Bělorusko právě prožívá důležitou fázi své občanské emancipace, ze svobodomyslných Bělorusů a Bělorusek se navzdory represím Lukašenkova diktátorského režimu formuje sebevědomý politický národ. Nevíme, jak tento dynamický proces dopadne, zdali se hrdá Bílá Rus konečně zařadí mezi suverénní demokratické země, nebo zůstane postsovětským skanzenem a satelitem Ruské federace. Měli bychom si však právě nyní připomenout, že meziválečné Československo bylo nejvýznamnějším centrem běloruského exilu.

A proto i současné běloruské demokratické elity hledí s úctou a nadějí k Česku, které by se vedle Polska a Pobaltí mohlo stát dalším klíčovým podporovatelem rozvoje občanské společnosti a demokracie v Bělorusku, stejně jako jeho advokátem v EU. Navázali bychom tak na dobrou českou tradici, k níž se mimo jiné hlásí Mezinárodní sdružení Občanské Bělorusko, založené roku 2004 z iniciativy Václava Havla.

Nad běloruskými dějinami 20. století se vznáší tragický stín, pouze v několika momentech prosvětlený nadějí na svobodu a lepší budoucnost. K těm patří především politický, kulturní a intelektuální život běloruských exulantů v meziválečném Československu, kteří v Praze nalezli svobodné útočiště před revolučním chaosem ve východní Evropě po rozpadu Ruského impéria. Běloruská lidová republika, vyhlášená 25. března 1918, byla hned na počátku roku 1919 vyvrácena a Bělorusko se proměnilo v krvavé jeviště polsko-sovětské války (1919–1921). Rižským mírem bylo navíc území osídlené Bělorusy rozděleno mezi Polsko a sovětské Rusko.

Do Československa směřovaly stovky Bělorusů z Polska, Litvy, Lotyšska i Sovětského svazu, kteří se nehodlali vzdát myšlenky běloruské státnosti a zároveň tu mohli studovat a svobodně rozvíjet národní hnutí. Jejich přijetí bylo umožněno díky tzv. Ruské pomocné akci, výjimečného podpůrného programu pro uprchlíky z rozvráceného Ruského impéria, který vznikl v roce 1921 s podporou prezidenta republiky T. G. Masaryka. Ještě téhož roku obdrželi československé stipendium první běloruští studenti a v pražském Obecním domě se konala první Všeběloruská politická konference, na níž se shromáždili aktivisté z celé Evropy. Navíc roku 1923 přesídlila z litevského Kovna (Kaunasu) do Prahy i Rada Běloruské lidové republiky, tj. běloruská exilová vláda.

Ve dvacátých a třicátých letech studovalo v Československu asi sedm stovek Bělorusů jakožto stipendistů československé vlády. Zhruba dvě stovky z nich přicestovaly na doporučení běloruských organizací v Polsku, Litvě a Lotyšsku. Všichni museli podepsat prohlášení, v němž se zavazovali řádně studovat a po absolutoriu vydat knihu ze svého oboru. Bylo jim doporučováno studium technických a hospodářských věd, většina se však imatrikulovala na Filozofické a Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V Praze působilo čtrnáct běloruských a pět ukrajinsko-běloruských organizací. K nejvýznamnějším patřily Běloruská rada, Běloruský (Kryvický) kulturně-osvětový spolek Františka Skaryny a Jednota běloruských studentských organizací, která sdružovala běloruské studenty ze všech zemí Evropy. Vycházely tu také běloruské časopisy, v letech 1922–1923 se Bělorusové neúspěšně pokoušeli o založení Běloruského učitelského ústavu v Praze, nakonec v letech 1927–1930 fungoval při pražském Ukrajinském sociologickém ústavu alespoň tzv. Běloruský vědecký kabinet. Roku 1928 byl zřízen Běloruský zahraniční archiv, který uchovával veškeré informace o politické a kulturní činnosti běloruského exilu.

