Miloš Zeman doporučí českému Parlamentu, aby označil vraždění Arménů Turky, ke kterému došlo před sto lety, za genocidu. Turci na takové snahy vždy reagují velmi podrážděně, protože tvrdí, že nešlo o genocidu, ale o oběti občanské války. Dvě desítky zemí světa ale prohlášení o genocidě přijaly, naposledy Německo.

Protože s tím přišel právě Zeman, vzbuzuje tato akce jistou pachuť. Jde o událost více než sto let starou. Na druhou stranu Turky to stále dráždí, což znamená, že záležitost je stále živá. Jenže problém se Zemanem je v tom, že ho lidská práva příliš nezajímají. Stejně tak by přece mohl chtít, aby se za genocidu vyhlásil Stalinův umělý hladomor na Ukrajině. Ohledně Ukrajiny ale Zeman drží moskevskou linii. Mohl by také odsoudit oběti čínského řádění za Kulturní revoluce, jenže to by špatně znělo v čínské televizi při předvádění vycpaného Krtečka. Zeman zase dobře ví, že zmínkou o Arménech zvýší napětí mezi Evropou a Tureckem, což je přesně to poslední, co v době uprchlické krize potřebujeme. Pokud to přesto dělá, sotva se můžeme zbavit pocitu, že to je jeho cílem.

Němci genocidu odsoudili, pro ně je to ale jakési sebepotvrzení, že jejich stát není Erdoganovým lénem. Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. Kdyby Zeman muvil za sebe, nedalo by se tomu celkem nic vytknout. Co vyhlásí Parlament, by ale měl nechat na Parlamentu.

Za svá slova už si Zeman v Arménii vysloužil sud tvrdého alkoholu. To jsou jistě příjemné vedlejší důsledky. Kdyby to dělal kvůli tomu, bylo by to snad i pochopitelné. Gesta, která Zemana nic nestojí, zato ostatní mohou stát hodně, už jsou pochopitelná méně. Tedy jen v prvním plánu. Jinak je to celkem průhledné. V každém případě je ohavné, když někdo mrtvé používá účelově jako nástroj.