Zdeněk Pinc: Od Divína ke Koněvovi, a kudy dál?

archiv

Michail Sergejevič Gorbačov | FOTO: archiv

Od Divína ke Koněvovi je to vzdušnou čarou nějakých sedmdesát kilometrů. V Rokycanech na náměstí stával pomník rudoarmějce. Už tam nestojí, alespoň doufám. Místní mu říkali Divín, ne snad že by se podobal krasobruslaři Karolu Divínovi z Bratislavy, tomu vždy elegantnímu gentlemanovi na bruslích, idolu paní a dívek raných šedesátých let. Rudoarmějec rozhodně nebyl jako ze škatulky, ale měl takový vykulený výraz, od prvního pohledu bylo patrné, že se diví, kde se tam vzal. Není divu, Rokycany přece osvobodili Američané.

Na Divína jsem se zajel podívat ještě jako středoškolák. Byl kupodivu mezi místními docela populární, dávali si prý tehdy rande ve čtyři u Divína. V osmašedesátém Divína sejmuli z podstavce, jel jsem se na to podívat jako novinář z Literárních listů. Už si nepamatuji, zdali jsme o tom měli aspoň zprávu, dokonce nevím, zda to bylo před jednadvacátým srpnem nebo až po něm, ale to by se jistě dalo dohledat. Doufám také, že socha nedošla újmy a dosud je někde v depozitáři. Za normalizace vrátili Divína zpátky na náměstí, to jsem u toho už nebyl, a tam se Divín divil až do listopadu 89, kdy ho poté sundali podruhé, také bez mé spoluúčasti. 

id.wikipedia.org

Šestnáct převážně normalizačních let jsem prožil na Žižkově, v Cimburkově ulici, jaksi v sevření ulic Kalininovy a Koněvovy. Kalininova se dnes jmenuje Seifertova, ale já si na to dosud nezvykl. Seifert byl velký básník, jeden z mých nejoblíbenějších a mně dodnes připadá trochu jako urážka, že podědil ulici po tak odporné postavě, jako byl Kalinin. Koněvovi ulici nesebrali. A jsem tomu rád. Vždycky jsem měl pocit, že obrovitému Žižkovi na koni parametrů slona bylo ve společnosti starého vojáka trochu veseleji. Tam dole u viaduktu to bylo dost hnusné místo, a navíc, Žižkováci říkávali, že se tam dá projet nejlépe tankem. 

Že měl zarytý stalinista pomník v Dejvicích, jsem donedávna nevěděl. Monstrózní pomníky válečníků v nadživotní velikosti nepatří mezi moje hobby. Že tam ten pomník nestojí od války jako tzv. „válečný památník“, ale z časů tzv. normalizace, jsem se dozvěděl teprve z článku místostarosty Prahy 6 pana Jana Laciny – mimochodem jednoho z mála dobře napsaných a nezavádějících textů, které byly v této záležitosti publikovány. Pokud byl pomník odhalen na počátku osmdesátých let, nebyl odhalen osvoboditeli Prahy od nacistů, ale Koněvovi, osvoboditeli od tzv. socialismu s lidskou tváří, kdy u nás v r. 68 připravoval příjezd ruských tanků po 23 letech. Proto se maršál tak spokojeně usmíval, jak nám tenkrát zaťali žílu u samýho pytlíku. Jde o pomník sovětské okupace a naší úslužné tzv. normalizace, nejpotupnější doby našich národních dějin. Není se co divit, že lidem vadil, připomínal nejen naše ponížení, ale také naši nestatečnost, předposranost a kolaborantství. Maršál Koněv si takový pomník zasloužil v éře stalinismu. V dnešním světě patří spíše před soud dějin či válečných zločinů. Zdalipak má Koněv pomník třeba v Maďarsku, kde v roce 1956 zakroutil krkem tzv. kontrarevoluci a má na svědomí desítky tisíc lidských životů? 

