Premiér Andrej Babiš (ANO) a vicepremiér Petr Macinka (Motoristé) ve sněmovně (2026) FOTO: FORUM 24 / Pavel Hofman
FOTO: FORUM 24 / Pavel Hofman
KOMENTÁŘ / Babišova vláda prostřednictvím šéfa diplomacie Petra Macinky (Motoristé sobě) během několika měsíců zle pochroumala renomé České republiky mezi našimi spojenci v EU i NATO, a naopak dala novou naději totalitním diktaturám v Rusku a Číně, že Česko bude jejich trojským koněm v Evropě. Motorista Macinka se pasoval do role bijce sudetských Němců a těžce poškodil česko-německé vztahy. Blouzní o střední Evropě a podceňuje nebezpečnost Ruska.
Když v neděli 10. května vyšel v prestižním německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) rozhovor s českým vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí Petrem Macinkou, opět se naplno ukázala ministrova nevzdělanost a neprofesionalita spojená s arogantním populismem. Česká média si všímala především jeho nediplomatických poznámek na účet sudetských Němců i německých vrcholných politiků.
Proti levicové a progresivní ideologii?
Připomeňme si, co všechno dalšího o sobě a zahraniční politice České republiky za úřadování Babišovy vlády prozradil nejen německým čtenářům Petr Macinka. Uf, zase ten Macinka! Musíme se k jeho extempore neustále vracet? Bohužel, myslím, že je to nutné, poučné a varovné. Korespondent deníku FAZ Matthias Wyssuwa se hned na začátku onoho interview ministra otázal, proč nad Orbánovou porážkou v Maďarsku vyjádřil takovou lítost, a připomněl, že německá spolková vláda si naopak oddechla.
A Macinkova odpověď? Nejde prý jen o to, že Motoristé sobě udržují „úzké politické partnerství s Fideszem, stranou Viktora Orbána,“ pravil český ministr, ani o to, že obě strany patří do frakce Patriotů pro Evropu. Hlavní důvod jeho lítosti spočívá prý v tom, že se obě tyto politické formace společně staví „proti levicové a progresivní ideologii“ a bez Orbána je tato pomyslná konzervativní koalice slabší.
Aha, chtělo by se říct! A v čem tato ideová spřízněnost vlastně spočívá? V soustavném podrývání funkčnosti EU? Ve vynášení citlivých informací ve prospěch nepřátel Západu? Ve zneužívání evropských dotací? V kolaboraci s Ruskem a dehonestaci Ukrajiny? V tom všem totiž bývalá Orbánova vláda platila za skutečného experta. Co je však na tom proboha konzervativního?
Nový trojský kůň Ruska v Evropě?
Navíc Macinka vždy označoval jako svého blízkého přítele nejen Orbána, ale také jeho ministra zahraničních věcí Pétera Szijjártóa, který si pravidelně telefonoval s šéfem ruské diplomacie a válečným zločincem Sergejem Lavrovem. Jinak řečeno, Orbánovo Maďarsko se paktovalo s vůči nám nepřátelským Ruskem a zrazovalo Evropu. Je právě toto onen do nebe vynášený boj proti levicové a progresivní ideologii?
Hodlá snad Babišovo Česko převzít po Orbánově pádu právě skrze Macinku prapor aktivní kolaborace s Ruskem? Indicie tu jsou, od zbytečného konfliktu s prezidentem Pavlem, přes odmítání pomoci bránící se Ukrajině až po snahu o svého druhu vyhladovění české armády. Nemluvě o Macinkových vazbách na Václava Klause, který se veřejně vyjadřuje jako exponent ruské imperiální politiky.
