Prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Myšlenka odvolat Miloše Zemana na základě ústavního článku 66, tedy pro zdravotní nezpůsobilost vykonávat funkci prezidenta, vzbuzuje mnoho pochybností. Nabízí také řadu historických paralel, které stojí za připomenutí.
S myšlenkou odvolat prezidenta na základě šestašedesátého článku ústavy přišel poprvé v září loňského roku advokát a bývalý politik Jan Kalvoda. Oproti ústavní žalobě pro hrubé porušení ústavy, která vyžaduje třípětinovou většinu v senátu i poslanecké sněmovně, by v tomto případě stačila k faktickému sesazení prezidenta v obou parlamentních komorách nadpoloviční většina. Jde tedy o cestu o poznání schůdnější a jednodušší.
Senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost přijal minulý týden usnesení, které odvolání prezidenta pro zdravotní nezpůsobilost doporučuje. Celý senát by o něm mohl hlasovat koncem června.
Připomeňme, že po případném přijetí podobného usnesení v senátu i poslanecké sněmovně zůstanou prezidentovi v podstatě jenom dvě možnosti – rezignovat nebo se odvolat k Ústavnímu soudu, jenž může rozhodnutí parlamentu zvrátit. Prezidentské pravomoci přebírají šéfové obou komor parlamentu a premiér.
Záměr odvolat prezidenta na základě zdravotní nezpůsobilosti má však řadu problematických míst. Stojí také za to nahlédnout do minulosti.
TGM zapomínal češtinu
Tomáš G. Masaryk zápolil v posledních letech své vlády s řadou vážných zdravotních obtíží. V okamžiku čtvrté prezidentské volby – 24. května 1934 – se potýkal s vážnými následky mozkové mrtvice, které byly vydávány za dozvuky „jarní chřipky“. Masaryk byl v tu chvíli takřka slepý, takže se musel spoléhat na paměť. Ta mu však při skládání prezidentské přísahy selhala. Neovládal také prsty pravé ruky a při psaní komolil slova – historik Antonín Klimek uvádí příklad, kdy místo slovního spojení Havlíčkovy spisy napsal Hválckovy psysi.
Později se Masarykův stav v nepravidelných intervalech zlepšoval i zhoršoval. „Podpis vlastní rukou se stal prezidentovi skutečně útrapou,“ vzpomínal Masarykův tajemník Schenk a zmíněný historik Klimek doplňuje, že mu spolupracovníci museli diktovat písmena jeho vlastního jména, jak jdou za sebou. Nakonec bylo v červenci 1934 opatřeno do Lán podpisové razítko, které problémy s hromadící se korespondencí vyřešilo.
V dalších měsících Masaryk nevnímal místy své okolí a stávalo se, že mluvil takřka výhradně anglicky, takže podle Klimka „prosakovaly zprávy, že prezident zapomněl řeč svého národa“. Později reagoval na přítomnost cizích osob vytrvalým mlčením.
I když myšlenku na abdikaci nepřijímal lehce, zachoval si dostatek náhledu a sebereflexe, aby ve chvíli, kdy byla zajištěna prezidentská volba Edvarda Beneše, odstoupil. Stalo se tak 14. prosince 1935.
Hácha, Beneš, Gottwald, Svoboda…
Ani Masarykovi nástupci (byť hovořit v případě komunistických prezidentů o jakékoliv kontinuitě je pochybné) se netěšili pevnému zdraví. Edvarda Beneše nepochybně v roce 1948 zdravotní stav limitoval při řešení únorové krize. Od války se potýkal s mozkovými příhodami, v červenci 1947 jej postihla mrtvice a v době komunistického převratu trpěl nesnesitelnými migrénami, místy dokonce ztrátou řeči.
Své okolí nevnímal v důsledku silné sklerózy na sklonku života protektorátní prezident Hácha. O rozpadu Gottwaldovy osobnosti v důsledku brutálního alkoholismu a syfilidy netřeba mluvit.
Ludvík Svoboda byl necelý rok před svou druhou volbou stižen mozkovou příhodou. Během samotné volby (22. března 1973) nebyl schopen přečíst prezidentský slib, později ani novoroční projev. V rychlém sledu se opakovaly další mozkové příhody. Svoboda však odmítal odstoupit. Na čas upadl dokonce do kómatu a poté většinou netušil, co se kolem něj odehrává. Ani on se nedokázal na sklonku svého prezidentského úřadování podepsat. Jeho druhé funkční období muselo být v roce 1975 ukončeno přijetím zvláštní ústavní normy.
Nikoli demence, ale politická orientace
V polistopadové ústavě je možnost odvolání prezidenta pro nezpůsobilost výkonu funkce zakotvena především pro případ absolutní zdravotní indispozice (může jít právě o kóma) nebo únosu. Nic z toho se Miloše Zemana očividně netýká. To, že „nekoná v souladu se svým slibem“, jedná „v rozporu s Listinou základních práv a svobod,“, nechová se „v souladu se základními principy, na nichž je vystavěna Ústava ČR“, vystupuje „proti zájmům České republiky a ve prospěch cizí moci“ a nenaplňuje „reprezentativní roli státu“ není projevem jeho psychického narušení, stařecké demence a vůbec ztráty či alespoň úbytku intelektuálních či kognitivních schopností, nýbrž ryzího přesvědčení a názorů, ať už jsou ve skutečnosti motivovány jakkoli.
Ano, to, že „není schopen své výroky a chování podřídit základní hodnotové orientaci ČR, která, kromě jiného, plyne i z jejího členství v NATO a EU“, jak dále konstatuje analýza připravená senátorem Fischerem, není projevem senility, ale vědomého rozhodnutí. Není důsledkem zdravotního stavu, ale politické orientace, pro kterou byl – jakkoli je to smutné – mnoha svými stoupenci volen.
Vytýkají-li senátoři Zemanovi – jistě oprávněně – že účelově ohýbá ústavu, vydávají se v tomto případě na podobnou cestu. Přizpůsobují si utilitárně jeden z ústavních článků, aby dosáhli svého cíle bez ohledu na původní záměr autorů této ústavy i zákonodárců, kteří ji přijali. Vytvářejí precedent, který by mohl mít v budoucnu – a při jiné konstelaci politických sil – nedozírné následky. České dějiny přece se Zemanem nekončí.
