Zbytečně dlouhé stíny staroměstské popravy před 400 lety a jejich zlomyslné zneužívání

Staroměstská poprava 21.6. 1621 Eduard Herold, volné dílo (Wikipedia commons)

Staroměstská poprava 21.6. 1621 Eduard Herold, volné dílo | FOTO: Wikipedia commons

Připomínáme si kulaté výročí 400 let od tragické dohry bělohorské porážky a krachu českého stavovského povstání proti habsburskému králi. Při této příležitosti přinášíme kapitolu z úspěšné knihy Pavla Šafra „Češi mezi pravdou a lží“. Šéfredaktor deníku FORUM 24 v této knize polemizuje s nacionalistickými a marxistickými mýty a nepravdami, které bohužel utvářely po desetiletí značně pokřivený národní sebeobraz. Následující úryvek je z kapitoly „Na Bílé hoře jsme neprohráli“. Nejde přitom o zpochybňování porážky zemské politické reprezentace a konceptu stavovského státu, nýbrž porážky českého etnika a nějaké české vlastenecké myšlenky, která se utvořila v současné podobě až v 19. století. Knihu je možné zakoupit ZDE.

Na počátku 17. století, v době vlády Rudolfa II., dosáhla politicky a duchovně aktivní veřejnost zemí Koruny české značných práv. V českých zemích vedle sebe žili nekatolíci s katolíky. Tyto nekatolíky si ovšem nemůžeme představovat jako jeden homogenní tábor odpůrců římské církve, k níž se hlásil vládnoucí habsburský rod. Jednalo se o celou sérii náboženských proudů: jednak o české utrakvisty neboli církev „pod obojí“, tedy potomky umírněných husitů, a jednak o luteránské protestanty vesměs mezi šlechtou a částečně i měšťany. A také se tu jednalo o potlačovanou Jednotu bratrskou.

Aby věc nebyla jednoduchá, tak je ještě třeba dodat, že česká církev „pod obojí“ se dále dělila na proud staroutrakvistický, jenž více dbal na původní katolické rituály, neboť někdejší umírnění husité si svoji situaci vykládali tak, že jsou nadále katolíky, ale katolíky lepšími či pravými. Vedle této tradiční církve se mezi českými utrakvisty rozmáhal příklon k luteránské kulturní invazi z Německa, neboť po vzoru německé šlechty se i čeští šlechtici přidávali k mezinárodně etablovaným luteránům.

Poslední historické výzkumy velmi zpochybnily zažitou tezi, že Češi byli před bitvou na Bílé hoře z větší části luteráni. Přesné náboženské rozdělení obyvatelstva nelze stanovit. Doslova každá fara v Čechách se mohla v praktikování křesťanské víry lišit od jiné. Český politický národ byl z většiny protestantský. České obyvatelstvo ale běžně chodilo na poutě a zpívalo písně, kterými tehdejší luteráni pohrdali jako projevy papeženectví. Češi nebyli z velké části katolíkům až tak vzdáleni jako luteráni a kalvinisté.

České předbělohorské duchovní klima bylo na tuto dobu mimořádně svobodné a také intelektuálně plodné. Stavovské povstání, které vzniklo jako vlna odporu českých a českoněmeckých luteránských šlechticů vůči arogantnímu chování katolické menšiny, za níž stál panovník, nakonec vedlo k likvidaci tohoto klimatu duchovní plurality.

Nutno přitom poznamenat, že ani protestanté příliš netoužili po pluralitě, jako spíše po ryze protestantském prostředí a také legitimní účasti na moci, která by zřejmě v jejich pojetí nakonec vedla ke konstituční monarchii. Na pluralitu byli v pravém slova smyslu zřejmě navyklí spíše utrakvisté než luteráni.

Lehkomyslné a nedomyšlené povstání

Nebylo to bohužel povstání úspěšné. Bylo lehkomyslné, nedomyšlené a tehdejší česká společnost, alespoň podle toho, co o ní víme, měla k tomuto povstání víceméně odtažitý vztah. Tento laxní vztah Čechů k povstání šlechty (a měšťanstva) proti panovníkovi se nakonec proměnil až v jistý odstup a vůdci vzpoury si přivedli místo sesazeného habsburského krále Ferdinanda II. německého kurfiřta Fridricha Falckého, který v našich dějinách získal přezdívku Zimní král.

