Zásadní problém pro Ukrajinu: Jak zareaguje Západ na dodávky íránských raket Rusku?

Rusko a Írán spojuje nenávist vůči Západu – ruský vůdce Putin a ájatolláh Chameneí (Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Public Domain)

Rusko a Írán spojuje nenávist vůči Západu – ruský vůdce Putin a ájatolláh Chameneí | FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Public Domain

Západ, dosud zaujatý americkými midterms, žádným zásadním způsobem nereaguje na chystané dodávky íránských balistických raket Rusku. Teheránský režim byl sice diplomaticky „varován“ před „důsledky“, a to také kvůli íránskému jadernému programu, avšak neproběhl žádný pokus jej od dodávek opravdu účinně odradit, nebo je zablokovat. Zásilky raket se podle svých možností pokusí po cestě zničit Ukrajinci, to ovšem nemusí stačit. Pro účely tohoto textu tedy předpokládám, že dodání řádově stovek íránských balistických raket o doletu až 700 kilometrů ruskému agresorovi je v zásadě hotovou věcí – protože většina z toho, co mullové pošlou pravoslavným džihádistům, bohužel dorazí do cíle. 

Jestliže se Západ nepokusí svými prostředky zastavit íránské zbraně směřující do Ruska, rýsují se tři hlavní scénáře dalšího vývoje. Buď bude dosavadní přístup „mrtvý brouk“ pokračovat i po dodání; nebo Západ začne pomáhat s účinnou protiraketovou obranou Ukrajiny; nebo konečně odstartuje proces, během nějž Ukrajina s pomocí Západu vyrovná hru a získá podobné schopnosti, jako Moskva disponující íránskými raketami.

Karel Řehka (vlevo) v září 2011 v Afghánistánu (Kateřina Lang / Ministerstvo obrany České republiky / se souhlasem)

Předstírejme, že se nic nezměnilo?

V případě, že Moskva ve značných počtech obdrží íránské rakety Fátih-110 a Zulfikar, bude moci zintenzivnit dosavadní útoky na ukrajinskou civilní infrastrukturu. Dále je dokáže rozšířit na celé území Ukrajiny včetně těch částí, které byly dosud v zásadě mimo nebezpečí. Navíc získá také schopnost podnikat útoky zbraní, proti níž na ukrajinské straně téměř neexistují obranné prostředky.

Pouze několik baterií původně sovětských systémů S-300V1 disponuje omezenou schopností obrany proti nepřátelským balistickým raketám. Modernější typ íránských raket, který Rusové hodlají nakoupit, Zulfikar, je vybaven bojovou hlavicí oddělující se na střední části letové dráhy od posledního letového stupně. Takto zmenšený (a podle některých zdrojů dokonce i manévrující) cíl lze jen velmi obtížně zlikvidovat pomocí antirakety.

Můžeme předpokládat, že Ukrajina soustředí své zbylé S-300V1 s omezenou zásobou munice na obranu několika klíčových instalací a/nebo sídelních aglomerací. V takovém případě zůstane prakticky celý zbytek území před raketovými útoky nechráněn. Moskva by pak měla volnou ruku k útokům íránskými zbraněmi na elektrárny, rozvodny, transformátory, výtopny, vodárny, klíčové železniční uzly. I když ukrajinští železničáři signalizují, že jsou připraveni upustit od elektrické trakce a přejít nejen k dieselovému pohonu, ale dokonce oprášit i parní lokomotivy, bude-li to nutné, poškození samotné trati (železniční mosty, koleje, výhybky, zničení železničního svršku půltunovou bojovou hlavicí…) může vážně narušovat pravidelnost železniční dopravy dokonce i za těchto okolností.

Atlanti na barokním Clam-Gallasově paláci v Praze během rekonstrukce na jaře 2022 (Petr Pazdera Payne (se svolením autora))

Obyvatelé západních částí Ukrajiny, ale také lidé, kteří na začátku války odjeli a po stabilizaci fronty se vrátili domů, by za uvedených okolností měli vážné důvody uvažovat o opuštění země. Druhá uprchlická vlna v letošním roce, se kterou se již z těžko pochopitelných důvodů nepočítá, by zvýšila tlak na kapacity pomoci ukrajinským uprchlíkům i humanitární pomoci na Ukrajině. Pro Evropu by představovala dodatečné politické riziko.

Již nyní čelíme Ruskem podporovanému šíření protiukrajinských nálad živených krátkozrakým sobeckým nacionalismem, které by v případě další silné vlny uprchlíků mohlo významně destabilizovat politickou situaci zejména v zemích střední a východní Evropy. Z nové uprchlické vlny by profitovali populisté a extremisté oslavující „národně konzervativní“ přístupy v orbánovském stylu.

