Zeď Rogera Waterse okolo Moskvy a Pekingu

Na konci června jsem psal o gestu skupiny Pink Floyd, která nahrála protest song Hey Hey Rise Up jako podporu napadené Ukrajině. Teď tu máme srpen a další bývalý člen této proslulé kapely, baskytarista, zpěvák a skladatel Roger Waters, poskytl rozhovor pro CNN, kde vyjádřil názor zcela opačný.

Zastal se postupu Ruské federace vůči Ukrajině, právě tak jako čínských představ o nakládání s Tchaj-wanem. K tomu označil Joe Bidena za válečného zločince.

A je to. Stručné historické expozé a charakteristika prezidenta USA z úst hudební legendy – jak už to tak bývá – jednu stranu potěšilo, druhou pobouřilo. Takovou odezvu bylo samozřejmě snadné předvídat, právě proto se ty rozhovory se slavnými dělají. Divák/čtenář zhltne rozhovor/článek, nastane intelektuálně-emoční reakce, jejímž výsledkem je postoj pevného skupenství.

Platilo by to i o autorovi tohoto textu, to by ovšem Roger Waters nesměl být Rogerem Watersem. Při studiu jeho neradostného životopisu a zejména rozsáhlých kryptografických projektů, jichž je výsostným autorem, není k němu dost dobře možné zaujmout jednostranné a trvale platné stanovisko. S politickými postoji, jak si ukážeme o kus dál, to není o nic jednodušší.

Zeď mezi skupinou a diváky

Když Pink Floyd uzavírali svou veleúspěšnou Animals Tour koncertem v Montrealu, měl podle svých slov Roger Waters všeho toho harcování, hraní i obdivu fanoušků plné zuby. Z přetlaku frustrace dovolil jednomu zvlášť odvážnému divákovi přiblížit se až k pódiu a pak mu zblízka plivl do tváře. Okamžitě toho zalitoval, ale průšvih už byl na světě.

A taky jeden bizarní nápad – postavit mezi skupinu a diváky obří dělicí zeď. Watersův projekt The Wall se stal nejúspěšnější mega show skupiny, kromě dvojalba se dočkal také zfilmování. Jde o šíleně zamotaný příběh jakéhosi Pinka Floyda (pravděpodobně samotného Waterse), který se mění ze zakřiknutého mladíka v hrůzu nahánějícího diktátora. Kritici měli těžkou hlavu také z podezřelých symbolů – zkřížená kladiva nemají daleko ke svastice.

The Wall zažila famózní comeback při symbolickém bourání berlínské zdi v roce 1989. Pokud byla původní Zeď ztvárněním Watersových paranoidních představ o nezbytnosti distancí mezi lidmi, poselství berlínské show akcentovalo obecnější bourání železné opony. A Waters už paradoxně stál na pódiu osamocen, protože mezi ním a ostatními členy rozpadlé kapely zuřila vleklá válka o značku Pink Floyd. Nakonec ji díky množstevní převaze vysoudili Gilmour s Masonem, Watersovi byla přiklepnuta práva na koncept The Wall a nafukovací prase. Ano, to je to orwellovské růžové prasátko, co se vznáší nad starou londýnskou elektrárnou na obalu desky Animals.

Rozumní na Západě

Bývalý prezident Ruské federace Dmitrij Medvěděv se podle agentury DPA pochvalně vyjádřil k současnému Watersovu postoji: „Na Západě jsou ještě rozumní lidé, ať žijí Pink Floyd!“

My ale víme, že soudně potvrzení Pink Floyd jsou v pohledu na válku přesně opačného mínění než řečený Waters. Sluší se ovšem uvést, že tomu tak nebylo vždy, což dokládá společné vystoupení na charitativním koncertě pro Palestince. Kolem Watersových aktivit se z času na čas objeví zpráva, že znovu vyzývá umělce k bojkotu Izraele, který prý vůči Palestincům uplatňuje politiku apartheidu a provádí etnické čistky.

Je zvláštní, jak Roger Waters dialekticky rozšířil vlastní pocit ohrožení jedince před davem na svět slabých a silných, přičemž kolem těch podle něj slabších a nespravedlivě utlačovaných má tendenci stavět svou patentovanou ochrannou zeď. U některých asymetrických konfliktů je taková snaha ještě pochopitelná, avšak zůstává záhadou, proč se o to snaží u měst tak sebevědomých a neohrožených, jakými jsou Moskva a Peking.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.