Fridrich Falcký byl totiž kalvínského vyznání, jež šlo v reformách a odkatoličtění ještě dále než zdejší luteráni. Jeho činy vzbudily po počátečním nadšení z nového krále zřetelný odpor.

Kalvinisté totiž na rozdíl od luteránů nesnášeli v kostelích žádné obrazy, sochy či jiná umělecká díla. Vyhovuje jim dodnes co nejstrožejší prostor. Každá ozdoba je pro ně spíše urážkou než oslavou Boha a všechny artefakty mohou vést k záměně s modlou, vůči níž je každá úcta hříchem ve smyslu Desatera.

()

Jednoduše řečeno, kalvinismus vedl k ničení kostelní výbavy a kupříkladu ke sražení Kristova kříže z pražského Karlova mostu do Vltavy. Před Vánocemi roku 1619 nechal král Fridrich na radu svého hlavního teologa Abrahama Sculteta „vyčistit“ katedrálu svatého Víta. Pochopové a vojáci srazili a často zničili všechny obrazy a sochy a nezastavili se ani před hroby světců. Vyrabování nejsvětějšího místa v království Čechy pobouřilo.

Z tohoto příkladu a s vědomím toho, že značná část českých obyvatel žila v náboženském prostředí, které bylo bližší spíše katolické mentalitě než tuhé kalvínské reformaci, lze dost dobře chápat, proč Češi na Bílé hoře spontánně nebojovali a neměli motivaci bránit svého kalvínského krále a šlechtickou vládu. Přísně vzato tudíž ani neprohráli.

Kdo prohrál, byl vedle povstalců a zimního krále bohužel duch náboženské plurality předchozích let. 

Samotná bitva: střet motivovaných s demotivovanými

Češi tedy nepovažovali jednoznačně a spontánně obranu stavovského povstání a kalvínského krále za svoji věc. Neochotně vybrali peníze na daních a svěřili obranu České koruny do rukou žoldnéřské armády. Její vojáci ovšem právě neměli moc velkou chuť bojovat, protože nedostávali správně a dobře zaplaceno. Proti nim stáli početně o trochu silnější, ale hlavně mnohem motivovanější vojáci římského císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy. Bojovníci těchto dvou armád jednak chovali vyšší loajalitu ke svým panovníkům a velitelům a jednak mezi nimi byl patrný silný náboženský entuziasmus, který posiloval zejména španělský karmelitánský mnich Dominik. Ten ukazoval před bitvou katolickým vojákům obraz betlémského narození Ježíška, který kdesi v jihozápadních Čechách zhanobili protestanté. Otec Dominik ho pak v tomto poškozeném stavu nalezl při vojenském tažení a zhrozil se. Panně Marii totiž nějací protestanté či vandalové vypíchali na obraze oči. To dostávalo katolické vojáky do varu.

Zatímco katoličtí kněží provázeli císařské a ligistické vojsko až do boje, o účasti protestantských duchovních na straně stavovské armády nic nevíme. Kdyby se bitvy na Bílé hoře na české straně zúčastnili Češi odhodlaní bránit svoji zemi a svého nového krále před cizinci, tato bitva by dopadla pravděpodobně úplně opačně.

Jenže takové cítění na české straně tehdy nebylo. Bitva skončila po hodině a půl naprostým fiaskem protestantské armády. Její vojáci prchali a chránili si své životy, prý až stovky se jich pak utopily při útěku ve Vltavě. Žoldnéři totiž masově utíkali z bitvy motolským údolím směrem k řece.

Král Fridrich Falcký naložil na vůz královnu se zavazadly a s dlouhou kolonou povozů s nábytkem a cennostmi utekl nejprve na Staré Město a pak následujícího dne z Prahy ven na severovýchod. Pražská elita odmítla bránit město a pokořila se velitelům vítězného katolického vojska. Prosili císaře za odpuštění.

Pomsta spíše než trest, ale nikoli nad národem

Odpuštění ale nepřišlo tak, jak by si rebelové a ti, co se k nim přidali, představovali. Z rozhodnutí Ferdinanda II. došlo k něčemu, co česká politická elita zřejmě nečekala. Jinak by se tolik osob, jež se zúčastnilo stavovského povstání, nezdržovalo v Praze či v Čechách. Možná čekali nějaké tresty, ale nečekali pomstu, a to v takovém rozsahu, jakou viděla Praha 21. června 1621. Toto brutální divadlo způsobilo v českých dějinách dlouhý a temný stín. Jeho aktualizační význam je již nulový, ale jako zátěž pro zneužívání se stále hodí.

