Je to už nekonečný seriál. Mohl by se jmenovat třeba 30 případů agenta Babiše. Ono by se jich nasbíralo víc. Na jedné straně oficiální tvář starostlivého přítele lidu, na té druhé aparátčická bolševická mentalita.

Přítel lidu Babiš vyhlásil, jak mu mohou zdravotníci zavolat, když nebudou mít potřebný materiál, že jim ho osobně doveze. Jen jak ho někdo vzal za slovo, realita byla jiná.

Jeden takový případ popsali 19. 3. na Neovlivni.cz. Co se seběhlo, líčí Irena Urešová, která poslední půlrok řídí nemocnice v Královéhradeckém kraji:

„Před zhruba deseti dny proběhlo setkání s premiérem v Motolské nemocnici, kde nám na sebe dal několik mailů, abychom se mu ozvali, kdyby bylo něco potřeba. Když jsem ho pak slyšela mluvit v televizi o tom, že ochranných pomůcek v nemocnicích je dost, a kde není, ať se mu ozvou, tak jsem se mu jednoduše ozvala. On mi nejdřív napsal takovou univerzální odpověď, že dělá, co může, že celá planeta shání. Tak jsem mu napsala ještě jednou, prosila jsem ho, aby nám je tedy přivezl, jak veřejně v sobotu na tiskovce slíbil, že my chceme pomáhat, ale nemáme základní pomůcky. A na to on pak v neděli zavolal.“

Hovor proběhl takto: „Řekl mi: paní kolegyně, vy mě k něčemu pořád vyzýváte. Nepolitizujte a raději se připravte na karanténu. Jděte se podívat na televizi, budu za chvíli na Primě, tam se všechno dozvíte. Nenechal mě říct ani půl věty, jak jsem to celé myslela. Že jsme v zoufalé situaci, děláme, co můžeme, a kdyby nás neomezovali tím svým nařízením, že distributoři a výrobci nesmí dodávat do krajských nemocnic přímo, můžeme líp dělat svoji práci. On mě vůbec neposlouchal a bez rozloučení mi položil telefon.“

Co se děje ze strany vládních představitelů, považuje Irena Urešová za lež a aroganci: „Už jsem ve věku, kdy je třeba lidem říkat pravdu. Vlastní máma se mě ptá, co ty tam v tom zdravotnictví děláš, když ani tu roušku nemáš. Diví se, že ředitelé jsou nemožní a selhali. Všichni mají právo vědět, jak je to ve skutečnosti, že to je všechno jinak, než jim říkají. Chtěli jsme se předzásobit, měli jsme nasmlouvané ty kontrakty na dodávky roušek a respirátorů, ale výrobci nám je odřekli. Právě proto, že vláda rozhodla o centrálním nákupu. A my jsme tomu ještě zkraje věřili, že to mají pevně v rukou.“

Na jedné straně tedy přítel lidu, který se blahosklonně sklání k potřebným a maká dvacet hodin denně, na druhou stranu arogance, pocit vlastního mesiášství, maskování chyb a rituály pro kamery. Po Potěmkinových vesnicích máme nový druh kulis. Jestli se jim jednou bude říkat „Babišovy vesnice“, nebo „Si Ťin-pchingovy vesnice“, je už celkem jedno. Vedeny budou stejně blbě a taky se k vám budou chovat přezíravě, jak je u nás běžným zvykem.