Režisérka Jessica Hausner natočila černou komedii o nových ideologiích FOTO: Barbara Seyr / se souhlasem
FOTO: Barbara Seyr / se souhlasem
ROZHOVOR / Chcete vybudovat nový svět? Přestaňte jíst. Tuto zvrácenou ideu razí Miss Novak, svérázná učitelka z filmu Club Zero, který se představil na Dnech evropského filmu a právě vstoupil i do našich kin. Jeho spoluautorkou a režisérkou je Jessica Hausner, rakouská filmařka, jejíž filmy (Lurdy, Malý Joe) balancují mezi černou komedií a thrillerem. Platí to i o Clubu Zero, v němž učitelka nutriční výchovy skrze rituály a zdánlivě ušlechtilé cíle fatálně ovládne mysl několika studentů.
Máte sama čtrnáctiletého syna. Inspirovala vás k postavám snadno manipulovatelných teenagerů jeho generace?
Přímá inspirace tam nebyla, ale je pravda, že sleduji, jak žijí synovi vrstevníci a jaké vztahy mají k rodičům a naopak. Uvědomuji si, že dospělí často nerozumí svým dětem a někdy ani nevědí, co dělají, s kým se kontaktují a o čem přemýšlejí. Naše současná společnost je plná lidí, kteří tráví dlouhé hodiny v práci nebo v zahraničí a o náplni dnů svých dětí toho moc netuší. Mají na ně přehnané nároky, chtějí mít jejich životy pod kontrolou, ale neumí najít správný balanc. Řeší s nimi třídění odpadu, šetrné zacházení s vodou nebo elitní vzdělání, ale možná by se měli víc zajímat o jejich vnitřní život. Platí to hlavně o rodinných vztazích bohatší společenské třídy.
Kterou ukazujete i ve svém filmu…
Ano. Podobný motiv je v mém filmu. I tady se dotýkám pocitů osamělosti dospívajících dětí v rodinách high society – až na jednu výjimku – a toho, jaké zvláštní modely v nich panují. Na jednu stranu je ustavičně kontrolují a nutí ve studených luxusních interiérech k nějakému svému řádu, na druhou nevidí jejich skutečné potřeby, nerozumí jejich vnitřním zmatkům a namísto toho, aby s nimi o tom mluvili, umístí je do prestižní internátní školy.
Obecně tyhle poruchy v určitých západních společnostech stoupají, za poslední roky o dvacet, jinde i třicet procent.
Jedním z motivů, které ve filmech řešíte, je také víra a její různé podoby. Pro mladou generaci jsou asi dnes modlou spíš prohnaní kouči než faráři, ne?
Ano, modlou jsou pro ně opravdu jiné věci a jiní vůdci než duchovní život a faráři, alespoň v Evropě. Veganství a udržitelnost je pro ně víc než tradiční víra nebo náboženství. Zároveň ale mají potřebu se k někomu upnout, sledovat zajímavé myšlenky, které je osloví, sdružovat se a dávat si určité nálepky. Ve filmu Club Zero ukazuju jakousi temnou stranu toho všeho. Moderních (například stravovacích) trendů a životních návyků, které mohou být destruktivní.
Často je to otázka manipulace. Té ostatně podléhají i vaši mladí filmoví hrdinové.
Je to tak. Ale to platí i o tradiční církvi, i tam může docházet – a dochází – k manipulaci. Vlídný způsob chování Miss Novak a její nenápadné ovlivňování studentů se blíží některým praktikám náboženství. I proto jsme do filmu vybrali mimo jiné katolickou píseň The Holy Night, která dotváří jistou oscilaci učitelky mezi východními vlivy a tradiční vírou.
Vaši hrdinové řeší v extrémní poloze takzvanou „uvědomělou“ stravu. Z toho pomalého krájení jediného sousta na talíři asi musí diváci šílet. Co si myslíte o moderních formách diet, máte s nimi nějakou zkušenost?
Osobně ne. Ale je občas zábavné sledovat, kolik různých metod stravy a názvů se propaguje. Kolikrát žasnu, co existuje. Různé přerušované půsty, autofagie (což je něco jak pojídání sebe sama) nebo třeba breathariánství – jehož stoupenci tvrdí, že lze žít bez jídla, jen s pomocí jakési energie. Zaskočilo mě, kolik příznivců tahle teorie má. Pro mladé, hlavně dívky, jsou všechny tyhle zručně servírované trendy silným impulsem. Někdy se stávají až jakousi novou ideologií. Která může být hodně nebezpečná – ve formě anorexie, bulimie nebo dalších poruch přijímání potravy.
Nedávno jsem o těchto poruchách četla jakási čísla, nebyla moc povzbuzující. Víte o tom něco bližšího?
Obecně tyhle poruchy v určitých západních společnostech stoupají, za poslední roky o dvacet, jinde i třicet procent – alespoň podle dostupných statistik. Navštívila jsem během příprav k natáčení jednu speciální školu a pár tematických kurzů, kde mi řekli řadu zajímavých postřehů. Mimo jiné to, že poruchy přijímání potravy jsou časté právě v bohatém západním světě. Děti mají všechno, nač si vzpomenou, kolem sebe spoustu impulsů a věcí, neví, jak se správně rozhodovat, sociální sítě to ještě víc akcelerují. A tak často začnou odmítat potravu – je to jistá forma rebelie.
Jak jíte vy sama?
Myslím, že jím zdravě, ale nijak radikálně. K tomu nemám sklony, mám jídlo ráda. Občas jím maso, často zeleninu a ovoce. Můj syn také.
Zjistila jsem, že se hodně strachují o naši planetu a o to, jaký život je čeká. Jednu z rolí v tom hraje i udržitelnost a uvědomělá strava. Odtud je bohužel občas jen krůček k sebezáhubné radikalizaci.
Ve filmu máte i jednu nechutnou scénu, kdy dívka pojídá před rodiči demonstrativně vlastní zvratky. Jak jste ji připravovala?
Byl to speciální proces. Nejprve jsem o celé pasáži podrobně mluvila s dotyčnou herečkou. Proč tam tahle scéna je a jaký má mít efekt. Pak se připravily směsi z různých materiálů, které mohla dopředu ochutnat. Sladké nebo slané. Vypadaly nechutně, byl tam třeba chleba rozmačkaný v mléce. Nebo obarvená tužší kaše. Ale bez problémů to dokázala sníst. Natočili jsme to na dvě klapky, abychom ji zbytečně netrápili.
Mia Wasikovska v roli učitelky je zkušená herečka. Kde jste hledala představitele studentů? Mluvila jste s nimi o tom, jak sami jedí a co je pro ně dnes důležité ?
Dělali jsme velký casting ve Velké Británii, několik kol. Castingová režisérka prošla se svými lidmi různé školy, oslovili řadu mladých. S finální skupinou jsme samozřejmě o tématu hodně mluvili, rozebírali scénář a motivace postav, aby bylo jisté, že opravdu dobře porozuměli příběhu. Kromě jednoho stáli všichni před kamerou poprvé. Pracovali jsme také se sociology, psychology a nutriční specialistkou. Probírali jsme témata i s jinými mladými lidmi, to ještě před castingem, během prvních příprav. Zjistila jsem, že se hodně strachují o naši planetu a o to, jaký život je čeká. Jednu z rolí v tom hraje i udržitelnost a uvědomělá strava. Odtud je bohužel občas jen krůček k sebezáhubné radikalizaci.
