Od Miloše Zemana už nelze čekat nové nápady, ani nové způsoby. Obojí spíše stále více upadá.

Tentokrát Zeman vytáhl své už poněkud omšelé téma neexistujícího Peroutkova článku Hitler je gentleman. Prezident byl ve středu při setkání se zaměstnanci firmy Fraenkische CZ v Okříškách na Třebíčsku tázán na údajný Peroutkův článek a při té příležitosti pokračoval ve svých demagogických výpovědích. Podle Zemana se sice ještě nenašel, ale Peroutka prý napsal jiné a podle něj ještě horší.

Jmenoval články „Češi, Němci a Židé“, „Dynamický život“ a „Naše ústava“. Ten poslední podle Zemana oslavoval velkoněmeckou říši.

Tohle ať si Zeman vykládá lidem, kteří o tom nic nevědí, nebo nejsou schopni si to dohledat. Všechny Peroutkovy články z Přítomnosti se dají najít jako faksimile na internetu. (Ten o Hitlerovi jako gentlemanovi tam samozřejmě není, když neexistuje.)

Když se vezmou některé citáty z Peroutky, mohou skutečně působit dost hrozným dojmem. Jenže se musíme dívat na to, co jimi Peroutka myslel a co sám dělal. Když psal o Židech, tak tam opravdu najdeme ledacos. Třeba: „Každý orga­nismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“

Pak pokračuje: „Židovských spisovatelů a žurnalistů bylo v Německu příliš mnoho, aby se dali asimilovati německým duchem a prostředím. Spíše tam žili v přesile, a posilujíce se navzájem, zachovali si své zvláštnosti. Jest věcí Němců samých, jak to chtějí posuzovat se stanoviska svého národního býti. Ale je pravda, že polévka byla přesolena.“

Pak se to ale pokouší ohledně českých poměrů mírnit. To byla ostatně jeho taktika, kterou lze vysledovat i v jiných článcích. Němci to nějak mají, ale my to máme jinak.

Píše: „Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho. Avšak poměry u nás jsou takové, že naši řeč nekazí židé, nýbrž večerníky, a že, když někdy myslíme špatně, jsou to ryze české a arijské chyby… Pokládám za fakt, že židovská otázka měla jinou podobu v našem a v německém prostředí, a že se z toho musí vykládat i odlišný přízvuk, se kterým o ní my a Němci mluvíme. Poněvadž se blíží asi chvíle, kdy mezi Čechy a Němci bude zahájen dialog o židovských věcech, myslím, že tato odlišnost měla by býti předem vyložena. Pokusil jsem se o to.“

Peroutka tady dost taktizuje a balancuje na hraně. Zřejmě si myslí, že něco zachrání, když bude tvrdit, že naši Židé a náš vztah k nim je něco jiného, než v Německu. To samozřejmě nacisty vůbec nezajímalo. Tehdy už bylo po Křišťálové noci, ale ještě před holokaustem a Peroutka nebyl jediný, koho nenapadlo, že co Hitler píše v Mein Kampf o Židech, míní doslova a hodlá se podle toho zařídit.

Peroutkova neúspěšná taktika ale neznamená, že byl antisemita. Ostatně Žid Karel Poláček byl autorem jeho Přítomnosti.

Pak je tu zmíněný článek „Dynamický život“ zveřejněný v Přítomnosti v čísle 17 roku 1939. Podnětem byly 50. narozeniny Adolfa Hitlera připadající na 20. dubna 1939.

Článek začíná chválou Hitlera, jak je to významná postava německých dějin a že získal více území pro Německo, než kancléř Bismarck a že „po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsunovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami“. To zní skutečně dnes dost trapně.

Jenže i tady hraje Peroutka svou hru, že nejsme Němci a tak to máme jinak. Tvrdí: „Jestliže jest pravda, že Vůdce a německý národ jedno jsou, jaký poměr mohou si k němu vytvořiti členové oněch menšin neněmeckých národů, jichž se stal v poslední době ochráncem, protektorem nebo něčím podobným? Jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže býti ovšem zařazen do národních dějin národů jiných; maje již své první místo ve Walhalle, nemůže býti postaven do Slavína. Kdyby se někdo o to nějak pokoušel, hrozná neupřímnost tohoto pokusu by se naprosto zajisté zprotivila Čechům i Němcům. Zajisté si Vůdce a říšský kancléř sám nepřeje, aby fakt jeho němectví byl nějakým způsobem oslabován nebo rozřeďován.“

Hitlera by skutečně zřejmě ani ve snu nenapadlo, že by měl skončit v nějakém slovanském panteonu.

Pak se vůbec pouští Peroutka na křehký led: „Pozdrav Heil Hitler jest německý pozdrav, na který mají právo jen příslušníci německého národa. Který Čech nebo Slovák by jím tak zdravil, tlačí se někam, kam nepatří a odkud bude vyexpedován. Německý nacionální socialismus uznává neprostupnost národních těles; nikdo nemůže býti Čechem a Němcem zároveň, z čehož vyplývá, že i když oba národy mohou mít společné státní představitele, nemohou mít společné národní hrdiny. ‚Mein Kampf‘ zůstane biblí německého národa, kdežto biblí českého národa jsou spisy jiné.“

Pointou této záležitosti je, že kvůli tomuto článku Peroutku sebralo gestapo a nakonec skončil v koncentračním táboře. Němci pochopili lépe, než se to třeba povedlo nechytrému Jiřímu Ovčáčkovi, o co Peroutkovi šlo. Když Peroutkovi Němci nabízeli, že ho pustí, pokud začne vydávat kolaborantskou Přítomnost, tak to odmítl.

Peroutkovi můžeme vyčítat kličkování, naivitu v některých věcech, někdy možná naivitu předstíranou, snahu skrývat se za dvojsmysly, ale lidé jako bývalý člen KSČ a Putinův poskok Zeman a pisálek z komunistických Haló novin Ovčáček jsou skutečně ti poslední, kdo tu mají nárok kázat o morálce. Pokud už Zeman nemá nějaké nové myšlenky, které by stály za řeč, mohl by svými výlevy v Okříškách na Třebíčsku kariéru rétora ukončit. Bylo by to pro všechny lepší.