční model“ současného RVP, tedy učit děti hlavně kompetencím namísto memorování obsahu.

Jenže rozvoj kompetencí vyžaduje značně aktivní a kreativní přístup ze strany pedagogů a některým prostě nevyhovuje. „Staré osnovy“ se tak překlápějí do nového systému, výsledkem čehož je stále memorování, jen třeba ve více předmětech. Byrokratické přetížení učitelů je samostatnou kapitolou.

Podle některých odborníků by v tomto ohledu mohlo pomoct ministerstvo posílením srozumitelné metodické podpory pro pedagogy. Například formou pravidelných supervizí, tak jako to mají pracovníci takzvaných pomáhajících profesí. Přímá pomoc učitelům by pak měla pozitivní dopad i na jejich žáky. Jenže supervizorů je zatím v Česku vyškolených velice málo.

Debata o tom, jak a co vlastně učit, nicméně stejně nakonec začíná u schopností a otevřenosti jednotlivých učitelů, kteří ale musejí svou práci dělat odpočatí a s chutí. S čímž pak souvisí nejen mediálně probírané téma učitelských platů, ale obecně i peněz, které do školství jdou.

Vladimír Balaš (ČTK/Štěrba Martin)

I když může nový ministr slíbit, že platy pedagogických pracovníků udrží na 130 % průměru, což v případě základního školství dělá mezi 48–50 000 Kč, platy učitelů v předškolním vzdělávání či nepedagogických pracovníků jsou podprůměrné. Navíc jich je málo. Stejně jako prostor, kde učit. Rozpočet a navýšení peněz pro školství je tedy věc, za kterou se musí nový ministr být ochotný bít jako lev. Což je v napjaté finanční situaci náročný úkol.

Aby se bil jako lev, potřebuje mít také motivaci a ta zas přichází s hlubokou znalostí problémů, které školy napříč republikou řeší. A se znalostmi nesouvisí jen jedna zdvořilostní návštěva v „problémovém“ kraji nebo „nalejvárna“ od náměstků, jakkoliv i ta je důležitá. K motivaci „něco ve školství skutečně posunout“ musí mít člověk kontinuální a upřímný zájem o to věci měnit. A k tomu pouhá správná stranická příslušnost nestačí.

Sexy školství

Jak moc je školství potřebné a zároveň opomíjené, dokonale obnažila covidová pandemie. České školy zůstaly zavřené nejdéle z celé Evropské unie. Málokdo z politiků, včetně tehdejšího ministra školství Plagy, se proti tomu ohradil. Ať už z nedostatku odvahy nebo nezájmu.

Mimochodem, asi jedinou političkou, která se snažila ostatní kolegy přesvědčit, aby se nad otevřením škol alespoň zamysleli, byla zastupitelka pražského magistrátu a členka jeho výboru pro vzdělávání Mariana Čapková. Psala petice, obíhala poslance, bojovala za školy i děti. Podobný lobbing dokázal snad alespoň „urychlit“ otevření škol o několik týdnů. Alespoň na chvíli se také školství stalo „politicky sexy“.

Dejme novému ministrovi šanci, ale současné záplatování ministerského postu spíše napovídá, že tyto časy jsou už zase pryč. Priority se hledají jinde a školy to zkrátka „nějak zvládnou“. Respektive budou muset. Ale děti si takový přístup ze strany politiků nezaslouží.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články