Alice Weidelová FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ANALÝZA / Bez velkých překvapení. Právě tak by bylo možné shrnout výsledky nedělních parlamentních voleb v Německu, které dopadly skoro přesně tak, jak předpovídaly průzkumy. A to navzdory rekordní volební účasti a za situace, kdy více než čtvrtina Němců ještě těsně před hlasováním nevěděla, koho bude nakonec volit.
Na prvním místě skončila dle předpokladů konzervativní aliance Křesťanskodemokratické unie a bavorské Křesťansko-sociální unie (CDU/CSU) pod vedením Friedricha Merze, která dosáhla na bezmála třicet procent hlasů a významně tak posílila oproti volbám před necelými čtyřmi lety. Ještě větší skok zažila krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), která svůj volební zisk takřka zdvojnásobila a ocitla se s necelými dvaceti procenty hlasů na druhém místě.
Triumfovala přitom především na území bývalé NDR, kde dosáhla neuvěřitelných výsledků – například v Sasku a Durynsku pro ni hlasovalo více než čtyřicet procent voličů. Přestože jde pro AfD o dosud největší úspěch od vzniku strany v roce 2013, nesplnila se očekávání některých spojenců Donalda Trumpa, kteří doufali, že se volební lídryně této strany Alice Weidelová stane příští německou kancléřkou.
Zatímco tradiční i krajní pravice posilovala, sociální demokraté (SPD) dosluhujícího kancléře Olafa Scholze se naopak propadli až na třetí místo a získali vůbec nejhorší volební výsledek od konce 19. století. Scholzovy dny ve vedení strany jsou tedy konečně sečteny: kancléř již oznámil, že za „hořký výsledek“ přijímá „plnou odpovědnost“ a nebude se podílet na vyjednáváních o nové vládě.
Novým předsedou SPD se pravděpodobně stane dosavadní ministr obrany Boris Pistorius, který sám označil výsledek sociálních demokratů za „devastující“ a „katastrofický“. Pistorius z exit pollů mimochodem vyšel jako zdaleka nejpopulárnější kandidát Němců na kancléře – dokonce ještě oblíbenější než sám vítěz voleb Merz. Měl by tudíž potenciál na to znovu oživit skomírající sociální demokraty.
Mladí volí Levici
Výrazné oslabení zažili i Zelení, kterým se nesplnily ambice stát se nejsilnější levicovou formací, a liberálové ze Svobodné demokratické strany (FDP). Ti se nakonec propadli až pod pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do dolní komory parlamentu. Někdejší ministr financí a šéf FDP Christian Lindner na katastrofický výsledek celkem pochopitelně reagoval oznámením úplného odchodu z politiky.
V podstatě jediným větším překvapením se stal výsledek postkomunistické Levice, o které se donedávna mělo za to, že je odsouzená k zániku. Radikálně levicovou formaci totiž opustila jedna z jejích nejvýraznějších političek, Sahra Wagenknechtová, která si založila novou stranu BSW zaměřenou na proruské a konzervativní voliče žijící na území bývalého východního Německa.
Levice ovšem na poslední chvíli zaujala zejména nejmladší generaci ve velkých městech, když se vůbec nejhlasitěji vymezila proti nástupu krajní pravice a jako jediná se postavila i proti striktnějším imigračním pravidlům. Mezi voliči do 24 let dokonce Levice skončila na prvním místě (následovaná právě AfD) a s jejich pomocí zvítězila rovněž v hlavním městě Berlíně.
Levice tak přebrala tradiční voličskou základnu Zelených, kteří se mezitím posunuli do středu v zahraniční a ostatně právě i migrační politice, zatímco její tradiční voliči v bývalé NDR naopak z větší části odešli do AfD a z menší k BSW. Strana Sahry Wagenknechtové v každém případě skončila přes nadějné výsledky v loňských regionálních a evropských volbách těsně pod hranicí vstupu do parlamentu a kupříkladu mezi mladými zcela propadla.
Složitá koalice
Celkové výsledky přes úspěch CDU/CSU nevěstí moc prostoru pro vytvoření stabilní vlády. Tradiční pravice a levice společně vůbec poprvé od druhé světové války nedosáhly na více než padesát procent hlasů a v Bundestagu získaly těsnou většinu jen díky tomu, že se do něj zároveň velmi těsně nedostaly dvě menší strany.
Jejich spojení, které bylo v dřívějších dobách označováno jako „velká koalice“, teď představuje nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje, protože alternativní koalice křesťanských demokratů se Zelenými nemá parlamentní většinu. Není ovšem možné vyloučit ani to, že dojde ke vzniku trojkoalice CDU/CSU, SPD a Zelených kvůli zajištění stabilnější podpory v Bundestagu i většiny v horní komoře parlamentu.
Friedrich Merz už přislíbil, že koaliční jednání musí být kvůli nestabilní geopolitické situaci rychlá a rozhodná. „Svět tam venku na nás nečeká, ani nečeká na dlouhé koaliční rozhovory a jednání,“ prohlásil po uzavření volebních místností. „Nyní musíme rychle obnovit naši akceschopnost, abychom mohli přijmout potřebné kroky na domácí scéně, abychom byli opět přítomni v Evropě a aby svět viděl, že se Německu znovu vládne spolehlivě.“
Koalice sociálních a křesťanských demokratů a potenciálně i Zelených s sebou ale nese pro všechny zúčastněné značné riziko: nutnost hledání složitých kompromisů totiž může vést k odlivu dalších tradičních voličů, kteří budou dávat přednost pravicovým i levicovým radikálům. Z dlouholeté středové koalice pod vedením Angely Merkelové ostatně vzešla AfD jako jediná pravicová „alternativa“ k vládní CDU/CSU.
Friedrich Merz samozřejmě tvrdí, že bude konzervativnějším kancléřem než Merkelová, proti které se celý svůj politický život ostře vymezuje. Nemůže však očekávat, že by se sociální demokraté nebo Zelení jen tak spokojili s výrazným posunem doprava a opustili svoje tradiční témata.
Úspěch právě vznikající Merzovy vlády přitom bude klíčový nejen pro Německo, ale i pro celou Evropu: sedmadvacítka bude vstříc izolacionistickým a nevypočitatelným Spojeným státům a agresivnímu Putinovu Rusku nutně potřebovat rozhodného německého kancléře a nikoli někoho, jako byl Olaf Scholz. A sám Merz, označovaný teď nejen německými médii za „nejdůležitějšího muže Evropy“, si tuto obrovskou odpovědnost podle všeho uvědomuje.
„Mojí absolutní prioritou bude co nejrychleji posílit Evropu, abychom postupně dosáhli nezávislosti na Spojených státech,“ oznámil příští německý kancléř uprostřed volební noci. „Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu muset říct v televizním pořadu, ale nejpozději po prohlášeních Donalda Trumpa z minulého týdne je jasné, že alespoň momentálně vládnoucí části Američanů je osud Evropy do značné míry lhostejný.“
Dvojí vměšování
Předčasné volby v Německu vyvolal krach dlouho nestabilní koalice pod vedením sociálně demokratického kancléře Olafa Scholze, na které se vedle SPD podíleli ještě Zelení a liberálové z FDP. Stále intenzivnější spory zvláště mezi Zelenými a liberály nakonec vyvrcholily vyhozením předsedy FDP a ministra financí Christiana Lindnera z vlády a vypsáním nových voleb.
Následovala krátká, ale intenzivní volební kampaň, ve které byl od počátku jasným favoritem Merz. Původně bylo hlavním tématem hospodářství, které se po letech prosperity zadrhlo v souvislosti se zastavením dodávek levného ruského plynu – ten přestal do země proudit po Putinově vpádu na Ukrajinu. Krize zároveň odhalila dlouhodobější slabiny německé ekonomiky, od energetické nesoběstačnosti způsobené postupným vypnutím jaderných elektráren až po extrémně podfinancovanou digitální i fyzickou infrastrukturu.
Ekonomické otázky však brzy přehlušila vlna útoků po celém Německu, kterých se do velké míry dopouštěli žadatelé o azyl především z Afghánistánu a Sýrie. Pro voliče vůbec nejdůležitějším tématem se tak stala kontrola migrace a potažmo zajištění bezpečnosti, na což se od roku 2015 intenzivně zaměřuje právě AfD.
Krajní pravice se navíc v kampani dočkala zcela bezprecedentní podpory ze zahraničí. Dle očekávání se o její úspěch snažily ruské tajné služby, které masově šířily dezinformace o politicích demokratických stran. Mezi miliony lidí se kupříkladu rozšířila fáma o tom, že se Merz v roce 2017 psychicky zhroutil a pokusil se o sebevraždu. Těsně před volbami pak pro změnu kolovalo tvrzení, že na volebních lístcích chybí AfD nebo že jsou hlasy pro tuto stranu úmyslně ničeny.
Rusko se podobným způsobem už dříve pokoušelo zasahovat ve prospěch krajně pravicových nebo Putinovi nakloněných stran v celé řadě různých zemí. Do německých voleb ovšem letos vstoupili noví zahraniční hráči z okolí amerického prezidenta Donalda Trumpa, v čele s majitelem sítě X a nejbohatším mužem světa Elonem Muskem. Friedrich Merz si po volbách postěžoval, že „zásahy z Washingtonu nebyly o nic méně dramatické a pobuřující než ty, které přicházely z Moskvy“.
Musk svou platformu, kterou v Německu používá přes 16 milionů lidí, opakovaně využil k podpoře AfD a virtuálně vystoupil i přímo na konferenci Alternativy. Zde vyzval k tomu, aby se Německo přestalo stydět za svou minulost, čímž mimo jiné vyděsil sousední Polsko. Publikoval také článek v deníku Die Welt, kde AfD označil za „poslední jiskru naděje“ pro Německo a jedinou stranu, která podle něj může největší evropskou ekonomiku zachránit.
Alternativu pro Německo podpořil rovněž americký viceprezident J. D. Vance, který na svém široce kritizovaném vystoupení na bezpečnostní konferenci v Mnichově zkritizoval neochotu ostatních stran spolupracovat s krajní pravicí. Následně se osobně sešel s Weidelovou, a naopak odmítl schůzku s kancléřem Scholzem. Sám Trump ovšem po zveřejnění prvních výsledků pogratuloval vítězným křesťanským demokratům a krátce předtím dal najevo, že o konání voleb v Německu vlastně vůbec neví. Není tedy jisté, nakolik si je vědom aktivit svých politických spojenců.
