Zdá se vám česká realita „dada“? Však má také dadaismus v Čechách své kořeny

koláž (FB Andrej Babiš / wikipedie)

Padouch, nebo hrdina, všichni jedna rodina? Všechno je dada! | FOTO: koláž (FB Andrej Babiš / wikipedie)

Před více než sto lety zuřila v Evropě krvavá válka, která vstoupila do dějin jako „velká“ či „první světová“. Neutrální Švýcarsko si pokojně žilo svou alpskou idylu, zároveň však bylo vítaným úto­čištěm emigrantů, pacifistů, revolucionářů a hochštaplerů všeho druhu a ze všech koutů šílícího evropského kontinentu. Patřil k nim i jistý V. I. Uljanov přezdívaný Lenin, který zde spřádal své zlověstně fantaskní plány o světové komunistické revoluci a dik­tatuře proletariátu. Jenže ve Švýcarsku se tehdy zrodil i tzv. dadaismus, jehož kořeny v jedné linii sahají až do Čech.

V únoru 1916 přesídlil Lenin do Curychu, kde dokončoval pamflet Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, čtení opravdu duchamorné. Uprostřed blahobytné švýcarské společnosti, v níž panoval konsensus mezi dělníky a střední vrstvou, propadal pesimismu, neboť poptávka po revoluci tu zcela absentovala. V bytě na Spiegelgasse 12 žil izolován a v péči své submisivní manželky Naděždy Krupské, do okolních kaváren docházel jen sporadicky, stranil se dokonce i ruské bolševické emigrace, s níž byl v permanentním konfliktu. Neurotický „filosof“ a budoucí strůjce vražedného teroru v Rusku a východní Evropě teprve čekal na svou chvíli, zvlčení Evropy mu bylo vítaným prostředkem k zažehnutí revolučního požáru.

O pouhých šedesát metrů dále a ve stejné ulici, na adrese Spiegelgasse 1, vznikl 5. února 1916 z iniciativy německého literáta Huga Balla a jeho družky Emmy Hennings legendární Cabaret Voltaire, který se stal centrem zejména německé umě­lecké a intelektuální emigrace. Zatímco se Lenin, onen suchý patron a apoštol násilí, užíral nenávistí k lidem (a snil o „nápravě lidstva“), v Cabaretu Voltaire zněly avantgardní básně, prezentovala se ztřeštěná divadelní a hudební představení, konaly se výstavy i filosofické disputace, ozýval se řev, salvy smíchu, bučení, potlesk i praskot tříštícího se skla a rozbíjeného nábytku.

Curyšská policie si mnohem více všímala pozdvižení kolem nového podniku než činnosti obskurního ruského emigranta. Ze zmatků a běsů války povstalo právě zde umělecké hnutí oscilující mezi nonsensem, totální anarchií a mravním nihilismem, vlastně svérázný ži­votní styl, jemuž se vzápětí dostalo i zvláštního jmé­na. Zrodilo se dada čili dadaismus, který byl výrazem zhnusení i radosti ze života. Rychlostí blesku zasáhl výtvarné i literární umění, takže se v mezinárodně rozprostřených sítích Cabaretu Voltaire ocitl i Tristan Tzara, jenž byl údajně původcem tajemného pojmenování. Díky misijnímu zanícení protagonistů se dadaismus šířil do Paříže, Berlína a New Yorku, zasaženi jím byli Apollinaire i Picasso, Marinetti i Modigliani.

Banner Nová Orientace

Zapomenutý „guru“ dadaismu

Když v eseji Svět, který voní (1930) rekapituloval Karel Teige dobrodružné dějiny dadaismu, neopomenul zmínit jméno, bez něhož by byl Cabaret Voltaire jen slabým odvarem dřívějších avantgard: „Je tu Walter Serner, cynik. […] Serner píše o hochštaplerech života a umění. Jeho pesimismus prohlašuje, že stav obytné plochy zeměkoule je pouhým výsledkem nudy, která se stala nesnesitelnou. […] Ale nezlobí se na hloupý svět příliš, neboť ví, že by to bez hloupých lidí ani nebylo na světě hezké.“ O Sernerových českých vaz­bách se ovšem Teige nezmiňuje.

Roku 1966 se konaly ve Švýcarsku a v západním Německu výstavy u příležitosti 50. výročí vzniku dadaismu, přičemž výtvarník, literát a filmový experimentátor Hans Richter, sám někdejší kumpán z Cabaretu Voltaire, připomněl, že právě Serner byl jedním z nejdůležitějších hybatelů provokativního hnutí. O Sernerově skutečném původu a životních osudech však mnoho nevěděl – prý odcestoval do sovětského Ruska a tam zmizel. Alespoň tak zněla jedna z mnoha sernerovských legend kolujících Evropou.