Výpadky na hlavních ukrajinských přepravních trasách vyvolané raketovými útoky by se dříve či později promítly i do situace na frontě, kam by ukrajinská strana jen velmi těžko operativně dopravovala posily a zásoby. Ačkoliv během zimy zřejmě Rusko nedokáže provést žádný další významnější útok, jeho současná, velmi zranitelná pozice obránce by se zadrhnutím ukrajinské logistiky významně zlepšila – možná do té míry, že by se další postup osvoboditelů zadrhnul. Rozhodně není v zájmu Západu nechat Ukrajince přes zimu na pospas ruským raketám íránské výroby a pasivně přihlížet jejich prohlubujícímu se utrpení.

Židovský lékař Siegfried Löwy, strýc Franze Kafky (Wikimedia Commons / Public Domain)

Padnou překážky v oblasti protiraketové obrany?

Vítězství strany Likud v izraelských parlamentních volbách zřejmě definitivně uzavřelo úvahy o možnosti dodávek izraelských prostředků protiraketové obrany Ukrajině.

Ani předchozí vláda je nebyla ochotna poskytnout a staronový premiér Netanjahu s úzkými osobními vazbami na Putina se spíše ještě více posune ruským směrem, než aby riskoval roztržku s následnými potížemi pro izraelské bojové letouny nad Sýrií. Tím zůstávají ve hře vlastně jen dva možné zdroje technologie protiraketové obrany (PRO): Spojené státy a země západní Evropy.

Omezené schopnosti PRO najdeme u letitého amerického systému Patriot, který se asi nejvíce proslavil ničením iráckých raket SCUD během první války v Perském zálivu. Irácké SCUDy ovšem již tehdy byly značně zastaralé, létaly po snadno vyměřitelných trajektoriích a se svým návratovým tělesem tvořeným vlastně celou raketou (bez spotřebovaného paliva) skýtaly ohromný cíl. Patrioty byly samozřejmě mezitím dále průběžně modernizovány, totéž se ale týká i nepřátelských raket. Obecně lze předpokládat, že by novější Patriot mohl určitě stačit na starší íránské střely Fátih-110. Do jaké míry by byl účinný i proti novější technologii, zůstává však otázkou.

Ačkoliv je systém Patriot ve službě od osmdesátých let minulého století, Američané jsou dodnes v jeho dodávkách do zahraničí velmi opatrní a obávají se vyzrazení technologických parametrů. Připomenu, že například odmítli prodat tento systém Turecku, které o něj coby členská země NATO opakovaně projevilo zájem – což je jeden z důvodů, proč Erdoğan nakonec v Rusku nakoupil systémy S-400. Až dosud se na dodávky Patriotů na Ukrajinu „nikdo netvářil“ – a i kdyby se to ještě do Vánoc zcela změnilo, vycvičit obsluhu a další personál by si vyžádalo řekněme šest měsíců času. Tolik ho ale Ukrajina zřejmě nemá.

Ukrajinští civilisté se ukrývají před ruským bombardováním (AdobeStock)

Jestliže byly Spojené státy dosud tak opatrné na systém Patriot, i když už pracují na jeho nahrazení, pravděpodobnost, že by souhlasily s dodávkami modernějších protiraketových systémů, jako je THAAD, nepovažuji za příliš vysokou. Modernější než Patriot je i systém MEADS vyvíjený ve společném programu USA, Německem a Itálií. Pro Ukrajinu ovšem s výkonnými střelami PAC-3MSE modernizovaného Patriotu zatím nabízen nebyl. Již dodaný systém IRIS-T SL , německá varianta MEADS se slabšími raketami, sice podle ukrajinských zkušeností dokáže skvěle ničit dosud používané ruské střely s plochou dráhou letu, k protiraketové obraně se ale příliš nehodí.

Proto zatím největší naději pro Ukrajinu představuje prohlášení Francouzů a Italů, že jsou ochotni poskytnout Kyjevu společně vyvinutý moderní systém protivzdušné a protiraketové obrany konsorcia EUROSAM označovaný jako SAMP/T. Ten dokáže sestřelovat i balistické rakety s doletem 600 km na vzdálenost až 80 km. Jak budou ovšem dodávky konkrétně vypadat a v jakém rozsahu k nim dojde, zatím nevíme. V optimálním případě by jednotky vyzbrojené zmíněným systémem dokázaly ubránit hlavní ukrajinská města a klíčové infrastrukturní uzly. Ovšem výcvik obsluh by rozhodně nebyl kratší než v případě amerických Patriotů.

Existuje problém časové prodlevy v posilování ukrajinské protiraketové obrany. I kdyby Ukrajina obdržela dodávku systémů SAMP/T ve stejný okamžik jako Rusové balistické rakety z Íránu (což se téměř jistě nestane), jedná se o komplexnější technologii, jejíž zvládnutí může trvat výrazně déle než Rusům osvojení íránských systémů.

Další problém představuje obecný rys veškeré protiraketové obrany. Prostředky používané k obraně jsou v této oblasti běžně výrazně nákladnější než útočné zbraně, proti nimž mají působit. Zničení jedné útočící rakety tak typicky stojí mnohonásobně více, než kolik činí její pořizovací cena. V případě „secondhandových“ íránských raket (oba typy, o něž má Rusko zájem, se Írán chystal vyřazovat a nahradit novými) bude nejspíše tento obecný problém ještě prohlouben. Pokud by Ukrajina za zničení jedné ruské balistické rakety íránského původu zaplatila jen desetkrát tolik, než za kolik si Moskva tuto raketu pořídí, mohla by hovořit o štěstí. A to z hlediska dlouhodobého průběhu války nevytváří právě optimistickou perspektivu – zejména na pozadí zprávy, že Maďarsko je odhodláno blokovat společný program finanční pomoci EU pro Ukrajinu.

Pohled z úpatí Čagpori na palác Potála v tibetské Lhase (Ondřej Žváček / Wikimedia Commons / Public Domain)

Oko za oko, raketu za raketu?

Pokud by se Ukrajina pouze snažila sestřelovat přilétající vlny ruských balistických raket, hrozilo by jí brzy kapacitní zahlcení systému PRO i finanční potíže. Proto by obrana měla být ideálně spojena s reciprocitou schopností.

Pokud Rusové odpálí rakety na Kyjev, jiné střely se okamžitě vydají směrem na okupovaný Sevastopol, na vojenská letiště na Krymu, na Doněck či Luhansk v Donbasu, na Kerčský most, na klíčové dopravní uzly okupovaného území… Rusko by tak přišlo o svou vymodlenou „eskalační dominanci“ a muselo by dvakrát přemýšlet, zda mu utrpěné škody v hlubokém zázemí stojí za tu legraci ostřelovat ukrajinskou civilní infrastrukturu.

Asi nejblíže k získání ukrajinské schopnosti paleb na dálku je zřejmě nyní projekt, na němž oficiálně pracují polští technici. Ti adaptují ukrajinské bombardéry Su-24 tak, aby dovedly odpalovat britsko-francouzskou protizemní střelu SCALP. Ta dokáže dopravit bojovou hlavici o hmotnosti 450 kg na vzdálenost přes 250 km – má tedy dolet více než třikrát delší než silně medializované standardní raketomety HIMARS. Teoreticky jsou také stále ještě ve hře americké střely ATACMS pro zmíněné HIMARSy – ovšem zdá se, že se Bílý dům opravdu zasekl na představě, že by jejich dodáním mohl způsobit „eskalaci“ (jako by už Putin konflikt stejně neeskaloval).

Uvidíme. Příjezd íránských raket do Ruska a Běloruska v kombinaci s výsledky amerických voleb, které přinesly oslabení proruských trumpistů v Republikánské straně, mohou nakonec vést k prolomení ledů ohledně taktických raket. ATACMS disponuje doletem až 300 km, a dosáhne tedy ještě o něco dále než výše zmiňovaná letecká střela s plochou dráhou letu SCALP. A co je důležité, obrana proti balistické raketě je podstatně horším technickým problémem.

Kniha Ruská mafie, Jaroslav Kmenta (FORUM 24)

A ještě jedna možnost se otevírá, přinejmenším teoreticky. Spojené státy už nalezly vhodný způsob, jak pro Ukrajinu nakoupit vojenský materiál v Jižní Koreji, které v přímých dodávkách formálně brání zákonné předpisy. Tím však věc ještě nutně nemusí skončit.

V devadesátých letech Spojené státy zablokovaly snahy Jižní Koreje exportovat její vlastní balistické rakety Hyunmoo. Ty mezitím kvůli hrozbám z KLDR byly dále vyvíjeny. Varianta Hyunmoo-2A například s bojovou hlavicí o hmotnosti 997 kg doletí na vzdálenost 300 km. Varianta Hyunmoo-2B pak s polovičním nákladem dokáže doletět k cíli vzdálenému až 800 km. Jestliže dodávky americké technologie jsou považovány za „eskalační“, možná by některý z Bidenových poradců mohl přednést argument, že na dodávky íránských raket Rusům je třeba odpovědět poskytnutím jihokorejských raket Ukrajincům.

Čistě teoreticky by také mohla Velká Británie zkusit zatahat za drátky, když už se jí podařilo sehnat pro Kyjev dělostřeleckou munici sovětských vzorů z Pákistánu, a pokusit se i o průlom v oblasti raket krátkého doletu. Předchozí dvě vlády, Johnsona a Trussové, by se v nynější situaci možná snažily získat od Káráčí prostředky, jako je například raketa Shaheen-I. Sunakova vláda ovšem oznámila, že chce na pomoci Ukrajině ušetřit – a tak budeme muset počkat na další britský kabinet, abychom zjistili, zda se věci náhodou znovu nezlepší.

(Týdeník FORUM)

O tom, jak je to s dalším vývojem vlastního ukrajinského raketového systému Hrim-2, který byl patrně v létě použit k útoku na letiště Saki, lze v tuto chvíli jen spekulovat. Každopádně jde o prototyp, který je možná nasaditelný k jednotlivým útokům, ale zatím rozhodně ne ve větším měřítku. Západ by měl každopádně pracovat na vhodné kombinaci druhého a třetího scénáře. A začít s ní dříve, než Moskva spustí další fázi ostřelování ukrajinského území.

Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se zejména bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články