KOMENTÁŘ / V určitém okamžiku se ti, kteří na Ukrajině podnikají, buď zapojí do politického dění, nebo se sami stanou politiky. V případě Petra Porošenka šlo o druhý případ. „Čokoládový král“ – jak se mu na Ukrajině přezdívá – dlouho hledal, než našel ten pravý domov pro své politické ambice.

V roce 1998 se přidal k sociálním demokratům. Stranu tehdy vedl Viktor Medvedčuk – později šéf prezidentské administrativy Leonida Kučmy, dnes známý jako proruský politik. Osobní přítel Vladimira Putina nyní žije v politickém exilu v Rusku, kam byl v září roku 2022 spolu s 54 dalšími vězni vyměněn za více než dvě stovky ukrajinských a zahraničních občanů, včetně bojovníků, kteří vedli obranu ocelárny Azovstal v Mariupolu.

Sociální demokraté byli na začátku milénia loajální tehdejšímu prezidentovi Leonidu Kučmovi. Po dvou letech ale Porošenko stanu opustil a založil vlastní partaj, kterou nazval Solidarita. Ta se později – v roce 2000 – sloučila do rusofilní Strany regionů, která byla základnou dnes již sesazené hlavy státu Viktora Janukovyče.

Muž, který převlékl kabát. Několikrát

Politický cestovatel Porošenko ale ani tam nevydržel moc dlouho, když v roce 2001 vstoupil do strany opozičního vůdce Viktora Juščenka. Postupně se stal šéfem volebního štábu strany Naše Ukrajina, získal mandát na její kandidátce, předsedal parlamentnímu rozpočtovému výboru a byl i v okruhu nejbližších Juščenkových spolupracovníků.

Juščenko vzešel z ukrajinské Oranžové revoluce – kterou Porošenko sám financoval a organizoval jako jeden z hlavních zastánců takzvané politické reformy – jako prezident země. Stal se kmotrem Porošenkových dcer a jmenoval ho tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Porošenko v jejím vedení ale vydržel pouze sedm měsíců a vrátil se do parlamentu.

Do vlády se znovu podíval mezi lety 2009 a 2010, kdy zastával funkci Juščenkova ministra zahraničí. A jako šéf diplomacie podporoval členství Ukrajiny v NATO a prohlásil, že členství v NATO by nemělo být cílem samo o sobě. „Pokud bude vůle,“ řekl v roce 2009, „Ukrajina by mohla vstoupit do NATO za jeden nebo dva roky“. Rok po těchto slovech se ale „oranžová“ koalice rozpadla a Porošenko stále nedosáhl svého skutečného cíle – stát se premiérem nebo předsedou parlamentu.

Pokud bude vůle, Ukrajina by mohla vstoupit do NATO za jeden nebo dva roky.

Moc se dostala do rukou Strany regionů Viktora Janukovyče, který v roce 2010 ovládl východ země v prezidentských volbách, což mu stačilo na celkové vítězství. Jako starý známý se Porošenko stal ministrem obchodu ve vládě Mykoly Azarova pod prezidentem Janukovyčem. Po parlamentních volbách koncem téhož roku se však rodák z jihovýchodní Ukrajiny poblíž moldavských hranic vrátil do parlamentu, kde předsedal výboru pro spolupráci s Evropskou unií.

Jeho přechod do tábora protivníka překvapil jeho příznivce z řad Oranžové revoluce. Jeden z kyjevských poslanců tvrdí, že „možná chtěl chránit své akvizice“. Porošenko naopak tvrdí, že funkci přijal proto, aby pomohl přiblížit Ukrajinu k Evropské unii.

Při zpětném pohledu měl Porošenko štěstí. Ministrem byl pouze několik měsíců. Po parlamentních volbách ve stejném roce se stal opět poslancem, což ho donutilo vzdát se vládní funkce. O necelý rok později Janukovyč vypověděl asociační dohodu s Evropskou unií připravenou k podpisu a tím odstartoval revoluci na Majdanu.

Dříví, kotle a členství v NATO

Protestujícím Porošenko věnoval peníze „na dříví a kotle, aby se lidé ve stanech mohli ohřát“, a nechával 5 Kanal, svou televizní stanici, vysílat přímý přenos z náměstí. Na protestech se poprvé objevil 1. prosince 2013, tedy ještě předtím, než na kyjevském náměstí Nezávislosti stály barikády.

„Od začátku jsem byl jedním z organizátorů Majdanu. Můj televizní kanál – 5 Kannal – hrál nesmírně důležitou roli. V době, kdy začal vysílat, byly na Majdanu jen dva tisíce lidí. Ale během noci šli lidé pěšky – sedm, osm, devět, deset kilometrů – a pochopili, že jde o boj za ukrajinskou svobodu a demokracii. Za čtyři hodiny tam bylo téměř 30 tisíc lidí,“ poznamenal v jednom z rozhovorů.

Když v únoru 2014 parlament odhlasoval Janukovyčovo odvolání, ukrajinský prezident uprchl do Ruska. Parlament ustanovil prozatímní vládu a o tři měsíce později Porošenko drtivě zvítězil, když snadno porazil svou nejbližší soupeřku, bývalou premiérku a někdejší spojenkyni „oranžové“ koalice Julii Tymošenkovou, i když se ještě půl roku před tím zdál takový scénář absurdní.

Předčasné parlamentní volby v říjnu potvrdily Porošenkův mandát, neboť ve volbách zvítězil Blok Petra Porošenka, jemuž položila základ Solidarita, kterou založil v roce 2000. V prosinci Ukrajina upustila od svého statusu neutrální země, který přijala v roce 2010 pod tlakem Ruska, a Porošenko se zavázal usilovat o členství v NATO.

Zdůrazňoval potřebu diplomatického řešení situace na Ukrajině. Francouzský prezident François Hollande a německá kancléřka Angela Merkelová se snažili zprostředkovat trvalejší dohodu, než bylo roztříštěné příměří. Na setkání v běloruském Minsku v únoru 2015 Porošenko, Putin, Hollande a Merkelová nastínili dvanáctibodovou dohodu, která by ukončila boje na východě země. Ruskem podporovaná kampaň separatistů se však protáhla a do roku 2016 počet obětí konfliktu podle odhadů přesáhl deset tisíc.

Na domácí scéně Porošenko prosazoval transparentnost a reformy. Ukrajina dosáhla okrajového úspěchu v boji proti korupci ve veřejném sektoru, ale Porošenkova důvěryhodnost utrpěla ránu v dubnu 2016, kdy byly zveřejněny takzvané Panama Papers. Porošenko slíbil, že po svém nástupu do funkce prezidenta prodá své podniky, ale Panama Papers odhalily, že místo toho přesunul svůj majetek do offshorové holdingové společnosti na Britských Panenských ostrovech.

Vytvoření nezávislé ukrajinské pravoslavné církve na začátku roku 2019 na krátkou dobu zvýšilo jeho oblíbenost mezi Ukrajinci, ale hlavními problémy před prezidentskými volbami v březnu 2019 zůstala korupce ve vládě a klesající životní úroveň. Zpočátku se zdálo, že se bude jednat o opakování voleb z roku 2014 s Porošenkem a Tymošenkovou jako nejviditelnějšími kandidáty, ale souboj zvrátil Volodymyr Zelenskyj.

V prvním kole prezidentských voleb 31. března 2019 získal Zelenskyj přes 30 procent hlasů a Porošenko skončil druhý se zhruba 16 procenty. Ve druhém kole voleb, které se konalo 21. dubna 2019, Zelenskyj s přehledem zvítězil, když získal více než 73 procent hlasů oproti Porošenkovým 24 procentům.

Ukrajinský Willy Wonka

Namísto plynovodů a dolů vydělal Porošenko své jmění na něčem přízemnějším. Časopis Forbes ho v minulosti označil za „ukrajinského Willyho Wonku“ s odkazem na slavné dílo britského autora Roalda Dahla. Čokoláda se stala jeho „hnědým (nebo kakaovým) zlatem“. Stejný časopis v roce 2021 odhadoval jeho jmění na 1,6 miliardy dolarů.

Do světa byznysu vstoupil v roce 1993, když se stal generálním ředitelem holdingu Ukprominvest, který podniká v různých odvětvích. Začal aktivně obchodovat s kakaovými boby a v roce 1996 založil společnost Roshen, výrobce cukrovinek, která brzy získala významné postavení na trhu s čokoládou ve východní Evropě.

V jednu dobu se jeho společnost v žebříčku stovky celosvětově nejvýnosnějších výrobců cukrovinek umístila na 18. místě, hned za společnostmi Haribo a Lindt. Jeho čokoláda byla tak oblíbená, že dokonce i jeho politická soupeřka Julia Tymošenková v televizi přiznala, že čokolády Roshen kupuje pro svou rodinu.

Až to bude zveřejněno, lidé budou šokováni, jak během války lidé používají fondy údajně zřízené na podporu armády k praní peněz.

Ani po prohraných volbách jeden z nejbohatších mužů Ukrajiny politiku neopustil. V roce 2019 přejmenoval Blok Petra Porošenka na Evropskou solidaritu s tím, že pod tímto názvem přiláká do strany více lídrů, a ve volbách získala 27 z 450 křesel v parlamentu. Zelenského od stejného roku Porošenko považuje za svého politického rivala. A možná to tak vnímá i jeho nástupce a současný prezident, když nedávno v bezprecedentním kroku na Porošenka a několik dalších oligarchů uvalil sankce.

„Až to bude zveřejněno, lidé budou šokováni, jak během války lidé používají fondy údajně zřízené na podporu armády k praní peněz a dávají je členům své strany,“ poznamenal Zelenskyj. Neupřesnil, koho má na mysli, ale Porošenko má jak politickou stranu, tak válečný charitativní fond na podporu armády.

V minulosti se sice Porošenko bratříčkoval s proruskými politiky, ale v roce 2022 – krátce po začátku Putinovy invaze – jeho firmy i on sám přispěli bránící se zemi částkou kolem 10 milionů dolarů. Zelenskyj svůj krok s odkazem na hlavní ukrajinskou civilní kontrarozvědku vysvětluje národní bezpečnostní.

O jednom z nejbohatších mužů na Ukrajině nejde říct, že je čistě a otevřeně proruský. Otázkou ale zůstává jeho motivace. Jeho politická a obchodní rozhodnutí jsou často motivována osobními zájmy spíše než čistým vlastenectvím a v minulosti už několikrát převlékl kabát.

Před ruskou invazí byl Porošenko předmětem několika trestních vyšetřování. Vždy odmítal, že by se dopustil protiprávního jednání. Nynější sankce ale přicházejí v době, kdy se na ukrajinské politické scéně zvyšuje aktivita, protože snahy amerického prezidenta o ukončení války s Ruskem otevírají možnost budoucích voleb. A Spojené státy na jejich konání ještě letos tlačí, což v rozhovoru s agenturou Reuters potvrdil americký zvláštní zmocněnec pro Ukrajinu a Rusko Keith Kellogg.

Hrozí návrat politického marasmu?

Válečný stav, který na Ukrajině platí od zahájení ruské invaze v únoru 2022, ale konání voleb zakazuje. Zelenského mandát by za normálních okolností skončil loni v květnu. A prezident se nyní pohybuje na tenkém ledě, když Porošenko tvrdí, že sankce jsou na něj uvalovány z politických důvodů.

A možná má pravdu. Při cestě ukrajinské delegace do Spojených států na začátku prosince navštívil v té době Washington také Porošenko a krátce jednal s americkým poradcem pro národní bezpečnost Mikem Waltzem. Počátkem února Porošenko opět zamířil do Spojených států a snažil se navázat kontakty s Trumpovou administrativou. Veřejně ale popírá, že by se jeho strana připravovala na volby. Kreml na druhé straně mluví o nelegitimitě ukrajinského vedení.

Porošenko podle průzkumů snad není ani předpokládaným hlavním protivníkem Volodymyra Zelenského. Po začátku ruské invaze na Ukrajinu vyletěla jeho podpora nad 80 procent. Od té doby ale klesá. Poslední průzkum z poloviny loňského prosince mu přisuzuje podporu přes 24 procent.

Stejný průzkum tvrdí, že hlavním jeho vyzyvatelem by byl generál a bývalý vrchní velitel ozbrojených sil Ukrajiny, v současné době velvyslanec ve Velké Británii, Valerij Zalužnyj, jehož podpora je na více než 35 procentech. Porošenko se mezitím pohybuje pod deseti procenty. Na pásce by každopádně skončil na třetím místě.

Bezprecedentní krok se může také obrátit proti Zelenskému. Podle průzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu 31 procent Ukrajinců odpovědělo, že sankce proti Porošenkovi považují za pokus odvést pozornost veřejnosti od složité situace na bojišti. Dalších 24 procent si myslí, že jde o pokus „neutralizovat opozici“ před případnými volbami, a pouze 27 procent je vnímá jako pokus „potrestat skutečné zločince“.

Po zrušení válečného stavu by měla ukrajinská ústřední volební komise vyhlásit začátek volební kampaně. Podle ukrajinských zákonů by od tohoto okamžiku mělo uplynout 90 dní před konáním prezidentských voleb. I v případě, že by Trump na Ukrajinu přinesl příměří, volby budou pro Ukrajinu těžkým úkolem, který přináší řadu otázek. Jak vyřešit okupovaná území? Jak zajistit regulérnost voleb v oblastech zničených válkou? A co se zhruba třetinou ukrajinské populace, která opustila zemi?

Zelenskyj uvalením sankcí na jednoho ze svých největších rivalů fakticky spustil kampaň před volbami, které ještě nejsou ani vyhlášeny. Ať už se budou konat dříve, či později, politicky motivované kroky (a neříkám, že uvalení sankcí musí být nutně jedním z nich) mohou způsobit návrat politického marasmu a nevyužití šancí na reformy země, které by se daly vnímat jako jedna z opravdu mála pozitivních věcí, jež na Ukrajinu přinesla armáda Vladimira Putina. Otázkou je také to, jak by se v situaci, kdy by na Ukrajině panovala nestabilní politická situace, zachoval Západ.

V tom případě by to nebyl Volodymyr Zelenskyj, Valerij Zalužnyj, Petro Porošenko, nebo kdokoliv jiný, kdo by z voleb vzešel jako vítěz. Byl by to Kreml a Vladimir Putin.