Rodina Mašínů byla perzekvována jak za nacistické, tak za komunistické totality. Generál Josef Mašín, jeho synové, manželka i dcera se aktivně zapojili do hnutí odporu. Bojovali nejen slovem, ale i se zbraní v ruce. Zdena Mašínová mladší bojuje i nyní – proti ztrátě paměti u řady Čechů a za důstojné poslední rozloučení s matkou, píše pro HlídacíPes.org historička Markéta Malá.

Dcera jednoho z nejznámějších protinacistických odbojářů Josefa Mašína a sestra bratrů Ctirada a Josefa zdůrazňuje, jak je důležité nezapomínat na minulost. V současné době jedná s pražským magistrátem, aby mohla důstojně pohřbít svou matku, oceněnou po více než 60 letech jako odbojářku.

„Na strašné zlo páchané během komunistického režimu se nesmí zapomínat. Naše momentální doba je velmi vážná. Zažila jsem dvě velké totality. Nechci, aby si další generace musely prožít něco podobného jako my,“ říká Mašínová.

Proces proti „bandě záškodníků“

Ve svém proslovu na pietní akci v bývalé neblaze proslulé káznici na brněnském Cejlu se nedávno kriticky vyjádřila o současném prezidentovi i premiérovi.

Připomněla, že předseda vlády Andrej Babiš figuruje v seznamu spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti, která čtyřicet let vraždila a fyzicky i psychicky týrala skutečné či domnělé oponenty režimu.

Za velké zadostiučinění považuje Zdena Mašínová uznání své matky jako odbojářky. Před několika dny se Zdenka Mašínová starší dočkala, 63 let po smrti, ocenění in memoriam jako účastnice protikomunistického odboje.

„Moje maminka byla vzácná osoba, velmi statečná žena. Měla tragický konec svého života v komunistickém vězení. Nyní se konečně dočkala tohoto uznání,“ říká její dcera a pohnutě vzpomíná na to, jak krutě bylo s její matkou zacházeno v kriminálu v Ruzyni.

Vězněna byla ve studené betonové cele, spala na zemi v nedostatečném oděvu, bez matrace, bez pokrývek. Všechny žádosti o léčbu prohlašovali věznitelé za simulaci zdravotních potíží a více než rok jí odmítali poskytnout jakoukoliv lékařskou péči.

Zdena Mašínová mladší vypráví: „Byla v kobce v Ruzyni hned po zatčení v nemocnici, kde ji nechali 12 měsíců na betonové podlaze bez jakéhokoliv lékařského ošetření, bez lékařského prostředku, bez dek, beze všeho. Ona byla skutečně už v té době po 12 měsících na pokraji smrti.“

Na konci listopadu 1954 se její zdravotní stav natolik zhoršil, že muselo být přerušeno projednává­ní jejího případu. Byla operována, a proto se nemohla zúčastnit hlavního procesu proti „bandě záškodníků“.

„Převezli ji do Střešovic. Mám několik jejích dopisů z té doby. Aby ji mohli postavit před soud, tak jí ve střešovické nemocnici v Praze provedli sedm zákroků na zažívacím ústrojí.“

Paradoxně i přes tak velký počet operací byl pro ni pobyt v nemocnici úlevou. „To byla pro ni asi relativně snazší doba – podle náznaků v dopise. Pak ji po těch operacích odvezli do pankrácké nemocnice.“

Odsoudit člověka za mlčení

Ani zdravotní problémy ji neuchránily před soudem, který vyvrcholil rozsudkem Nej­vyššího soudu v Praze ze dne 3. června 1955. Komunistická justice neměla proti Mašínové důkazy, synové jí o své činnosti nic neříkali. Rozsudek je proto plný planých řečí ne o tom, co Mašínová dělala nebo alespoň říkala, ale o tom, co si obviněná údajně myslela.

Tragikomická je poznámka, že Mašínová činnost svých synů schvalovala, ale ne „výslovně“, nýbrž „mlčky“. Komunisté tak vymysleli raritu – odsouzení člověka za jeho mlčení.

