
Premiér Andrej Babiš FOTO: printscreen – facebook Andreje Babiše
FOTO: printscreen – facebook Andreje Babiše

Brněnský sociolog Ivo Možný napsal už v roce 1991 malou knížku nazvanou Proč tak snadno. Vysvětloval v ní, proč vzal komunistický režim najednou za své a hlavně to, proč se za něj vlastně nikdo nepostavil. Taky ovšem to, co nás čeká. A stalo se to.
Odpověď na otázku, proč to šlo tehdy nakonec tak (relativně) rychle, není složitá. Málokomu už ty poměry vyhovovaly. Nelíbily se melouchářům a řezníkům, co museli stále riskovat a nemohli si své peníze pořádně užít, nelíbilo se to ani estébákům, protože měli dojem, že to sklerotické vedení vede k zániku, pochopitelně se zatuchlý husákovský režim nezdál ani disidentům, reformním komunistům, liberálům, křesťanům, nakonec skoro nikomu. Jakmile se zakymácel, prakticky nikdo ho nepodepřel.
Ivo Možný ale tehdy napsal: „Všichni se dočkali (a zase se dočkají) něčeho jiného, než co zamýšleli. Nevyšly záměry staré brežněvovské garnituře, jež doufala zvládnout perestrojku jako kosmetickou operaci, pod níž zůstane všechno na svém místě (zejména oni), nevyšly záměry pretendentů moci, kteří chtěli na trojském koni perestrojky převézt bez úhony svůj sociální kapitál do nového, modernizovanějšího ‚tržního socialismu‘, nevyšly ani konspirace těch, kdož chtěli zůstat zase v pozadí a dnes vyjednávají o to, budou-li aspoň vyšetřováni na svobodě… Stejně se ovšem nerealizovaly ani představy odpůrců režimu o tom, jak budou oni, až stará moc padne, dělat ‚nepolitickou politiku‘, bez zastaralého konceptu politické strany, nýbrž na bázi hnutí, jež udrží konsensus vzniklý z odporu… také staré sny, že pak už konečně přijde společnost opravdu spravedlivá, bez dominace a vykořisťování, tam byly… Mám to vzpomínat?“
Vysvětlit zpětně, proč se něco stalo, to nakonec nikoho nic nestojí. Sociolog Možný ale současně napsal, co se bude dít dál, a po skoro třech desetiletích mu musíme dát za pravdu: „Ať se mi jakkoli líbí představa, že nejvíc doplatí na změny poměrů stará elita, obávám se, že jako sociolog musím vidět perspektivu složitěji…“ Píše o tom, že prostě technicky nepůjde vyměnit „staré lidi“ za „nové lidi“. „I kdyby všichni chartisté opustili svá povolání překladatelů, kněží, novinářů, filozofů a dramatiků, těch 1864 signatářů Charty 77 je na takový úkol prostě málo – a podstatná většina z nich se bude pevně držet svého kopyta. Nepomůže ani, přidáme-li oněch 39 000 signatářů Několika vět z července 1989 i s jejich rodinami.“
Kdo se toho tady tedy chopí? Tihle: „Musíme tedy očekávat, že elita staré správní moci i ekonomického systému právě s použitím svého starého kulturního kapitálu (neboť informace, jež o stavu a fungování našeho hospodářství mají, jim nikdo nevezme, aniž by jim mohl vzít talent a zaujetí pro řídící práci a zkušeností získaný management skill – pokud ho mají) a sociálního kapitálu projde soutěskou sociální změny v podstatném podílu svého osazenstva. Nebo aspoň v podílu podstatnějším, než bychom z hlediska historické spravedlnosti rádi viděli.“
A ještě – kromě státní správy budou změny těžké i v ekonomice: „V ekonomice bude cesta k výměně lidí i k systémovým změnám velkého vlastnictví neméně zdlouhavá a těžká, snad jen s tím rozdílem, že tu je možné (a nevyhnutelné) zavést kolaps podniku (bankrot) jako trvalý prvek fungování. Ale bude to narážet na tuhý odpor, o to obtížněji překonatelný, že v tomto bodě management jakkoli staré struktury získá lehce podporu zaměstnanců a populistickým slibům ‚zabezpečení jistot‘ bude obtížné čelit.“
Nakonec Ivo Možný soudí, že ačkoli výše uvedenému nemůžeme zabránit, nemusí být úplně zle: „Označkovat a držet pod dohledem můžeme snad pár tisíc lidí, ale to nás zatlačuje zpět do systému, který v sobě neobsahuje princip své vlastní reprodukce a musí být pořád hlídán, aby se nerozpadl, a stejně to celkově na věci nic nemění. A proč by mělo? Pokud mi bývalý tajemník pro ideologii bude jako majitel továrny na sýry rozšiřovat sortiment, je věcí jeho konkurence, aby mu šlapala na paty: můj zájem je, aby byl co největší výběr sýrů. Revoluční změna spočívá v tom, že v zájmu své dominace už mne nemůže donutit, abych ze sebe dělal blba ve VUMLu, a nemůže na mne s pendrekem, když mi nebude po chuti jeho sýr. To není malý zisk.“
Co se podle této předpovědi splnilo a co dopadlo jinak? Že se ekonomických příležitostí ujmou lidé „znalí věci“, jako byli Andrej Babiš a další, co pracovali v zahraničním obchodu, bylo skoro jisté. Dopadlo to tak. Některé věci ale měly jiný vývoj, třeba to, že se tato vrstva pokoušela a pokouší vytvořit různé monopoly (a zase jen jeden druh sýra a jen jeden zdroj informací) a že nakonec někteří z těchto lidí chtějí sami vstupovat do politiky a propojit stát a své podnikání přímo. Nevěděli jsme, že komunistická strana bude i po třiceti letech přes své postupné hynutí stále mocenský jazýček na váhách. Nevěděli jsme, že se Rusko zase promění v něco jako SSSR a že ve svém boji bude místo tanků nasazovat informační technologie.
Vývoj tedy asi dvacet let běžel tak, jak to brněnský sociolog předpovídal. Pak vznikla nová mutace postkomunismu, která mohla dopadnout jinak, kdyby demokraté poněkud nezaspali. Dobře, stalo se. Teď ale zase máme v rukou všechny potřebné informace a mohli bychom se pokusit ten virus dostat ze systému ven.