Na těchto podezřeních nic nezmění ani Macinkovy floskule o tom, že náš vztah k Ukrajině zůstává stejný, že „Česká republika reaguje velmi citlivě na vše, co souvisí s Ruskem, už jen kvůli naší historii“, anebo že „u nás panuje zcela přirozená solidarita s Ukrajinou“. To platí spíše pro českou občanskou společnost, nikoliv pro aktuální Babišovu vládu, v níž se slova míjejí s činy – byť v některých případech je to jistě dobře, protože rétorika lidí, jako jsou Andrej Babiš či Tomio Okamura, je naprosto děsivá. Vládní koalice se chová jako slon v porcelánu a ničí vše, co se nějak příčí její ideologii: hodnotovou zahraniční politiku, péči o kulturu a životní prostředí, kulturní diplomacii apod.
Kdo je tady příliš emotivní?
Když redaktor deníku FAZ konstatoval, že Babišova vláda sice nezastavila tzv. muniční iniciativu, ale Česko do ní přestalo finančně přispívat, ohradil se Macinka jako potrefený trhovec a nikoliv ministr zodpovědný za zahraniční politiku své země: „V první řadě jde o peníze. Od předchozí vlády jsme zdědili katastrofální stav veřejných financí. Nemáme proto žádné peníze, které bychom mohli na tuto iniciativu použít,“ postěžoval si pan vicepremiér. Prostě klasické a velmi nedůstojné kličkování. A k tomu ještě Česká republika neplní své závazky vůči spojencům v NATO, když Babišova koalice odmítla původní rozpočet Fialovy vlády, který počítal s tím, že financování obrany převýší letos dvě procenta HDP.
Jenže redaktor deníku FAZ se nedal ukolébat Macinkovými rétorickými figurami a další z jeho otázek mířila přímo na komoru: „Německo vidí Rusko jako největší ohrožení pro bezpečnost Evropy, také se cítíte Ruskem tak ohroženi?“ V tom okamžiku Macinka odmítl „emotivní rétoriku“, kterou prý u nás vůči Rusku používala Fialova vláda. Zároveň vyjádřil víru v efektivitu NATO a zdůraznil, že jedinou silou, která může vyjednat „ukončení války na Ukrajině“, jsou Spojené státy americké. Takže každý, kdo diagnostikuje Rusko jako nebezpečí pro Evropu, což činí bývalý český premiér Petr Fiala i nynější německý spolkový kancléř Friedrich Merz, je podle Macinky příliš emotivní? Proč si Macinka lakuje realitu narůžovo? Anebo je v tom nějaká jeho strategie?
Je hezké, že Macinka hovoří o vděčnosti vůči Americe a od summitu NATO v Ankaře očekává „seriózní debatu o budoucnosti a struktuře aliance“. Pak je ovšem nepochopitelné, proč se tak brání tradiční účasti prezidenta republiky v české delegaci, zvláště když je jím Petr Pavel, někdejší předseda vojenského výboru NATO. Macinka pouze imituje státnické výroky, ale ve skutečnosti se chová jako trucovité dítě (Petr Pavel mu přece „neschválil“ Filipa Turka!) a poškozuje tím českou zahraniční politiku. Osobní loajalita k ideovému soudruhovi pochybné morálky je pro něj víc než národní zájmy České republiky.
Stejně tak je opravdu pozoruhodné, jak Macinka ostentativně ignoruje destruktivní kroky prezidenta USA Donalda Trumpa vůči západnímu spojenectví. Klíč je nejspíše v tom, že mu prostě imponuje Trumpova pubertální drzost. Však také v rozhovoru pro FAZ chválí Macinka Republikánskou stranu a hlásí se k „našemu společnému politickému boji proti Woke a Cancel Culture“. Macinkovi zřejmě stačí málo, hlavně když je to pořádná politická show v Trumpově MAGA rytmu, a jinak – „ať zhyne svět“.
Do sebe zahleděná střední Evropa?