Císařův místodržící kníže Karel z Liechtensteinu připravil seznamy těch, co se provinili nejvíce, a začalo zatýkání a následné konfiskace majetku. Z popravených sedmadvaceti „českých pánů“ mluvila zhruba polovina německy. Jako první z českých pánů byl popraven hrabě Jáchym Ondřej Schlick, hrabě z Pasounu a Weißkirchenu. Vůdce povstání Thurn utekl.

Diplomat stavovského povstání, někdejší rektor pražské univerzity a lékař Jan Jessenius byl Slezan (potomek hornouherské zemanské rodiny), česky neuměl a rozsudek mu byl přečten německy.

Z významných etnických Čechů byl na Staroměstském náměstí popraven Václav Budovec z Budova, dále pozoruhodný spisovatel, cestovatel a hudebník Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, stařičký generál Kašpar Kaplíř ze Sulevic nebo také katolík Diviš Černín z Chudenic. Zmínku si zaslouží rovněž žatecký primátor Maxmilián Hošťálek z Javořice, který reprezentuje i popravené měšťany. Ví se o něm, že plynule přecházel z češtiny do němčiny, jako jistě i mnozí jiní měšťané.

Národnost některých popravených je těžké vzhledem k tehdejším podmínkám určit. Měla jinou váhu než dnes. Víme ale, že i na straně soudu byli Češi, kupříkladu Liechtensteinův zástupce Adam z Valdštejna a prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda.

Pavel Šafr – kniha Češi mezi pravdou a lží (archiv)

Vedle hraběte Šlika, který pocházel z německy mluvící měšťanské rodiny v Chebu, najdeme v seznamu popravených „českých pánů“ i taková jména, jako je Leander Rüppel z Ruppachu či Jan Kutnauer ze Sonenštejna. Lze tudíž říci, že umělé roubování nacionalistických hledisek z 19. a 20. století na národnostní situaci Čech ve století sedmnáctém vede k neblahému posouvání významu událostí někam, kde býti nemohly. O žádný boj Čechů s Němci tu opravdu nešlo.

Spektakulární poprava na Staroměstském náměstí vzbudila ohromnou pozornost po celé Evropě. Její smysl spočíval nepochybně v zastrašení, ale trestání se zvrhlo v potlačení všech jinověrců, a tudíž v brutální čistku. To potvrzují následující rozsáhlé konfiskace protestantského majetku a masová emigrace. Ferdinandova pomsta přispěla k tragickému vnímání bělohorských událostí. Přitom však nelze říci, že šlo o pomstu vykonanou nad národem.

Obrácení Čechů na katolickou víru

O českém národním charakteru stavovského povstání jakožto o vzpouře protestantských Čechů proti německému císaři je skutečně těžké hovořit. Samotný pojem německého císaře je ahistorický, jeho říše představovala nadnárodní konfederaci, nikoli unitární národnostní stát, jak se to jevilo německým i českým nacionalistům na přelomu 19. a 20. století.

Stejně tak je ale těžké mluvit o tom, že „protestantským Čechům“ bylo vnuceno katolické náboženství. Takto jednoduchá náboženská situace tu nebyla. Vedle deseti procent katolíků se významná část, zřejmě většina české populace, tehdy modlila při utrakvistických bohoslužbách, jež byly svou povahou, modlitbami, zpěvy a hlavně svátostmi bližší katolickým než luteránským, natož kalvínským bohoslužbám. Tento poznatek jasně vyplývá z dochovaných zpěvníků a misálů, tedy bohoslužebných knih. Protestantskou částí obyvatelstva dnes myslíme luterány, kteří měli většinu v některých německy mluvících oblastech a v některých moravských panstvích. Luteránská víra také dominovala mezi šlechtou, částečně ji zastávali měšťané. Pak tu byla také specifická Jednota bratrská. Těchto skupin se násilná rekatolizace dotkla velmi bolestně. Ale nemůžeme mluvit o tehdejších Češích paušálně jako o protestantech.

Církev pod obojí byla po větší část své historie katolickou institucí. Zachovala si katolické rituály a lišila se od oficiální římskokatolické církve jen zavedením podávání krve Páně a svátku Jana Husa, případně přijímáním dětí. Oproti tomu luteráni přepracovali obřady a zrušili svátosti i celou škálu katolických návyků, jež byly v Čechách živé až do Bílé hory.

