REPORTÁŽ / Také v Česku veřejně vystupují různí proruští kolaboranti a vlastizrádci, kteří nenávidí západní demokracii a touží po slovansko-orientálním samoděržaví. Dokonce velebí fašistické Rusko a nenávidí Ukrajinu, která vzdoruje jeho obludné válečné mašinerii. Nejdrzejší z nich tvrdí, že mezi Ruskem a Ukrajinou žádná válka neprobíhá a Ukrajinci jen zneužívají podporu Evropy. Prý bychom se v Česku měli starat hlavně sami o sebe. Je to lživé tvrzení a hanebný postoj. Brutální genocidní válka Ruska proti Ukrajině je každodenní realita, a to i v nejzápadnějších oblastech Ukrajiny, odkud jsem se v neděli vrátil. A musím o tom psát a vydávat svědectví.

Halič je historický region na pomezí Ukrajiny a Polska, který kdysi patřil k rakousko-uherské monarchii a do roku 1939 pak k Polské republice. Pochází odtud mnoho ukrajinských, polských a židovských osobností spojených i s českou kulturou a dějinami. Východní Halič, dnes součást Ukrajiny, je rozdělena na Lvovskou, Ternopilskou a Ivanofrankivskou oblast. Jezdím sem rád, vždyť Halič je střední Evropa, což je patrné nejen v mentalitě obyvatel, ale i ve zdejší architektuře, kultuře a gastronomii.

Tím, že je Halič na západě země, zdálo by se, že jde v rámci nynější velmi brutální rusko-ukrajinské války o bezpečné zázemí. Život zde opravdu plyne klidněji než v bezprostřední blízkosti fronty anebo v Kyjevě, Charkově či Chersonu, na něž Rusové barbarsky útočí každodenně s velkou intenzitou. Když jsem poslední týden listopadu mířil na Ukrajinu, abych se v haličských městech Lvově, Ivano-Frankivsku a Ternopilu setkal s přáteli, hned mne přivítala „tryvoha“ čili poplach upozorňující na ruské vzdušné útoky. V Haliči se žije zdánlivě normálně, ale ve skutečnosti je válka všudypřítomná.

Zmíněná tři oblastní města přijala desetitisíce uprchlíků z východu země, zejména z Donbasu, který se Rusové neustále snaží „osvobodit“, tj. srovnat se zemí. Tak například Ivano-Frankivsk, který má oficiálně 230 tisíc obyvatel, se stal útočištěm pro zhruba 50 tisíc vnitřních přesídlenců, kteří se zachránili před brutálně svíravou náručí „ruského světa“. Mnozí z nich jsou ruskojazyční, ale město, v němž vždy dominovala ukrajinština, je přijalo vlídně. Bez ohledu na jazyk, nářečí či náboženské vyznání a politické preference se totiž svorně považují za Ukrajince. Rusko, které zavraždilo tisíce ruskojazyčných obyvatel v Mariupolu či Charkově, se významně „zasloužilo“ o posílení ukrajinského patriotismu a ukrajinské identity.

Mezi Lvovem, Ivano-Frankivskem a Ternopilem (listopad 2025)

Otevřít galerii (15)

V městském centru na hlavní ulici přibývají informační panely s fotografiemi a krátkými životopisy zdejších rodáků, mužů a žen, kteří padli v Ozbrojených silách Ukrajiny při obraně vlasti proti Rusku. Z Ivano-Frankivsku už jich dalo svůj život za svobodu a vlast takřka sedm stovek. Hovořil jsem s kolegy z Karpatské národní univerzity Vasyla Stefanyka – zdejší studenti se jako dobrovolníci hlásí do ukrajinské armády a řada z nich už padla. Během poeticko-hudebního autorského večera s názvem „Kávu pijí živí“ v podání Rostyslava Prokopjuka, ukrajinského psychologa a umělce, který od roku 1991 žije v Čechách, se konala sbírka na 42. mechanizovanou brigádu, v níž bojují desítky studentů z univerzitního Ústavu umění.

Mezinárodní letiště v Ivano-Frankivsku bylo silně bombardováno hned 24. února 2022 a na město opakovaně útočí ruské drony. Například v noci z 20. na 21. července 2025 uskutečnili Rusové na toto vzdálené město na západě Ukrajiny útok balistickými raketami a drony a významně poškodili jeho infrastrukturu. I tady se musí šetřit elektřinou, která bývá nahrazována generátory. V některých obchodech ovšem visí cedule s oznámením, že obsluhují i během výpadků světla.

Místní novinář Ihor, který zároveň vyučuje žurnalistiku na Karpatské národní univerzitě, mi popsal každodenní starosti následovně: „Každý den začínám tím, že se dívám, co se stalo v noci, kde všude Rusové útočili, kolik lidí zabili, zranili… Každý den řešíme, jestli budeme mít světlo, teď v zimě i teplo… Když teče teplá voda, můžu se oholit… Když se chystám na univerzitu přednášet, nikdy netuším, jestli přijde letecký poplach a místo výuky budeme v krytu… Přestože se mobilizace týká mužů od 25 let, hodně našich studentů se dobrovolně přihlásilo do armády a už třicet jich padlo.“

Jako v každém normálním městě, také v Ivano-Frankivsku žijí lidé bohatí i chudí. V jedné z rodin na periferii jsem byl přijat jako host na večeři. Hlava rodiny Mychajlo sleduje i vnitřní problémy Ukrajiny, štve ho, že se stále nedaří vymýtit korupci, ale zároveň připomíná: „Ukrajinci přece nebojují za Zelenského a jeho administrativu, prezidenti se mění. Bojujeme za svou svobodu, proto se nemůžeme vzdát!“ U stolu sedí i jeho snacha se dvěma malými dětmi. Manžel, Mychajlův syn, bojoval na frontě v řadách Ozbrojených sil Ukrajiny a je již delší dobu nezvěstný. Nejsou o něm žádné bližší zprávy, nelze zjistit, zdali padl, anebo je v ruském zajetí. Rusko v rozporu s mezinárodními úmluvami o ukrajinských zajatcích informuje jen sporadicky, těla padlých vojáků dokonce Ukrajině prodává.