Pavel Hofman

Ten pomník jsme měli sundat hned po ukončení sovětské okupace Československa, nejlépe za doprovodu písně Karla Kryla, který má pro český národ možná ještě větší význam než Vladimir Vysockij pro národ ruský, pánové Lavrove, Šojgu a ostatní. Nepamatujete si? Tak vás tu máme bratři z krve Kainovy, poslové noci, která do zad bodá dýku. Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi, však ne tak jako včera, dnes u bez šeříků. A díky za železné holubičky míru a díky za polibky s chutí hořkých mandlí. V krajině přelíbezné zavraždili víru, na cestě rudé šípky jako pomník padlým. Vám poděkování a vřelá objetí, za provokování a střelbu do dětí. A naše domovy, nechť jsou vám domovem, svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem. Vím, byla by to chyba plivat na pomníky, nám zbývá naděje, my byli jsme a budem. Balšoje vam spasiba, bratja zachvatčiki, spasiba bolšije, nikagda nezabuděm, nikagda nezabuděm…

Copak jste už všichni zapomněli? Já tedy ne!  Udělali jste to dobře, paní a pánové radní z Prahy 6, a já se stydím za to, že vyjádření solidarity jsou tak mírná a vlastně málo početná. Hlasy, jež se k nám táhnou z Ruska, páchnou stalinismem a sovětismem, jako by obojí už dávno neskončilo pod koly dějin. Já jsem celý život byl a zůstanu až do smrti rusofilem, tenkrát nás neokupovali Rusové, ale sověti a komunisté. Ruský národ je první a největší obětí bolševismu, českých karikatur lidských bytostí je mi jen líto, k těm se neobracím, i když se divím, kam až zachází jejich zaslepenost a nenávist.

Kudy dál? Nemá smysl konflikt eskalovat a hnát ještě více na ostří nože. Nemám žádné oprávnění k tomu, abych radil, nejsem občanem Prahy 6, ale přesto vás prosím, pánové Koláři, Lacino a všichni ostatní, jichž se to týká. Sochu maršála Rusům nedávejte, ani zadarmo, ani za peníze. Ten je náš, okupant, a neměl by zůstat v depozitáři. Věděl bych o dobrém místě, kde by byl v bezpečí a pro výstrahu a na památku. Co takhle podzemní prostory pod už neexistujícím největším stalinským pomníkem v kosmu, na Letné?

Pavel Hofman

A co na jeho místo v Praze 6? Nesouhlasím s Jindřichem Šídlem, který už vyhlásil výsledky fiktivního výběrového řízení. „Štastné pondělí“ mám rád a pravidelně je sleduji, ale tentokrát to přepískl, tak jako pan starosta Kolář s Koněvovou rouškou. Ani bratři Mašínové, ani Michael Kocáb nebo Václav Havel. Na tom místě má být pomník Rusa, kterého si vážíme a kterému vděčíme za svobodu, jejíž okupační odnětí oslavoval zpomníkovaný Koněv. Já jednoho takového Rusa znám a moc si ho vážím. Jmenuje se Michail Gorbačov. Ten, kterého dnešní Kreml označuje za hlavního viníka rozpadu jedinogo mogučego Sovětskogo sojuza. 

Nevylučuji, že bychom se opět setkali s neporozuměním. Vůbec nechápu, jak se do hledáčku kremelské stalinistické nenávisti dostalo pojmenování náměstí po Borisi Němcovovi. Já bych to chápal tak, že z naší strany bylo úmyslem vyjádřit, že nejsme rusofobové. Se zlou jsme se potázali, kdoví jak bychom pochodili s Gorbačovem, mužem, který má nehynoucí zásluhu na zázraku, kterého jsme se na konci bilaterárního věku dočkali. Pravda, mnozí si představovali následující vývoj jinak, mne nevyjímaje. Ale kde bychom byli nebýt Gorbačova? Moc pomníků po světě nemá, a jak na něj vzpomínají v Rusku, také nevíme. Pokud byste o mém návrhu uvažovali, a já to myslím vážně, věnoval bych na jeho realizaci přiměřenou částku, nejsem bohatý člověk.

Autor je filozof a signatář Charty 77

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner