Zatímco Američané kácí pomníky, Němci opravují obří sochu „železného kancléře“ Bismarcka

Ve Spojených státech amerických či Velké Británii probíhá v mnohém bizarní „očista“ historické paměti, při níž se tu a tam kácí všelijaké sochy, zatímco v německém Hamburku se pietně opravuje obří, více než 34 metrů vysoký pomník říšského kancléře Otto von Bismarcka (1815–1898).

Ačkoliv byl tento pruský politik a hlavní konstruktér sjednocené Německé říše ke koloniálním dobrodružstvím nejprve skeptický, nakonec se sám stal hybatelem německé zahraniční expanze. Od sedmdesátých let 19. století ovládalo Německo řadu strategických míst v Africe, Asii a Pacifiku, které se po roce 1884 proměňovaly z hlediska mezinárodněprávního v německé kolonie. Klíčovými teritorii nové koloniální říše byly Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, Togo, Kamerun, Samoa, Nová Guinea, Marshallovy a Šalomounovy ostrovy, Severní Mariany, Karolíny či Nauru. Otto von Bismarck, tento poněkud nečekaný otec německého imperialismu, zůstal říšským kancléřem až do roku 1890, kdy jej ambiciózní císař Vilém II., snící o Německu jako světové velmoci, donutil k rezignaci.

Bismarckův hamburský pomník vznikl v letech 1901–1906. Na konci druhé světové války došlo sice k jeho poškození, ovšem v roce 1950 byl opraven a od roku 1960 je na seznamu kulturních památek. Během následujících desetiletí býval terčem kritiky, a to nejen ze strany německé radikální levice. Na počátku roku 2020 začala důkladná rekonstrukce pomníku, která by měla monumentální soše „železného kancléře“ vrátit její původní lesk.

V neděli 28. června 2020 se u Bismarckova monumentu konala malá demonstrace levicových aktivistů, kteří považují Bismarcka za antidemokrata, propagátora německého kolonialismu a rasismu. Další část Hamburčanů není zrovna nadšena částkou, která bude na rekonstrukci vynaložena, neboť činí závratných 9 milionů eur.

Německé politické a intelektuální elity se už 75 let učí provozovat otevřený dialog o vlastních dějinách, o zločinech německého imperialismu a kolonialismu, stejně jako nacionálního socialismu a komunismu… Jde o bolestný proces, poněvadž seznam německých zločinů organizovaných státem je opravdu velký.

Němci ovšem dobře vědí, že dialog či polemika mají svá pravidla. Ulice a obecně veřejný prostor jsou důležité ke svobodnému projevování názoru, ovšem dav nemůže rozhodovat o tom, co a kde je třeba aktuálně zdemolovat. S davovým šílenstvím mají totiž právě Němci své neblahé zkušenosti. A proto hamburský „Bismarck“ bude nakonec rekonstruován, zatímco německá společnost povede na parlamentní i univerzitní půdě a rovněž v médiích legitimní a velmi ostrou debatu nejen o německém kolonialismu.

Teprve uvidíme, která tradice dialogu u nás na Západě převáží… Západní civilizace je svou podstatou dialogická, stojí mimo jiné i na permanentní reflexi vlastních dějin. Jenže sebereflexe bez zdravého sebevědomí může skončit u sebedestrukce skrze sebenenávist…