K městské elitě patří lékař Vasyl, oblíbený primář a traumatolog. Před válkou jezdil jako mezinárodně uznávaný specialista na kongresy po celém světě. Je už starší, nepodléhá odvodu do armády a klidně mohl odejít do zahraničí za kariérou. Jenže zůstává… Finančně podporuje ukrajinskou armádu a žije s rodinou v domě poblíž ivanofrankivského letiště, na které opakovaně útočí ruské drony. A hlavně operuje zraněné vojáky, kterých přibývá… Roste také počet válečných invalidů, nemluvě o psychických traumatech. Varuje, že pokud válečným veteránům a jejich rodinám nebude poskytnuta dostatečná psychologická a psychiatrická podpora a péče, traumatizovaná bude celá ukrajinská společnost.

„Víš, Petře,“ říká mi Vasyl, „válka je strašná, ale my se před Ruskem nemůžeme sklonit, Rusové nás chtějí zničit jako národ a stát.“ A vypravuje o vojácích, kteří po operaci rychle spěchají zpátky na frontu. Proč? „Bojují za Ukrajinu, za své rodiny a svobodu. A nechtějí opustit své kamarády v zákopech.“ Vím, potkával jsem ty muže a ženy v maskáčích na nádražích…

Když jsem dorazil do Ternopilu, zrovna se konal pohřeb dvanáctileté holčičky Adriany, kterou zabila ruská raketa. V poslední době čelilo toto starobylé haličské město opakovaným útokům a ten z letošního 19. listopadu si vyžádal 35 mrtvých, včetně sedmi dětí. Raněných byla skoro stovka. V Ternopilu není významnější vojenská či průmyslová infrastruktura, přesto i sem Rusové posílají drony a rakety. Jen z pátku na sobotu jsem zde na vlastní kůži zažil třikrát letecký poplach: v sedm večer, pak kolem jedné po půlnoci a nakonec ráno před sedmou… Řada lidí otupí a už ani nechodí do krytu, protože by se vůbec nevyspala… To se stalo osudným i několika rodinám z ternopilských paneláků, které zahubil ruský útok. Některé z nich utekly před ruskou armádou z Donbasu, aby je tady, na „bezpečném západě“, zastihl vražedný „ruský svět“…

Ternopil, oblastní město s 225 tisíci obyvatel, je totiž plné uprchlíků z východu Ukrajiny. Zároveň je to město ukrajinských patriotů, kteří se hlásí dobrovolně do ukrajinské armády. Jen z Ternopilu a okolí padlo při obraně země proti Rusku na 3 tisíce vojáků. Člověka potěší, že snad každý na Ukrajině zná jméno českého prezidenta Petra Pavla. Ternopilská novinářka Halina, která dříve pracovala ve státní správě, je vděčná za vojenskou i humanitární pomoc České republiky: „Vím dobře, jak Česká republika a mnozí čeští občané podporují naši zemi. Všem vám za to ze srdce děkuji!“

Když jsem se ve Lvově, historické metropoli Haliče, loučil s přáteli, kteří žijí v domě na okraji města, řekla mi Marta, mladičká matka dvou dětí: „Bohužel je to tak, poplachy jsou nyní častější. S manželem vždy popadneme děti a běžíme do krytu. Nedávno jsem v noci kvůli ruskému útoku budila našeho synka Mychajla a ten čtyřletý klučina si protřel oči a řekl mi: Maminko, dnes jsou to šahedy, anebo rakety? Rozumíš? I malé děti dobře vědí, co se děje, nelze to před nimi utajit.“ Ukrajinské děti si prostě osvojily, co je „tryvoha“, vzdušný poplach, který se stal součástí i jejich dětských her…

Ano, v „bezpečných“ městech Lvově, Ivano-Frankivsku a Ternopilu na západě Ukrajiny, která připomínají Prahu, Brno či Plzeň, fungují restaurace a kavárny, lidé se radují a milují, žení se a vdávají, pracují a tvoří, starají se o své děti i staříčky. Ale také pomáhají uprchlíkům, počítají a pohřbívají své mrtvé hrdiny, kteří položili životy za svobodu a bezpečí Ukrajiny – a také Česka a celé Evropy. I sem fašistické Rusko, tento teroristický stát vedený válečnými zločinci v čele s Putinem, posílá každodenně rakety a drony, pověstné íránské šahedy, jimiž vraždí a zmrzačuje Ukrajince.

Válka je strašná, to nikdo z nás nemusí svobodomyslným Ukrajincům a Ukrajinkám vysvětlovat. Ale ještě horší by podle nich byla ztráta svobody. Nechtějí být ruskými otroky. Ukrajina netouží po míru za každou cenu. Nehodlá přijmout nespravedlivý mír, který by byl jen přestávkou v ruské agresi. Na Trumpův mír tady na západě Ukrajiny nikdo nevěří, vždyť ruské útoky sílí. Proto si s ukrajinskými přáteli a známými vážně připíjíme nikoliv na pochybný „mír“, ale na vítězství – a především na svobodu.