Zdejší běloruský exil byl zmítán vnitřními rozpory, často v reakci na turbulentní změny zahraničněpolitické situace. Hned od počátku se projevovaly ideové rozdíly mezi levicovým křídlem a skupinou orientovanou národně-demokraticky, což vedlo k rozkolu v Běloruské hromadě, první organizaci Bělorusů v Praze založené roku 1921. Politika tzv. bělorusizace prováděná v sovětském Bělorusku v první polovině dvacátých let změnila antibolševické postoje některých exulantů. Sovětská ambasáda v Praze masivně šířila svou propagandu a založila Svaz studentů-občanů Běloruské sovětské socialistické republiky. Běloruští intelektuálové, kteří se nechali zlákat „národním obrozením“ v sovětském Bělorusku a odjeli do Sovětského svazu, patřili ve třicátých letech k prvním obětem stalinského teroru.

Od roku 1926 docházelo k omezení subvencí z Ruské pomocné akce, a to zejména u studentů ze západního Běloruska, které náleželo k Polsku. Bělorusové žili v Československu buď jako polští státní příslušníci, nebo jako emigranti s tzv. nansenovským pasem, řada z nich později obdržela československé občanství. Když na základě československo-sovětské smlouvy z roku 1935 došlo k normalizaci vztahů s bolševickým Ruskem, podpora ruské, ukrajinské a běloruské politické emigrace stagnovala.

V Praze působil předseda běloruské exilové vlády Piotra Kračeŭski († 1928), politik, historik a literát, stejně jako její zplnomocněný zástupce Mikałaj Viaršynin († 1934), diplomat, archivář a novinář, nebo novinář a politik Tamaš Hryb († 1938), veterán polsko-sovětské války. K výrazným intelektuálním osobnostem pražské běloruské komunity patřili básník a překladatel Uładzimir Žyłka († 1933), který odešel do Sovětského svazu a zemřel ve vyhnanství na Urale, a literární vědec a básník Ihnat Dvarčanin († 1937), překladatel Karla Čapka, později popravený v Leningradu.

Současní Bělorusové si s úctou připomínají literáta Viktara Valtara († 1931), autora románu Zrozeni pod Saturnem, v němž reflektoval svůj pražský studentský pobyt i rozpolcenost běloruského exilu. Nejznámější hrdinkou je ovšem básnířka Łarysa Henijuš († 1983), od jejíhož narození uplynulo letos 9. srpna plných 110 let, symbolicky zrovna v den prezidentských voleb v Bělorusku. V roce 1948 byla zbavena československého občanství a odsouzena na 25 let do gulagu za polárním kruhem. Po osmi letech sice došlo k jejímu propuštění, ovšem až do své smrti odmítala přijmout sovětské občanství a žila proto pod trvalým dozorem KGB.

Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 a německo-sovětského konfliktu roku 1941 se běloruské národní hnutí dostalo mezi mlýnské kameny dvou genocidních režimů – německého nacionálního socialismu (nacismu) a sovětského komunismu navazujícího na ruský imperialismus. Část exilových Bělorusů podlehla vábení kolaborace s Německem, v jehož politice viděla naději na nové uspořádání Evropy a ustavení běloruského státu. Jenže Bělorusko se stalo válčištěm těchto dvou totalitních impérií, přičemž to sovětsko-ruské opanovalo běloruské území na několik příštích desetiletí. Tragickou periodu česko-běloruských vztahů představuje období po roce 1945, kdy byla řada Čechoslováků východoevropského původu, mezi nimi i Bělorusové, vydána do rukou sovětských orgánů – v Sovětském svazu, který byl tehdy oslavován jako „osvoboditel“, je čekaly mučírny, gulag a popraviště.

Příběh běloruského úsilí o státní samostatnost v první polovině 20. století je nám právě dnes aktuální výzvou k promýšlení otázek evropské demokracie a svobody. Vždyť je to zároveň příběh o nezlomnosti lidského ducha tváří v tvář ujařmení a násilí, jenž vydává svědectví o naději, kterou si stateční mužové a ženy běloruského národa nenechali vzít. Také proto zaujímá moderní český stát, ono meziválečné demokratické Československo, v historické paměti Bělorusů a Bělorusek čestné místo. Vždyť se jim stalo, jak zdůrazňoval Vincent Žuk-Hryškievič († 1989), exilový běloruský prezident žijící v Kanadě, opravdovou školou občanského a politického života. V česko-běloruských vztazích máme tudíž na co navazovat.