Dlouho se mělo za to, že česká utrakvistická církev, tedy nejrozšířenější křesťanská konfese mezi Čechy v 16. století, postupně upadala a na začátku 17. století již existovaly dva proudy: menší staroutrakvistický bližší katolíkům a novoutrakvistický, jenž se přibližoval luteránům. Americký historik Howard Louthan ve své poučné knize Obrácení Čech na víru a českoamerický historik Zdeněk V. David uvádějí přesvědčivé argumenty, že předbělohorské Čechy byly svými návyky a mentalitou mnohem „katoličtější“, než bylo luteránům v čele stavovského povstání milé.

Výmluvným příkladem je nástup luteránského pastora Jiřího Dykasta k hlavnímu utrakvistickému kostelu království, k Týnskému chrámu v roce 1614. Dykastus se pokusil zavést luteránskou bohoslužbu. Věřící však tyto novoty odmítali a ve farnosti došlo ke konfliktu. Ten byl vyřešen tak, že si k sobě Dykastus přibral kaplana, který zachovával katolické návyky konzervativnějších utrakvistů.

Umírnění husité a následná utrakvistická církev nevystoupila demonstrativně z katolické církve a její návrat ke standardizovanému římskokatolickému vyznání nebyl až tak těžký. Císař a král Ferdinand II. musel sice pracně dobývat české země kvůli šlechtické vzpouře, ale nemusel příliš dobývat srdce většiny věřících. Tímto poznatkem ale nemůže být snížena tragédie protestantských jinověrců včetně příslušníků Jednoty bratrské.

Násilné i nenásilné obrácení většiny Čechů na katolickou víru tedy věcně obsahovalo hlavně jasné akceptování papeže jako hlavy církve a odebrání svátosti krve Páně neboli kalicha z přijímání laiků. Utrakvisté se také museli vzdát uctívání „svatého Jana Husa“.

Z katolického právního hlediska ale byla většina Čechů jen schizmatiky (česky: rozkolníky), a nikoli přímo kacíři. Proto jim k návratu k římské církvi stačila pouhá zpověď. Řím považoval stavovské povstání za dílo kacířů, ale na většinu českého lidu hleděl jen jako na zbloudilé ovce, kterým je třeba „pomoci“ zpět k nalezení ovčince. Těžší situace nastala u některých utrakvistických kněží, kteří se své identity pochopitelně vzdávali velmi těžko.

Mezi kruté a násilné případy patří i otřesný osud utrakvistického kaplana Matouše Ulického, který byl v roce 1627 umučen v Čáslavi. Působil jako utrakvistický kněz nějaký čas tajně a putoval právě za svojí nemocnou ženou. Císařští vojáci ho chytili, zbili a popravčí mu nejprve usekl ruku a pak hlavu. Fanatismus tamních katolických vítězů vedl až k tomu, že jeho tělo rozčtvrtili. Dalšími mučedníky z řad utrakvistů byli Jan Locika z Domažlic, popravený na Křivoklátě, a Vavřinec Hanžburský, popravený na Staroměstském náměstí.

Vedle vykázání jinověrců do emigrace a vedle takovýchto násilných excesů probíhala rekatolizace Čech i jako vzdělávací akce. Podíleli se na ní výrazní evropští vzdělanci z řad jezuitů a františkánů. Vlastně se zde svářily dvě koncepce. Jedna silová a donucovací a druhá pedagogická a vysvětlovací. K té druhé měli blíž katoličtí vzdělanci, zejména řeholníci. Vynikající osobností tohoto období byl důsledný zastánce mírného postupu, kapucínský učenec Valerián Magni, který působil jako diplomat a poradce pražského arcibiskupa a kardinála Harracha. Z běžného dějepisu však dnes známe jen tu první násilnou metodu obrácení, kterou mají na svědomí úřední místa monarchie a diecézí.

Identita pobělohorských Čech

Zatímco nacionalistický a komunistický výklad českých dějin mluví o období mezi Bílou horou a josefínskými reformami z konce 18. století jako o době temna, skutečná povaha tohoto období k nám promlouvá jak z hmotných barokních památek, tak z uměleckých děl této doby poněkud odlišně.