Deník FAZ vyzval též českého vicepremiéra, aby reagoval na snahy Německa, konkrétně spolkového ministra zahraničí Johanna Wadephula (CDU), o reformu EU. „Mnohem více přemýšlím o střední Evropě, o regionu mnoha společných zájmů,“ pravil Macinka. Podle něj Českou republiku a Německo, ale také Rakousko či Polsko, spojují dějiny, průmyslová základna a sociální soudržnost,“ rozpovídal se šéf české diplomacie. A dodal: „Věřím, že právě zde lze Evropu stabilizovat prostřednictvím spolupráce v samotném jejím středu. Nevěřím, že Evropa může být zachráněna abstraktními vizemi z Bruselu.“
Bohužel, pokud se někdo dopouští abstraktních vizí, tak to rozhodně nejsou lídři z Bruselu nebo Berlína. Nerealistickými „středoevropskými“ koncepty tu totiž opakovaně žongluje Macinka, který neustále sní o resuscitaci Visegrádské čtyřky v orbánovském stylu, nejlépe v nějakém širším formátu V4 Plus. Jenže Péter Magyar, tento vitální maďarský proevropský nacionalista, vede Maďarsko jiným směrem, pryč od postkomunistické středoevropské zapšklosti a zatuchlosti.
Stejně tak Polsko, které je samo o sobě regionální mocností a jehož elity přemýšlejí výrazně geopoliticky, podporuje mnohem ambicióznější formáty spolupráce. Poláci totiž dobře vědí, že jejich civilizačním domovem jsou Evropa a Západ, nikoliv pouze středoevropský Hobitín. A nikdo jim nemusí vysvětlovat, že agresivní imperiální Rusko je akutní i chronický problém.
K Rakousku hledí i nový maďarský premiér Péter Magyar, ale hned po něm vzhlíží k Polsku a následně se jeho zraky upírají dále do Evropy. Ficovo Slovensko ani Babišovo Česko nejsou pro něj zásadním spojencem. A tak, zatímco Babišova strašidelná šestikolka vytahuje ze skříně kostlivce minulosti a Macinka pomáhá rozdmýchávat česko-německou animozitu, skuteční státníci, jimž leží na srdci svoboda a suverenita jejich národů, vnímají probíhající zemětřesení v základech mezinárodního řádu – a snaží se konat tak, aby utužili a zefektivnili celoevropskou spolupráci a spojenectví.
Sjednoceni v kolektivní slepotě
Právě proto se aktuálně rodí takzvaná E6 čili koalice Německa, Francie, Itálie, Polska, Španělska a Nizozemska, jakýsi elitní klub směřující k rychlejší evropské integraci, k níž jsou zvány i další státy EU. Je to jedna z odpovědí na odtažitost USA vůči Evropě, ale také snaha, jak si udržet konkurenceschopnost tváří v tvář asertivní Číně a zároveň účinně odstrašovat agresivní Rusko od ingerence do evropských záležitostí.
Pubertálně chaotický Macinka a depolitizovaná Babišova vládní koalice extrémistů a šíbrů mezitím populisticky řeší „sudetoněmecký problém“, přičemž svým fanouškům předstírají, že zrovna Česka se probíhající geopolitické zvraty netýkají, pokud dostatečně hluboko strčíme hlavu do písku. Může se ovšem stát, že až se odvážíme vysunout hlavu z hlubin ignorance, zjistíme, že jsme v nastalé mezinárodněpolitické bouři zůstali vlastní vinou osamoceni. Pro Česko, jeho svobodu, demokracii a suverenitu by to byla totální katastrofa.
Jenže s Babišovou vládou, která je se svými voliči, fanoušky a ctiteli sjednocena v hypnotizující kolektivní slepotě, kráčíme dobrovolně k propasti. Následky mohou být pro náš stát tragičtější než v roce 1938. Vyhneme se onomu kroku směřujícímu k vlastnímu zhroucení? Budoucnost není zapsána v jakési nezměnitelné knize osudu, nýbrž opravdu záleží na konkrétních myšlenkách a činech každého z nás. Tady a teď.
