Koronavirus, ilustrační foto FOTO: Pixabay/fernandozhiminaicela
FOTO: Pixabay/fernandozhiminaicela
Nebude novinkou, když prohlásím, že žijeme v mimořádně nepřehledném světě plném vnitřních protimluvů a rozporů. Není divu, že pro mnohé svět jednoduše zešílel, což je pouhá metafora vyjadřující pocit, že jsme se ocitli uprostřed tmavého hvozdu bez jakýchkoli turistických značek a orientačních světélek. Čím více nových problémů vstupuje do lidského povědomí, tím víc se prohlubuje celkový dojem nesrozumitelnosti a zbloudilosti. Koronavirová epidemie je jeden z příkladů toho, jak současné lidstvo neumí uchopit, ba ani pochopit podstatu naší bezradnosti. Omezení se všude uvolňují ostošest, i když střízlivý úsudek nám napovídá, že nemoc není zvládnuta ani v nejmenším.
Únava ze strachu je člověku zcela vrozená, na vzniku únavového syndromu nic nemění ani vědomí, že nebezpečí je stále aktuální. Schopnost přežívat i v těch nejotřesnějších podmínkách je důležitý obranný mechanizmus lidského druhu. Staří koncentráčníci dosvědčí, že nelidské podmínky časem otupují smysly a ulamují hrot i těm nejpřirozenějším emocím. Duševně zdravý člověk prostě nemůže permanentně žít s pocitem úzkosti. I když ukazatel úmrtnosti spojené s koronavirem povlovně roste, stále ještě přichází na svět o desítky milionů víc novorozenců, než umírá nemocných.
Ještě před měsícem Singapurská univerzita pro technologie a design pravidelně vydávala zprávy, v nichž uváděla dobu ukončení pandemie pro jednotlivé země světa, údajně na den přesně. Sdělovací prostředky tuto informaci doslova hltaly. Časem singapurští experti upřesňovali údaje směrem k neustálému oddalování očekávaného vítězství nad nemocí, až tabulka s přesnou předpovědí nakonec zcela zmizela z internetových stránek univerzity. Jedinou poctivou odpovědí na otázku, jak dlouho epidemie potrvá, zůstává čistě vědecká formulka „čert ví“.
Pokud nějaká branže v tomto zápase na život a na smrt skutečně utrpěla naprosté fiasko, pak je to tzv. „expertní společenství“. Nikdo nemůže být expertem a nabízet matematicky přesné odhady chování nemoci v situaci, kdy ve vzorci jsou samé neznámé veličiny. Můžeme celkově posilovat obranyschopnost organizmu, ale stále neumíme léčit samotnou koronavirovou infekci. Nevíme s jistotou, zda mutuje, a pokud ano, jak. Mluvíme o prahu kolektivní imunity, ale nevíme, jak vysoký je tento práh, nevíme dokonce, zda nějaká kolektivní imunita proti tomuto viru vůbec vzniká. Všichni čekají na očkovací látku jak na spásu, aniž by kdo přesně věděl, zda taková vakcína bude vůbec účinná proti n-té mutaci viru. Virus mutuje teď, kdežto vakcína nebude dřív než na konci roku. Ale i kdyby „experti“ věděli, jak proti nemoci postupovat, i tehdy by nebylo moudré činit komplexní politická a sociální rozhodnutí s dopady na celé obyvatelstvo pouze na základě názoru odborníků jedné specifické oblasti.
Slovní spojení „WHO doporučuje“ dávno zní sarkasticky až pejorativně – Světová zdravotnická organizace mění svá doporučení jak ponožky a v boji s pandemií přesvědčivě dokázala svou naprostou organizační a odbornou bezradnost. Ve výsledku vlády tohoto světa zcela ochrnuté absencí vlastní vůle a selského rozumu svěřily z alibistických důvodů opratě rozhodování „expertní třídě“. Ta, aniž by měla dostatek ověřených faktů a nezpochybnitelných vědomostí, necitlivě porušila normální život lidí, přitom nejenže nedosáhla vítězství nad nemocí, ale takové vítězství ani nepřiblížila.