Období magického baroka a celkového vzepětí katolické kultury můžeme vidět dodnes v Čechách, na Moravě i v našem „zbytkovém“ Slezsku, a to skoro na každém kroku. Ferdinand Peroutka v knize Jací jsme ve své polemice s masarykovským důrazem na protestantskou českou tradici říká, že na českém venkově je zřetelný naopak katolický ráz krajiny, který je na rozdíl od pochmurného protestantského racionalismu převážně citový a radostný. Pro Peroutku je česká vesnice katolická, a proto veselá. Přitom rozhodně nebyl katolíkem, nýbrž jen bystrým a zasvěceným pozorovatelem. Kostely s barokními věžemi, sochy svatého Jana Nepomuckého, kříže na rozcestí, boží muka, kapličky a křížové cesty. Touto krajinou putovaly davy poutníků, kteří spontánně zpívali katolické písně. S katolickými svátky pak byly spojené velké lidové zábavy. To není žádné temno. Skutečné temno potkalo ovšem politický život, a tím pádem i svobodomyslnější kritické myšlení. O tom nelze pochybovat a nelze to omluvit, byť bychom na přelomu 17. a 18. století v Evropě hledali politickou svobodu poněkud těžce. Rozhodně bychom však našli řadu mnohem živějších zemí, kupříkladu Nizozemí.

Bohumil Doležal (archiv)

Opravdovým pomníkem této kulturně pojaté rekatolizace je však zejména Karlův most se svojí fascinující alejí barokních soch. Málo se ví, že tato strhující přehlídka děl Matyáše Brauna, Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a mnoha dalších umělců nevznikla jako řízená akce shora, nýbrž jako spontánní soutěžení mnoha různých donátorů a také jako podnikatelská akce několika dílen, jež odpovídala poptávce. Pražané a návštěvníci z venkova až do 19. století se chodili na most modlit a zapalovat svíčky u soch a i při rychlejší chůzi zdravili kamenné světce zvednutím čepice. Německý filosof Arthur Schopenhauer si ještě na začátku 19. století stěžoval na neustálé náboženské projevy katolických Pražanů všude na ulici.

Baroko přineslo ohromný kulturní rozmach a jeho katolický ráz přijali Češi z větší části spontánně a dobře. Nešlo o žádné kulturní znásilnění, barokní doba se prostřednictvím překrásných koled a hudby Adama Michny z Otradovic dodnes zračí v českých vánočních obyčejích. Dodnes obdivujeme malíře Karla Škrétu, Petra Brandla, Jana Jiřího Heinsche. Doba Bohuslava Balbína nemohla být tak jednoduše dobou temna.

Na druhou stranu nemůžeme zapomenout, že po Bílé hoře nebylo v rekatolizovaných Čechách místo pro takové velikány českého myšlení a české kultury, jakými byli bezesporu Jan Amos Komenský či grafik Václav Hollar.

Celá pravda je vždycky složitější než jednoduchá ideologická propaganda, jejíž obětí tak často bývá i historie.

Zneužití Bílé hory

Bílá hora byla tragédií pro ústavní svobody a práva České koruny. Nová ústava čili tzv. Obnovené zřízení zemské tato práva důkladně okleštila. Zejména však byla tragédií pro jasně vyhraněnou luteránskou a českobratrskou menšinu mezi českými i německými obyvateli království. Byla tragédií pro čtvrtinu české šlechty, jež musela emigrovat, a pro všechny oběti konfiskací majetku.

Obrana před Babišem (FORUM 24)

Tragickým důsledkem Bílé hory bylo, že s českými a německými povstalci se do role poražených dostalo celé České království, ačkoli Češi si většinově udržovali od povstání pasivní odstup a Pražané se před vpádem katolických armád nebránili. Je zajímavé, že už v roce 1648 Pražané aktivně bránili Prahu před vpádem Švédů, kteří si mysleli, že budou v ještě nedávno protestantské Praze přivítáni jako osvoboditelé. Zmýlili se.

Nacionalistický a následně komunistický výklad dějin všechny této skutečnosti přetvořil a zfalšoval do absurdních schémat a je smutné, že tato schémata se v části české veřejnosti udržují jako neměnné pravdy. Mají za výsledek, že třeba Karel Schwarzenberg je pořád prezentován jako ukázkový nepřítel lidu, papeženec a germanofil. A je to zcela absurdní.

Je velmi důležité si všimnout, že nacionalistický a komunistický výklad českých dějin jsou spolu v zarážejícím souznění. Důvod je jednoduchý: Odpor k našemu začlenění do moderního evropského a západního společenství.

E-shop FORUM: Češi mezi pravdou a lží

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]