Kdo byl Walter Serner? A můžeme snad hovořit o „českých“ kořenech dadaistického hnutí? Narodil se 15. ledna 1889 jako Walter Eduard Seligmann, a sice na českém severozápadě, v Karlových Varech, židovským rodičům německého jazyka. Jeho rodina byla zámožná a kulturně ve­lice aktivní, otec vlastnil lázeňský týdeník Karlsbader Zeitung. Mladičký Walter studoval na karlovarském gymnáziu, ovšem roku 1908 propadl u maturitní zkoušky. Byl poněkud indis­ponován a svou roli jistě sehrály i časté konflikty s profesorským sborem. Rodiče se proto obrátili na ředi­telství gymnázia v nedaleké Kadani, kde bez problémů studovala řada nonkonformních mladíků, často právě židovského původu. Před ním tu maturovali například Theodor Innitzer, pozdější vídeňský arcibiskup a kar­dinál, básník a literární expresionista Victor Hadwiger nebo Hugo K. Tippmann působící pak jako žurnalista ve Spojených státech. V Sernerově maturitní komisi zasedl Carl Furtmüller, kadaňský profesor němčiny, sám Žid, sociální demokrat a pedagogický reformátor. A tak v Kadani složil náš hrdina 18. února 1909 svou zkoušku dospělosti.

„Mezinárodní hochštapler“ na cestách Evropou

Hned poté přesídlil Serner do císařské Vídně a zapsal se ke studiu práv na tamější univerzitě. Zároveň pragmaticky přestoupil na katolictví a změ­nil si jméno na Serner. Za svého vídeňského období hojně navštěvoval divadla, výstavy a koncerty, napsal první eseje a kousavé recenze. Spřátelil se také s výtvarníkem Oskarem Kokoschkou, jemuž v lázeňské sezoně 1911 zorganizoval v karlovarském Café Park Schönbrunn soubornou výstavu. První Kokosch­kova samostatná výstava se uskutečnila teprve roku 1910 v Berlíně, Karlovy Vary tak v umělcově biografii zaujaly více než čestné místo. Serner se jakožto kurátor choval již tehdy netradičně, výstava byla vlastně jeho první uměleckou provokací, když při vernisáži zesměšňoval demokratizaci umění vycházející vstříc „nekulturním šosákům“. Během výstavy došlo k několika skandálům, křiku a prudkým hádkám mezi návštěv­níky – jistě k velkému potěšení budoucího dadaisty, který odpůrce Kokoschkova umění označil za „kramáře a umělecký póvl“.

V následujícím roce odchází do Berlína, kde působí v avantgardním časopise Die Aktion. Právnická studia dokončil na univerzitě v Greifswaldu a disertaci na téma právního postavení dárce pojal svérázně – z větší části byla nepřiznaným plagi­átem a více než seriózní vědeckou práci připomínala literární rozpravu. Není divu, že doktorskou zkoušku složil v roce 1913 až na druhý pokus. Ještě na podzim 1913 vyráží do Paříže a píše zde předmluvu k novému německému vydání klasického díla Alexandera Parent-Duchâteleta O prostituci ve městě Paříži. Roku 1914 se krátce mihne Berlínem v úloze podvodného lékaře – pro spisovatele Franze Junga tehdy v jedné z kaváren sepsal falešné lékařské potvrzení, které mu umožnilo dezerci z vojenské služby. To už se Evropa otřásá válečným běsněním, a tak Serner jako přesvědčený pacifista – nadto stíhaný berlínskou policií – mizí v neutrálním Švýcarsku.

Od roku 1915 bydlí v Curychu, kde pod pseudonymem Wladimir Senakowski publikuje své experimentální prózy. Působí též v Ženevě a Bernu, navazuje trvalé přátelství s Christianem Schadem, malířem tzv. nové věcnosti. Koncem června 1917 se Serner vrátil do Curychu, připojil se k dadaistům kolem Tristana Tzary a hned se stal vůdčí osobností nového hnutí, jeho teoretikem, organizátorem a propagátorem. V roce 1918 sepsal v Luganu manifest dadaismu nazvaný Letzte Locke­rung – Poslední uvolnění. Roku 1919 dokončuje sbírku povídek U modré opice a s Ottou Flakem a Tristanem Tzarou zakládá v Ženevě dadaistický časopis Der Zeltweg, jehož první číslo bylo i posledním. V prosinci 1919 se ještě zúčastnil zahá­jení Prvního světového kongresu dadaistů v Ženevě a v březnu 1920 organizoval potrhlý ženevský Grand Bal Dada. Švýcarská policie jej tehdy podezřívala, že je placeným bolševickým agentem.

