HISTORIE / „Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce,“ píše Erich Maria Remarque ve svém nejslavnějším románu na Západní frontě klid. 

Stejně jako v případě nespočtu dalších mladých lidí i jeho mládí, sny a naděje se rozplynuly na bojištích první světové války. Německý spisovatel Erich Maria Remarque bývá přiřazován k literátům, které americká spisovatelka Gertruda Steinová v roce 1924 popsala těmito slovy: „Vy všichni, kteří jste bojovali ve válce, jste ztracená generace.“ 

Válečné hrůzy, natrvalo usazené v jeho mysli, přenášel na listy svých knih, varoval před nimi, poukazoval na jejich nesmyslnost. Nástup nacistů k moci v jeho rodné zemi mu pak vzal bláhovou naději, že další generace budou vzájemného zabíjení a nenávisti ušetřeny. 

Ve starobylém dolnosaském městě Osnabrück se v roce 1648 zrodila jedna ze dvou smluv vestfálského míru. A o 250 let později, konkrétně 22. června 1898, v něm přišel na svět chlapec jménem Erich Paul Remark. Se svým otcem, vazačem knih v místní tiskárně, si nikdy příliš nerozuměl, zato se svou matkou Annou Marií měl tak silné citové pouto, že si po první světové válce přiřadil její jméno Maria ke svému. Své příjmení zároveň upravil na Remarque, aby vzdal hold i svým francouzským předkům.

Spolu se svou starší sestrou Ernou, bratrem Theodorem Arthurem a mladší sestrou Elfriedou vyrůstal v chudém prostředí, rodiče často měli potíže zaplatit i za nájem. Rodina se proto stěhovala z jednoho bytu do druhého, často i ve stejné ulici. Opakovaná ztráta domova, neúspěšné hledání bezpečného a láskyplného zázemí se později promítne i na stránkách jeho děl.

Musíš být nejlepší

Když mu byly tři roky, jeho starší bratr Theodor Arthur v pěti letech zemřel. Matka po návratu z pohřbu malému Erichovi pověděla: „Nyní musíš být ty ten nejlepší.“ Chlapec si její slova nejen zapamatoval, ale nesl si je v sobě celé dospívání. Na katolické obecné škole a později i střední škole vynikal, následně se stal jedním z nejlepších studentů učitelského ústavu v Münsteru. Přivydělával si doučováním a výukou hry na klavír, o volných chvílích hltal díla literárních velikánů Fjodora Michajloviče Dostojevského, Jacka Londona či Thomase Manna.

S kamarádem, mladým umělcem Fritzem Hörstemeierem a dalšími pěti idealisty založili skupinu s názvem Die Traumbude, Říše snů. Na schůzkách debatovali o kultuře, umění i aktuálních otázkách doby. Věřili v pokrok, mír a lepší budoucnost. Brzy však přišlo tvrdé vystřízlivění. 

Ocelová mládež

„Bojujte za vlast, jste naše ocelová mládež!“ vyzýval jeho třídní učitel své žáky. V celém Německu v souvislosti s vypuknutím první světové války probíhala silná nacionalistická kampaň. V roce 1916 vstoupil tehdy osmnáctiletý Erich, stejně jako mnozí jeho spolužáci, do německé armády. Jejich rozpoložení přibližuje autor Paul Vechec ve své knize Erich Maria Remarque: Stručný životopis velkého romantika: „Spolu s několika dalšími kamarády ze třídy mají vznešené ideály, jsou připraveni bojovat za svou vlast a za vykoupení civilizace v celé Evropě.“ Ideály, které záhy pohřbila hrůzná realita válečných bojišť.

Na západní frontě byl Erich přidělen k jednotce, jež měla na starosti údržbu zákopů. Pohyboval se tak často jen několik desítek metrů od nepřítele a jeho odstřelovačů, když zejména po nocích stavěl a opravoval zátarasy z ostnatých drátů a těžkých železných traverz. Na sklonku června 1917 byl zařazen k pěší jednotce a bojoval přímo v zákopech.

O měsíc později jej do levé nohy nad kolenem, do pravé ruky a do zátylku zasáhla střepina z dělostřeleckého granátu. Přežil. Pobyt ve vojenské nemocnici v západoněmeckém Duisburgu mu ukázal, že utrpení, smrt a marnost vládnou krutou rukou i v lazaretech. 

Opravdová válka začíná

Dříve, než se stihl opět postavit do boje, válka skončila. Dychtil tak dlouho po normálním životě a najednou nevěděl, co si s ním počít. „Naučil jsem se být vojákem a smířil jsem se s tím, že musím bojovat, ničit a zabíjet. Po skončení války jsem ničím, protože nic jiného neumím,“ svěřil se svému deníku. „Válka skončila, ale ta opravdová teprve začíná.“ 

Otřásla jím i smrt milované matky a také kamaráda Fritze, oba zemřeli na rakovinu. „Matka byla jeho důvěrnicí, přítelkyní i celým jeho domovem. Možná že právě z tohoto vztahu ke své matce pochází jeho legendární úcta a láska k ženám, kterou byl Remarque pověstný,“ podotýká Vechec.

Své místo v zemi, zničené a demoralizované válkou, kde vládla zločinnost, hlad i revoluční nepokoje, hledal těžko. Střídal jedno zaměstnání za druhým, žádné mu však nepřinášelo opravdové uspokojení. Působil jako pomocný učitel, agent prodávající náhrobky, varhaník, okusil i novinářskou dráhu.

Jako dobře placený redaktor berlínského magazínu Sport im Bild se oženil s Juttou Zambonovou, krásnou ženou s jemnými rty a výraznýma očima, avšak slovy Vechece prý „velmi náročnou, ziskuchtivou, samolibou a egoistickou, s určitou dávkou nemorálnosti“. 

Manželství bylo bouřlivé a nešťastné, útěchu Remarque stále častěji hledal na dnech sklenek s alkoholem. Rozvedl se v roce 1930, avšak o tři roky později spolu odešli do Švýcarska a o osm let později si Juttu vzal znovu, aby ji zachránil před nuceným návratem do Německa. Definitivní sbohem si řekli až v roce 1957.

Úspěch a sláva

Na stránkách novin se na podzim roku 1928 začal na pokračování objevovat příběh německého vojáka Paula Bäumera a jeho kamarádů na západní frontě. První nakladatel Remarquův ucelený rukopis odmítl se slovy, že „to by nikdo nečetl“. Druhé nakladatelství jej přijalo. Román Na západní frontě klid poprvé vyšel jako kniha roku 1929 a jen během prvních tří let se prodalo na tři a půl milionu výtisků. Od té doby se pravidelně objevuje v žebříčcích nejčtenějších knih všech dob a dočkal se už několika úspěšných adaptací na stříbrném plátně. 

„Tento příběh není ani obvinění, ani doznání a už vůbec ne dobrodružství – smrt totiž není dobrodružství pro ty, kteří jí stojí tváří v tvář. Jednoduše vypovídá o jedné generaci mužů. Někteří z nich sice vyvázli životem, ale stejně byli zničeni válkou,“ popsal román sám Remarque. Úspěch knihy mu přinesl mezinárodní slávu i uznání a povzbudil ho k napsání volného pokračování s názvem Cesta zpátky, v němž hlavní hrdinové, němečtí vojáci, po návratu domů prožívají existenční problémy, pocity deziluze a osamocení.

Unikl jen o vlásek

Byl to poslední román, který v předválečném Německu vyšel. Po převzetí moci nacisty v roce 1933 se stal veřejným nepřítelem. „Opusť Berlín i Německo, co nejrychleji!“ varoval kdosi spisovatele jednoho lednového večera. Uposlechl a urychleně odcestoval do Švýcarska. Zřejmě si tím zachránil život. Gestapo tou dobou už vydalo příkaz k jeho zatčení. Někteří historikové se domnívají, že onou tajemnou osobou mohla být režisérka Leni Riefenstahlová, jedna z jeho bývalých známostí.

Nacistická propaganda mezitím usilovně pracovala na pošpinění jeho jména. Označila jej za literárního zrádce, tvrdila, že je ve skutečnosti žid jménem Paul Kramer (Remarquovo rodné jméno pozpátku), který ve válce ani nikdy nebyl. Kdo si prý navíc změní jméno z Remarka na Remarqua, nemůže být opravdovým Němcem. Jeho knihy byly označeny za „nevlastenecké“, odstraňovány z regálů knihkupectví i knihoven, a dokonce i veřejně páleny. V časech, kdy byl na spadnutí další světový konflikt, nemohli nacisté připustit, aby si lidé četli o hrůzách toho předchozího.

V roce 1938 jej úřady zbavily německého státního občanství. Těsně před vypuknutím druhé světové války opustil Remarque Evropu ve snaze najít nový domov za oceánem, v New Yorku. Roku 1947 získal americké občanství.

Nacisté se pomstili na jeho mladší sestře Elfriedě, která se svým manželem a dvěma dětmi zůstala v Německu. „Váš bratr je bohužel mimo náš dosah – vy nám však neuniknete,“ řekl jí předseda soudu. Souzena byla oficiálně za „podrývání morálky“ svými výroky o prohrané válce, zřejmě také působila v odboji. V prosinci roku 1943 jí setnuli hlavu gilotinou.

Remarque se o jejím osudu dozvěděl až po konci druhé světové války. Věnoval jí svůj román Jiskra života, líčící utrpení vězňů koncentračního tábora. 

Štěstí hledal ve hvězdách

Sám se do rodné země už natrvalo nikdy nevrátil, na to mu způsobila až příliš příkoří. V emigraci, daleko od domova, se mu pod rukama rodila další slavná díla – Tři kamarádi či Černý obelisk, popisující hlubokou krizi poválečného Německa, Nebe nezná vyvolených, příběh o tragické lásce v prostředí automobilových závodů, nebo třeba Vítězný oblouk, Noc v Lisabonu či poslední dílo Stíny v ráji, zachycující těžké osudy emigrantů utíkajících před nacistickým terorem.

Žil střídavě ve Spojených státech a ve Švýcarsku. Společnost nacházel zejména po boku filmových hvězd, jako byla například Marlene Dietrichová, Elisabeth Bergnerová či Greta Garbo. V roce 1958 se oženil s herečkou Paulette Goddardovou, bývalou manželkou filmového tvůrce Charlieho Chaplina. Pro muže ztrápeného svou minulostí i pochybami o sobě samém znamenal vztah k optimistické a energické Paulette novou kapitolu života.

Zdraví mu však stále více vypovídalo službu, v září roku 1970 jej postihl již šestý srdeční záchvat. Krátce nato, 25. září 1970, zemřel. Na švýcarském vesnickém hřbitově Ronco sopra Ascona pochovali muže, kterého stejně jako jeho literární hrdiny „zničila válka, přestože unikl jejím granátům“. Jeho Paulette k němu ulehla o dvacet let později.