Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
Happening Vynášení Zemany, který se uskutečnil při příležitosti posledního dne Miloše Zemana ve funkci prezidenta. Po vzoru lidového zvyku vynášení Morany byla vynesena z Hradu slaměná Zemana a na Karlově mostě byla spálena a vržena do Vltavy. FOTO: ČTK / Šimánek Vít
FOTO: ČTK / Šimánek Vít
Komentáře
15. 3. 2023
Česko má konečně nového prezidenta. Během pár dní poznáme, jestli se jinak nezměnilo nic, anebo zda dosavadní líný politický establishment začne konečně přemýšlet. Připomínka „návratu hodnotové politiky“ v nástupní řeči Petra Pavla musela totiž většinu politiků parlamentních stran vyděsit.
Minulé hradní osazenstvo pošlapávalo ústavu, často na hranici velezrady, kradlo a zneužívalo úřad. Až na čestné výjimky všichni, kterým ústava přikazuje kontrolovat výkon prezidentských pravomocí, tedy především senátoři a poslanci, celou dobu jen zavírali oči a mlčeli.
Ani jedna z parlamentních politických stran se neodvážila bouchnout do stolu a otevřeně se hradnímu kriminálnímu souručenství při obraně ústavního pořádku postavit. Vládní strany mlčely a představitelé ANO a SPD Miloše Zemana podporovali až do hořkého konce.
Česká kultura mlčení
S koncem jeho mandátu dosud němí a slepí vládní politici zázračně prohlédli a pro padlého pseudomocnáře pak už měli jen silná slova odsudků a mravního rozhořčení.
Předsedovi STAN a ministru vnitra Vítu Rakušanovi trvalo celých šedesát hodin, než se po skončení funkčního období starého prezidenta odvážil oznámit, že „okolí prezidenta bylo strukturálním, v mnoha ohledech možná bezpečnostním problémem“.
Příliš pozdě, aby to bylo důvěryhodné a pomohlo nápravě věcí. Naprostá většina představitelů všech parlamentních stran je za „zemanovštinu“ spoluzodpovědná.
Miloš Zeman vědomě společnost mnoho let polarizoval, okrádal ji o jistoty, společné hodnoty a důvěru v právo. Zbabělost české politiky mu v tom pomáhala.
Ve chvíli nové ruské agresívní expanze, proměňující na mnoho let světovou politickou i ekonomickou rovnováhu, v české společnosti v důsledku „zemanovštiny“ převládla krize důvěry v instituce státu, v demokratickou politiku a právní stát.
Petr Pavel (a jeho tým) na sebe vzal obrovskou zodpovědnost. Pokud se pokusí narušit zavedené pořádky české stranické pseudopolitiky a její kulturu mlčení, bude muset tvrdě prosadit vlastní pravidla, tedy onu „politiku hodnotovou“, na kterou mezitím strany zapomněly.
Ta je ovšem v přímém rozporu s tradičním kšeftařením místní „politiky“, stejně jako s nespoluprací mezi vládní koalicí a opozicí. Stejně tak bude při zvažování každého kroku muset vycházet z poznání, že značná část společenství přestala v důsledku „zemanovštiny“ na politiku reagovat racionálně, a přijímá informace a rozhodnutí jen na základě emocí.
Bude si zkrátka muset napsat a prosadit vlastní pravidla. Určitě by mu to pomohlo nacházet v politických stranách a parlamentních komorách tiché i otevřené spojence, jak se říká, „napříč politickým spektrem“.
Absolutní spravedlnost neexistuje
První státnická zkouška, tedy rozhodnutí zda podepsat či nepodepsat kontroverzní zákon o valorizaci důchodů, je pastí. Pokud prezident přijme zdánlivou nevyhnutelnost rozhodování mezi dvěma mezními variantami, prohraje důvěru, kterou do něj velká část veřejnosti vkládá.
A jsme u důležitosti těch už zmíněných emocí v současné politice. Podepsat zákon v jeho dnešní podobě znamená v rovině emocí „okrádat milióny důchodců“. Nepodepsat zase „poškodit státní rozpočet a okrádat naše děti“.
Rozhodující v takových situacích je pro skutečnou politiku emoce, zvaná „pocit spravedlnosti“. Prezidentovi by stačilo, kdyby ve zbývajícím čase přiměl vládu i opozici k závazku urychleně a společně přijmout opatření k ozdravění veřejných financí a pomoci nejslabším skupinám.
Na prvním místě mezi nimi by pak měl být návrat k úrovni zmražení platů politiků a justice. Nevalorizovat důchody, ale vlastní nadprůměrné platy ano, je všechno, jen ne spravedlivé. Prezident by tím převzal iniciativu, vyhnul se nastražené pasti a donutil stranické šéfy hrát podle nových pravidel.
O nic menšího než o zmíněný „pocit spravedlnosti“ totiž nejde. Všichni pochopí a smíří se s tím, že absolutní spravedlnost neexistuje a existovat nemůže. Jde jen o pocit, že všichni patříme ke společenství a státu, který se za všech okolností snaží být spravedlivý.
Je to opět jen emoce, ale zároveň i závazek, který polistopadová česká politika nikdy nepochopila. Proto ta nedostatečná vyrovnání s minulostí, proto letitá neúcta k obětem komunismu i k menšinám, proto politika bez hodnot.
Lidé zkoušení a zkušení, vojáci, hasiči, záchranáři či lékaři, to chápou. Právě proto mají zásadu, že nikoho neopustí a nenechají za sebou. Už jen proto by se měl prezident vyhnout pasti příliš jednoduchého a vždy nespravedlivého rozhodnutí.
Proti bláznům a demagogům
O bývalém prezidentovi velmi brzy nebude vědět nikdo nic. Byl zbytečný. Naše schopnost žít pro přítomnost a budoucnost je konečně důležitější.
Přes třicet let se naši prezidenti nějakým způsobem vztahovali k minulosti a listopadu 89. Václav Havel s legitimitou svého životního příběhu a další dva jako nepovedení přepisovači dějin a loutky ruského diktátora.
Mezitím však vyrostla nová generace, otočená k budoucnosti. Hledá si k tomu hodnoty a vzory. Krize důvěry zatím trvá a podle sociologů nejméně dvacet procent voličů směřuje k podpoře zmatených, ale líbivě radikálních protivládních a protisystémových demonstrací a kraválů. Jejich propojení s mladou generací by už představovalo pro stabilitu a demokracii velké riziko.
Hledáme naději a víru ve společnou přesgenerační strategii. Aby pouliční demagogové už nemohli na demonstracích tvrdit, že „příčinou všech potíží je mravní bída politiků v této zemi“ – což v současnosti není zas tak vzdálené od pravdy, samozřejmě, pokud z uvažování předem vyloučíme takové drobnosti jako inflaci nebo válku.
Žádné společenství s pocitem spravedlnosti by pak už nedovolilo bláznům a demagogům tvrdit, že „nastal čas vzít osud země pevně do našich rukou“ nebo že „nastal čas vzít si naši zemi zpět“.