Mimochodem pojem zdraví ve stanovách Světové zdravotnické organizace je definován jako „stav úplného fyzického, duševního a sociálního blahobytu, nikoli jako pouhá absence nemoci a fyzických nedostatků“. Tato definice nenechává nikoho na pochybách, že totální karantény se stávaly jen dodatečným nebezpečím pro lidské zdraví. I po sedmi měsících od propuknutí pandemie každý, koho se nákaza zatím nedotkla, a těch je pořád ještě zdrcující většina, může kdykoli onemocnět a v důsledku nemoci i umřít.
Nikdo z tzv. „expertů“ z řad epidemiologů a virologů stále neumí propočítat ekonomické, sociální, politické či čistě medicínské dopady drastických lockdownů. Nikdo se o to ani náznakem nepokouší, poněvadž k tomu nemá základní faktické údaje. Politikům, kteří chtějí o našich osudech rozhodovat, však schází vůle a odvaha podívat se pravdě do očí. Proto raději překládají břemeno rozhodování na bedra „expertů“. Pandemie, jak vidíme, v žádném případě nevyklízí pole a dělat, že veškerou složitost lidského nebo společenského života lze redukovat na zápas s jednou, byť jakkoli hrozivou nemocí, je nanejvýš trapné.
Dělat závěry o tom, jaká vládní strategie, zda ta přísnější nebo ta liberálnější, zamezila větší úmrtnosti, je jako dělat účet bez hostinského. Jsme uprostřed procesu, nákaza si nachází nové niky a vyplňuje nové dutiny a řeči o správné strategii zní uboze. Každopádně první trojka států s největším počtem onemocnění a úmrtí patří k táboru stoupenců přísné karantény, nikoli naopak. Lockdown nelockdown, to, co pozorujeme nyní, je strmý nárůst nových případů nákazy při souběžném poklesu úmrtnosti. Jinými slovy větší nápad nemocnosti neznamená prohloubení katastrofy. Spíše naopak, úmrtnost s koronavirem klesá zhruba stejným tempem, jakým rostou počty nakažených. Zatím to je to jediné, co můžeme víceméně s jistotou tvrdit na základě dostupné statistiky.
Nepřijde-li nečekaný zvrat, neubráníme se závěru, že koronavirus pomalu ale jistě začíná s člověkem koexistovat. Probíhá proces jeho domestikace. Tak se ostatně chovají všechny slušné viry. Buď jak buď, ve věci pochopení podstaty a chování koronaviru jsme se za celou dobu neposunuli ani o píď. Žádné průlomové objevy v této oblasti nejsou, i když je oceán různých zaručených metod a pofidérních studií, od předsudečných až po quasivědecké. Proti nemoci prý dobře pomáhá vodka s česnekem, ještě lépe zázvor pokapaný citrónem. Virus lze zničit za vteřinu obyčejným ultrafialovým světlem. Plešatí muži podléhají koronaviru mnohem častěji než vlasatí, mívají rovněž těžší průběh onemocnění. Lidé s krevní skupinou 0 mají o 9–18% nižší šanci nakazit se než všichni ostatní. Černoši ve Spojených státech nebo Velké Británii umírají na COVID-19 o řády častěji než běloši. Přitom z nějakých důvodů v samotné Africe epidemie zatím neřádí, nebo alespoň my o tom nevíme.
Mezi námi, proč vůbec mluvíme o pandemii? Vždyť podle závazných dokumentů samotné WHO pandemický práh činí 5 % obyvatelstva, neboli 50 tisíc na milion obyvatel. A tento práh nebyl překročen v žádné zemi světa. Budete se divit, ale nejblíže k tomuto prahu nejsou Spojené státy nebo Brazílie, Rusko nebo Indie, alebrž emirát Katar, leč ani tam úroveň nemocnosti zatím nepřekročila 35 tisíc na milion obyvatel. Ve Spojených státech, kde se na statistiku můžeme víceméně spolehnout, současná vlna epidemie zasahuje především státy, kde se dříve skoro nevyskytovala: Florida, Texas, Kalifornie. V bývalém epicentru nákazy New Yorku naopak vyhasíná, navzdory masovým protestům a naprosté neukázněnosti jejich účastníků. Další a další případy nových onemocnění můžeme pozorovat v zemích, které dosud byly pokládány za šampióny karanténního myšlení: v Austrálii, na novém Zélandu, Islandu, v Řecku, Vietnamu, Černé Hoře, Izraeli, ale i v naší bohem chráněné kotlině.
Žádná země světa nemůže existovat podle metafory, kterou nabídl izraelský premiér Netanjahu: Stát se bude chovat jako při hře na akordeon – poleví-li nemoc, uvolníme měchy, vrátí-li se, znovu je k sobě stlačíme až na doraz. Více než jednou to nepůjde – člověk nemůže žít v podmínkách střídavé karantény. Než se naučíme nemoc léčit, budeme se muset naučit s ní koexistovat. Dnes je důležité pochopit, jak racionálně jednat za podmínky naprostého nedostatku faktické informace o konkrétní hrozbě.
Epidemie koronavirové nemoci odhalila hlavní katastrofu současného světa, a tou je absence systémového myšlení. Lidé, kteří na státní úrovni rozhodovali o reakci na epidemiologickou hrozbu, neuměli propočítat bezprostřední dopady svého jednání, dokonce ani ty, které ležely na povrchu událostí. Celá zákazová filozofie vlád, všechny ty rouško-rukavicové režimy, jednostranný důraz na lékařské kapacity pro koronavirovou léčbu na úkor celé ostatní medicíny, byla typicky náhražkovým jednáním, protože po všech těch přísnostech i nyní nezbývá než čekat, až to samo nějak vyhnije. V podstatě při absenci samotné představy o léku a očkovací látce lockdown ztrácí smysl, protože nemůže trvat až do jejich vynalezení. Přesně to se i stalo: režim se rozvolnil, vakcína nikde a nemoc je stále s námi. Přitom už v okamžiku zavedení karantény bylo jasné, že očkovací látka nebude dřív než za rok. I pod hrozbou okamžité popravy za nedodržení režimu, člověk nemůže být vyňat ze životního a společenského oběhu déle než na čtvrt roku. Nemluvě o tom, že nelze nadlouho přestat léčit lidi nemocné rakovinou, infarktem a chronickými onemocněními, zrušit veškeré naplánované chirurgické operace.
Nebylo třeba rozvracet celosvětové hospodářství, aby jeden tyto souvislosti pochopil. Ale lidstvu se to podařilo. Závěrečný výsledek stejně nemůže být jiný, než že v určitém okamžiku budeme muset celou pandemii ve svých hlavách vynulovat. Musíme dosáhnout té úrovně únavy ze strachu, kdy koronavirus bude vytlačen z našich myslí jinými všednějšími problémy – pocity hladu, potřebou práce, zábavy, mezilidského obcování. Žádné fanfáry neoznámí konec epidemie – jednoduše lidstvo uzná nepříjemnou, ale neodvratnou pravdu. Budeme muset koexistovat s další nemocí, na kterou můžeme zemřít. Přitom budeme pokračovat ve svém všedním COVIDem nezasaženém životě. Kdo chce, bude moci nadále nosit roušky a rukavice, dbát na sociální odstup od jiných lidí. Nebo dokonce nikdy neopustit svůj byt, aby se nestala osudová chyba.
Jinak bychom redukovali své překomplikované bytí na jednoduchost doby kamenné, která, jak známo, neskončila proto, že by došly kameny.