Podzim 1920 strávil v Paříži – navštívil zde Andrého Bretona a absolvoval kavárenskou hádku s Tristanem Tzarou, který jej ozna­čil za megalomana a šílence. Dadaismus byl pro Sernera již passé. V kapse měl československý pas a po krátkém pobytu mezi Paříží a Neapolí míří v prosinci 1920 do Berlína, pulsující metropole výmarského Německa. Serner je ovšem duch neklidný – během let 1921–1922 pobývá v Paříži a Neapoli, ve Frankfurtu nad Mohanem, Hannoveru, Berlíně, Mnichově a Drážďanech. Posléze také v Chebu, kde 5. srpna 1922 převzal potvrzení o propuš­tění z evidence 33. záložního pěšího pluku. V Janově navštívil přítele Christiana Schada a prohlašoval, že se chce jen tak „promenovat Evropou“.

V následujících letech se toulal po Německu, Ra­kousku, Francii, Itálii a Švýcarsku. Roku 1924 přerušil dlouholetou spolupráci s nakladatelstvím Steegemann, pročež jeho nový „erotický“ román Die Tigerin vychází roku 1925 v berlínském nakladatelství Eleny Gottschalk. To už se střední Evropou šíří zvěsti, že je Serner „mezi­národním hochštaplerem“ a navíc „majitelem bordelu“. Vůči jeho osobě se rovněž objevují první antisemitské invektivy, nacistický Völkischer Beobachter o něm psal jako o „obchodníku s děvkami“.

„Zvrhlá literatura“ aneb vstříc zkáze

Na jaře 1927 měla v berlínském Theater am ZOO skandální premiéru Sernerova „gaunerská“ tříaktov­ka nazvaná Posada, jejíž reprízování bylo policejně zakázáno. V letech 1929–1930 strávil několik měsíců v Československu – především v Praze, Mariánských Lázních a rodných Karlových Varech, následně se z neznámých důvodů objevuje v Barceloně a Že­nevě. Vítězství Hitlerových nacionálních socialistů v roce 1933 znamenalo konec snu o demokratickém Německu jakožto evropské kulturní velmoci. Serne­rovo dílo se okamžitě ocitne na seznamu zakázaných knih jako „brak ohrožující mravnost“, je zabavováno nacistickými cenzory a společně s dalšími „škodlivý­mi knihami“ veřejně páleno jako „zvrhlá literatura“.

V únoru 1938 se Serner oženil s dlouholetou přítelkyní Dorotheou Herz, pohlednou berlínskou Židovkou. Manželé, prchající před dusnou atmosférou nacionálně-socialistického Německa, se usazují v Pra­ze na adrese Revoluční 30/1248, roku 1939 se stěhují do ulice V Kolkovně 5/920. V letech 1939–1940 se marně snažili o únik z Evropy, totiž o vystěhování do čínské Šanghaje. Dne 10. srpna 1942 byli Sernerovi deportováni do ghetta v Terezíně a odtud 20. srpna pokračovali transportem na východ. Vlak dorazil 23. srpna 1942 do lotyšské Rigy, z níž měli být Walter a Dorothea Sernerovi odvezeni do koncentračního tábora Salaspils. Zřejmě však byli téhož dne zastřeleni a pohřbeni v masovém hrobě v rižském lese Biķernieki.

Serner inspirující aneb Klid je skutečná katastrofa

Walter Serner, geniální provokatér a dynamický eklek­tik tvořící ve zvláštním chvatu – jako by tušil, že se nedožije stáří – představuje symbolickou osobnost meziválečné evropské kultury. In­spiruje i současné literáty, jak dokládá výrok rakouské nobelistky Elfriede Jelinek z roku 2005: „Formovaly mě také všechny literární směry, které se zabývaly jazykem samotným, takže například i dada – z tohoto okruhu především jistý Walter Serner, který pochází ze stejného kulturního okruhu jako Franz Kafka…“

Sernerův život a dílo jsou důležitou středoevropskou komponentou dadaismu. Snad to nevyzní cynicky („sernerovsky“), ale možná se náš sarkastický hrdina usmíval i nad masovým hrobem, do něhož byl svými vrahy záhy vhozen. Třeba si přitom s úšklebkem recitoval ze svého dadaistického manifestu Poslední uvolnění: „Je všeobecně známo, že pes není houpací síť.“ – „Golgota byla dětskou hrou v porovnání s krachem, který nedávno zohavil tvář střední Evropy.“ – „Války jsou nejtěžší průjmy. Svoboda je lunapark. Klid je skutečná katastrofa.“

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner