Miloš Zeman si jistě nemohl nechat ujít příležitost ukázat sílu tím, že odmítne demisi ministra kultury. Mohl tak skvěle demonstrovat svoji moc a přitom naštvat lidi, které nesnáší. V tomto ohledu běží i nyní jeho výkon prezidentské role ve vyjetých kolejích. Zvyknout si na tyto koleje dost dobře nelze, protože za nimi stojí lidsky ubohé motivy. Zároveň by nám ale toto vědomí nemělo bránit i racionálnímu úsudku, pakliže by někdy mohl mít Zeman v něčem pravdu.
Zeman nemá co vstupovat do věcí jedné z koaličních stran. Nicméně po formální stránce měl právo demisi nepřijmout, jestliže byla – rovněž formálně – podaná jako osobní akce ministra Antonína Staňka. A na Zemanově vysvětlení, že „Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel“, prostě něco je.
Jistě. Celá kulturní elita je na nohou a brání odvolaného ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. Argumentem má být to, že je Fajt světově uznávaný odborník. Jedná se ale o nevěcné a emfatické přetažení tohoto problému do zcela odlišné roviny, která nijak nesouvisí s otázkou dobré správy veřejných statků. Podivná smlouva na milionový honorář od instituce, v níž zároveň bral plat jako její ředitel, neukazuje jeho činnost vůbec v dobrém světle. A nijak to nesouvisí s tím, jak erudovaný je to kunsthistorik a jak sympatický je to člověk. Obrovská míra mezinárodní solidarity s odvolaným ředitelem Národní galerie je sice nevídaná, ale nemá žádnou souvislost s tím, co je mu vytýkáno. Ředitelé Centre Pompidou či Tate Modern určitě nečetli honorářovou smlouvu, kterou četli ministerští úředníci v Praze. Tato solidarita svědčí o kvalitách a také kontaktech Jiřího Fajta v oboru výtvarného umění, ale nic to nevypovídá o tom, jak byla spravována Národní galerie.
A především: Mezinárodní i domácí solidarita by měla smysl, kdyby kupříkladu nějaká arogantní politická moc zde potlačila uměleckou svobodu a zakazovala by třeba řediteli Národní galerie výstavy. Jenže ono je to přesně naopak: Jiří Fajt si inkriminovanou smlouvu uzavřel sám se sebou za obstarání státních akcí, u nichž se promenovali naši současní pohlaváři a předstírali navazování na Masarykův odkaz.
Fajt uvedl, že smlouva byla „na dramaturgii a dohled nad sérií výstav, které Národní galerie připravila u příležitosti 100. výročí založení Československa“. Těžko si lze dnes představit více „režimní akci“. Jestli tam šlo o nějakou unikátní kreativitu „koncepce a dohledu“, jež by ukazovala na autorské dílo, to je otázka. Ale určitě tam nešlo o statečnost, která si zaslouží solidaritu.
Jinými slovy, co když na Zemanově postoji v této věci opravdu něco je, i když se nám třeba z něj zvedá žaludek ráno, v poledne i večer?
Ministr Staněk by měl být v normální době odvolán zejména za to, že je svojí duší spíše členem strany komunistické než sociálnědemokratické. Možná v tom ale nevidí rozdíl. Neštítil se totiž kupříkladu „pokřtít “ komunistovi Grebeníčkovi jeho knihu zaměřenou proti katolické církvi. Znamená to, že mu zločiny komunismu nijak nevadí. Za to by měl letět. To, že za něj komunisté orodovali u Zemana, dobře ukazuje, co je Staněk zač. Co se ale týče kauzy Národní galerie a celého vzedmutí kulturní elity, tak v tom je rozumnější si zachovat chladný odstup.