V rozsudku se doslova píše: „I když sama se neúčastnila žádných teroristických či jiných akcí, jež byly prováděny členy bandy, přece jen byla postupně informována o této činnosti a jednotlivých skutcích členů bandy, činnost tu nejen že schvalovala, byť i ne výslovně, nýbrž mlčky, ale podporovala i tím, že trpěla, aby schůzky bandy a plánování jednotlivých akcí se konaly v jejím bytě, nejprve v Poděbradech, později v Činěvsi.“

Trest za neexistující trestný čin byl odůvodněn také tím, že špatně vychovávala své syny: „Zaměřovala výchovu svých synů Ctirada a Josefa Mašínů na nenávist k lidově demokratickému zřízení a KSČ… Tak se stala nepřítelem pokrokového zřízení a vymožeností dělnické třídy a pracujícího lidu a stala se i jedním z členů protistátní bandy, založené jejími syny.“

Nejvyšší soud rozhodl, že se Mašínová dopustila trestných činů velezrady a vyzvědačství. Byl jí vyměřen trest odnětí svobody na 25 let a propadnutí celého jmění.

Neplní normu! Umírá…

Od léta 1955 se zdravotní stav Zdeny Mašínové vlivem postupující rakoviny zhoršoval. Počát­kem září 1955 byla převezena do ženské věznice, kde – pokud jí to zdravotní stav dovoloval – pracovala jako švadlena. Dcera Zdena i její matka Emilie Nováková se pro ni snažily dosáhnout zmírnění trestu a propuštění.

„S babičkou jsme žádaly o omilostnění, ale bylo nám sděleno, že s tím nelze počítat. Není převychovatelná vzhledem k lidově demokratickému zřízení,“ kroutí i po letech hlavou Zdena Mašínová mladší.

K žádosti o udělení milosti napsal 3. ledna 1956 náčelník nápravně pracovního tábora: „Jmenovaná dává nepokrytě najevo nenávist k dnešnímu zřízení. Neuznává svoji vinu a nemá zájem na své převýchově. Je zatvrzelou nepřítelkyní zřízení a vyhledává společnost osob stejného smýšlení… Vedení NTP vzhledem k jejímu smýšlení a délce trestu nedoporučuje udělení milosti. Příliš krátká doba odpykaného trestu nemůže míti na jmenovanou nějakého vlivu, zvláště když tato nemá sama zájem na převýchově.“

Náčelník také poukázal na to, že Mašínová „plní svoje pracovní úkoly jen asi na 25 % normy“. Svou normu neplnila proto, že umírala. Zdena Mašínová zahynula ve vězení 12. června 1956 na rakovinu tračníku.

Její dcera ji nesměla pohřbít, StB jí dokonce odmítala sdělit, kde tělo leží. Informace nakonec získala od hrobníka na hřbitově v Ďáblicích. Ukázal jí odpadky zasypané místo hromadného hrobu s ostatky asi 40 dětí, které také měly zemřít na Pankráci.

Zdena Mašínová mladší nyní jedná s pražským magistrátem o exhumaci ostatků své matky. Ráda by důstojně pochovala ženu, která hrdinně vzdorovala dvěma totalitám a byla krutě týrána jak za nacismu, tak za komunismu.

Nebývale statečná manželka hrdiny druhé světové války a první žena, která absolvovala České vysoké učení technické s diplomem stavebního inženýra, si tuto pietu nepochybně zaslouží.

Autorka je historička a novinářka. Napsala knihu Nebojovali švestkovými knedlíky, která je doposud jedinou knihou historika podrobně popisující odbojovou činnost skupiny bratří Mašínů a jejich odchod na Západ, při němž si prostříleli cestu za svobodou. Tento článek vznikl na základě informací z této publikace, v níž jsou otištěny nejen rozhovory se Zdenou Mašínovou, ale i oběma jejími bratry Josefem a Ctiradem. Článek byl rovněž inspirován nejnovějším setkáním se Zdenou Mašínovou mladší na pietní akci v Brně v únoru 2019.