Určitý typ lidí, když se dostane k moci, dokáže kolem sebe vytvořit aureolu neporazitelnosti. Je to součást jejich hry. Každý člověk je totiž porazitelný, ovšem v některých případech je to velmi těžké. Důvodem je to, že oponenti nedokáží odhalit pravou povahu myslí soupeře a soudí, že on myslí stejně jako oni. To je fatální omyl.

Jedná se o – jak to kdysi nazval Klement Gottwald – lidi zvláštního ražení. Miloš Zeman, Andrej Babiš, Vladimír Putin a nesčetná řada dalších totiž neuvažují jako my. My, to znamená lidé kteří uvažují ještě v jiných kategoriích, než je získání a udržení moci. Normální člověk předpokládá, že dohody se dodržují, že slova víceméně odrážejí realitu, že je možné se domluvit na obchodu, který je výhodný pro obě strany, že lidé mají paměť a vědí, co se v minulosti stalo. Člověk orientovaný výlučně mocensky je bytost jiného druhu.

Garry Kasparov, bývalý šachový velmistr a dnes politik a oponent Putinova režimu, popsal myšlenkové rozpoložení těchto bytostí výstižně ve své knize „Zima přichází“. To, co popisuje, se týká především Putinova režimu a jemu podobných, kde se mocenské ambice realizují třeba krvavými invazemi do cizích zemí. To je ale jen věc měřítka. Naladění mocensky orientovaného jedince zvláštního ražení je stejné bez ohledu na to, zda bombarduje, nebo „jen“ vyvlastňuje stát ve prospěch svůj a své rodiny.

Kasparov píše: „Riziko spočívá v praktické stránce věci. Je hloupé polevit v ostražitosti vůči možnému útoku jen proto, že pokud k takovému útoku skutečně dojde, bude morální právo na naší straně, Odsoudit, stíhat, trestat narušitele, to každopádně – ale neusnadňovat jim práci. Moderní bajka Orsona Wellese o štírovi a žábě nese velké poučení. Žába nese přes řeku na zádech štíra, který jí přesvědčil, že ji nebodne, protože jinak se utopí. Když ji uprostřed řeky přesto bodne, žába, umírajíc, říká: ‚Logika! V tom není žádná logika!‘ A Štír odpoví: ‚Já vím, ale nemohu si pomoct, jsem už prostě takový.‘

Poučením je nevěřit štírům, protože mrtvému jsou logika a právo málo platné. Dalším poučením je, že ne všichni jednají aspoň v nejlepším vlastním zájmu a že skutečná povaha může zvítězit nad logikou a pudem sebezáchovy. Myslím na to, kdykoliv slyším evropské diplomaty mluvit s Putinem o dosažení vzájemné výhodného řešení v otázce Ukrajiny. Tento postoj je v určitých ohledech obdivuhodný a tvrdit, že je vaším cílem, je podstatou diplomacie. Bylo by skvělé, kdyby se každá krize nebo konflikt daly ukončit k vzájemnému prospěchu, ale předpoklad, že se to může podařit s Putinem nebo ISIS, ignoruje skutečnou povahu nepřítele. Putinovým jediným cílem je zůstat u moci a k tomu už spolupráci svobodného světa nepotřebuje. Nyní potřebuje konflikt a nenávist a jak chcete s něčím takovým vyjednávat, aniž byste zradili své ideály a svůj lid?“

Tolik Kasparov.

Výsledkem úvah o tom, proč vlastně někdo usiluje o moc, jsou v podstatě dvě odpovědi. Buď ji člověk potřebuje, aby dosáhl nějakého cíle, který může být třeba i pozitivní, jako je obrana vlasti a její rozvoj a podobné záležitosti, nebo je cílem moc sama o sobě. To už se nedá vysvětlit žádnou politologickou teorií. Je to záležitost psychologická. Někdo o něco usiluje, protože si myslí, že to nemá. Pokud chce moc, tak proto, že se cítí bezmocný. Pocit bezmoci vyvolává strach. V posledku jde o strach ze smrti a z utrpení. Kořeny takového rozpoložení sahají velmi často až do dětství.

Mohlo by nám to být poměrně ukradené, jak malý Zeman nebo Okamura prožívali život jako chlapečci, kdyby se dětská traumátka mocnářů neprojevovala i v jejich dospělosti a nemělo to dopad na ostatní, kteří s tím nemají nic společného.

Je smutné to tak říci, ale typu lidí, kteří mají vlastnosti štíra, se absolutně nedá věřit. Můžeme je jen sledovat a uvažovat, jak na jejich hry účinně reagovat. Hlavně nesmíme propadnout představě, že se nám druhá strana nějak hodnotově podobá. Při pohledu na Miloše Zemana a Andreje Babiše vidíme, že jsou schopni zakleknout na kohokoli a kohokoli odkopnout a popřít události a výroky, které si ještě všichni pamatují. Proti těmto lidem je krátká veškerá logická argumentace, protože logika a pravda nejsou jejich pracovní nástroj. Nepotkáváme se na tom samém bitevním poli. Protože se chovají jako agresivní predátoři, některé lidi zastraší a jiným imponují, někdy obojí najednou. Těmito metodami neovládnou všechny, ale bohatě jim stačí, když se jim to povede u třetiny dospělé populace a mají to v kapse.

V demokracii se predátor dostává k moci podle pravidel a jakmile má příležitost, tak potom pravidla změní a nadále se u moci drží podle změněných pravidel. Všechno se zacyklí a je nemožné – nebo velmi obtížné – se z toho dostat ven. Jakmile jednou mocenská klika do těla státu vyšle své metastázy, jednoduchá operace nepomůže. Kdo nepochopí, s kým má tu čest, tak zahyne. Případ české sociální demokracie by měl být dostatečně poučný. Jak je vidět, není.

Je to únavná a dlouhá práce, ale je třeba krok za krokem a den po dni neustále a trpělivě sledovat a demaskovat všechno to, co druhá strana dělá. Opozice musí samozřejmě postupovat logicky, má ale vědět, že podle normální logiky nepostupují na druhé straně. Tam je logikou jenom získání moci a udržení moci bez ohledu na cokoli. V takovém boji se nevystačí s marketingem, který proti konkurenčnímu pracímu prášku nabízí náš prací prášek, proti jedněm panákům jiné panáky.

Momentální držitelé moci pořád ještě hrají absurdní hru, že jsou to oni, kdo bojují proti nějakým elitám, tradičním politikům a korupčníkům a že jsou jiní. Přitom usedlou mocenskou elitou jsou teď oni a jsou nejen stejní, ale horší než cokoli, co tu za třicet let bylo. Jako takové je třeba je označit a všechno zase postavit z hlavy na nohy.