Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / CC BY SA 4.0 / Oren Rozen
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY SA 4.0 / Oren Rozen
KOMENTÁŘ / Pokud hodlala Jihoafrická republika kvůli operaci v Gaze žalovat Izrael u Mezinárodního soudního dvora (ICJ), měla v zásadě dvě možnosti. Nabízel se podnět ohledně porušování mezinárodního humanitárního práva, který by nejspíše uspěl. Nebo žaloba týkající se potenciální genocidy, která pravděpodobně bude nakonec zamítnuta.
Jihoafričtí spojenci Hamásu přesto zvolili druhou možnost. Proč, když standard dokazování údajné genocidy je podstatně vyšší a s pokračováním procesu dále poroste? Nebylo snad cílem obžalování Izraele dosáhnout jeho odsouzení?
Stručná odpověď zní, že o odsouzení v závěru celého procesu zde primárně nešlo. Hlavní nadějí žalující strany byla možnost, že by mezinárodní soud mohl vydat předběžné opatření obdobného typu, jako v případě ruského napadení Ukrajiny. Tedy nařízení, aby žalovaná strana „neprodleně přerušila“ vojenské operace.
Kdyby tohle soud opravdu udělal, opět by existovaly dvě možnosti. Za prvé – což je velmi nepravděpodobné – Izrael by se nálezu podřídil a zastavil úsilí o likvidaci vojenských kapacit teroristické organizace Hamás, která jej 7. října bestiálně napadla. Jihoafrická žaloba by tedy měla jako svůj bezprostřední efekt záchranu Hamásu.
Za druhé, pokud by ICJ požadoval ukončení operace, ale Izrael se nepodřídil a pokračoval v ní, nesmírně by narostl domácí i mezinárodní tlak na izraelské spojence, aby ukončili politickou i vojenskou podporu. Izrael by čelil mezinárodní izolaci, která by se velmi negativně promítala do dalšího průběhu války. Šance Hamásu na přežití by i v takovémto případě přinejmenším výrazně narostly.
Soud však nakonec udělal něco jiného. Uznal, že na některých podezřeních „by mohlo něco být“, nařídil Izraeli účinnější ochranu a pomoc civilistům, vyzval ho k uchování důkazů a podání zprávy o změnách ve vedení operace za měsíc. A na závěr požadoval propuštění všech rukojmí.
Jakkoli se propaganda Hamásu a jeho fanoušků po celém světě bude ze všech sil snažit plést z lejna bič, toto rozhodně není vítězství. JAR může hovořit o tom, jak její podání částečně uspělo, ačkoliv v další fázi procesu nejspíše uvidíme, že její důkazy ohledně izraelské „genocidy“ nakonec nebudou stačit.
Izrael může pokračovat v protiteroristické operaci, Jihoafričané zase v soudním procesu. Tím, kdo tu však jednoznačně neuspěl, je Hamás.
Protože předběžné šetření ICJ jeho šance na přežití nakonec nijak významně nezvýšilo.
Co je „lawfare“ a proč ho studovat
Stručná definice toho, co angličtina označuje složeninou výrazů „law“ (zákon) a „warfare“ (válčení), zní: „Využití právní akce tak, abychom protivníkovi způsobili problémy.“
Existuje setrvačný sklon chápat mezinárodní soudní spory jako alternativu nebo dokonce protiklad válečného úsilí. Ve skutečnosti v širokém konceptu války, jak jej vyvinuli protivníci Západu v reakci na jeho vojenskou převahu v 90. letech minulého století, náleží právě lawfare velmi důležitá role. Místo aby právní kroky nahrazovaly použití ozbrojené síly, doplňují je, nebo je potencují.
Ideálním cílem bývá protivníka donutit, aby v důsledku lawfare musel udělat něco, co udělat nechtěl a co ho ve válce výrazně poškodí. Dalším cílem může být jeho delegitimizace před mezinárodní veřejností. A k běžným cílům dosaženým takřka vždy patří přinucení aktéra, který se účastní vyčerpávajícího konfliktu, aby paralelně vynaložil značné úsilí a zdroje na soudní proces a výlohy.
Protože podpora jihoafrické vládní strany ANC směrovaná k Hamásu je dlouhodobá a má hluboké kořeny, žalobu na Izrael u ICJ je třeba chápat jako případ „vedení právní války v zastoupení“.
Zastoupení je ovšem v tomto případě absolutně nezbytné. Hamás coby kvazistátní aktér neuznávající žádné klíčové mezinárodní dokumenty ani závazky plynoucí z mezinárodního humanitárního a válečného práva nemůže dost dobře žalovat Izrael u Mezinárodního soudního dvora. A i kdyby nakrásně vymyslel nějaký způsob, jak to přece jen udělat, okamžitě by čelil protižalobě padesátkrát delší než ta, kterou sám podal.
Jihoafrické zastupování Hamásu, který JAR používá jako klíčovou základnu pro své finanční operace, výše zmíněné problémy naoko odsouvá stranou. Stát, který je signatářem klíčových mezinárodních dokumentů a přes sílící problémy se zatím těší ve světě kreditu z éry Nelsona Mandely, si může dovolit věci, na něž by palestinským teroristům nikdo ani na vteřinu neskočil.
Ovšem v praxi je postoj jihoafrického státu k mezinárodnímu právu všechno, jen ne jednoznačný. Když to vypadalo, že Pretoria bude muset na základě mezinárodního zatykače zavřít Vladimira Putina, vládní strana ANC přišla s plánem změny zákona, aby se této povinnosti vyhnula.
Jihoafrická republika také nemá žádný problém udržovat přátelské vztahy třeba s představiteli súdánské islamistické milice známé pod názvem Džandžavíd. A to i přes to, že čelí obviněním z válečných zločinů u Mezinárodního trestního soudu, neboť nese zásadní podíl odpovědnosti na 300 000 obětí války v Súdánu.
Pretoria tedy zjevně jedná podle logiky kmenového cítění. Pravidla, která mají platit pro státy, jejichž politiku kritizuje, jsou velkoryse odpouštěna těm, s nimiž udržuje přátelské vztahy. Ani malý zlomek toho, co je dovoleno Putinovi, není dovolen Netanjahuovi.
Čerstvá kauza odhalených teroristů působících v řadách agentury OSN pro pomoc Palestině (UNRWA) však bohužel omezuje i naděje na to, že by alespoň na „neutrální“ půdě světové organizace panoval jiný než účelově zaujatý přístup k posuzování izraelsko-palestinského konfliktu.
