Prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Předtočený projev Miloše Zemana měl jednu chvályhodnou vlastnost. Byl velmi krátký. Také je třeba ocenit, že tam nezaznělo nic nového ani zajímavého. Ani to zbytečně nenatahoval nějakými připomínkami vzniku Československa.
Zemanovo povídání celkem úplně vystihl Petr Gazdík: „Hezký projev. Škoda, že jsme se nic nedozvěděli.“
To „hezký projev“ myslel zřejmě ironicky, protože hezký nebyl. Řeč ke státnímu svátku začal hned v druhé větě po oslovení napomenutím občanů: „Před asi čtrnácti dny jsem vás vyzýval k dodržování vládních opatření proti koronaviru, ale také jsem apeloval na to, aby byli pokutováni ti, kdo tato opatření nedodržují, protože tím škodí sami sobě i druhým. Dnes se s vámi setkávám při příležitosti nejdůležitějšího národního svátku, svátku 28. října, svátku nezávislosti.“
Jak spolu souvisí pokutování občanů a svátek, není zřejmé. Možná to není jasné už ani Miloši Zemanovi. Pak už jen opakoval několik svých oblíbených frází, třeba o tom, jak „dějiny jsou tvořeny skutečně lidmi, kteří v životě něco dokázali. Zasadili strom, postavili dům, zplodili dítě. A nejsou to jenom desítky vyznamenaných na Pražském hradě ve Vladislavském sále. Jsou to tisíce, desetitisíce, statisíce, miliony lidí, kteří svým způsobem mají za sebou úctyhodnou životní dráhu a mohou se ohlédnout za sebou a vidět, že tato dráha byla úspěšná“.
Chvilka napětí. Přijde to?
Přišlo to: „Vím, že existují i lidé, kteří sami nic nedokázali, ale zato špiní práci těch druhých. Nevšímejme si jich, ať jsou to hateři na sociálních sítích, nebo někteří komentátoři v médiích. Vzpomínám si na slova svého přítele Pavla Dostála, který říkal, s domovnicí se nediskutuje.“
To bylo hezké, o té domovnici. Takové sociálně-demokratické. Nebo spíš něco v duchu strany SPO – zemanovci?
Co dokázal za život Miloš Zeman? Nejdřív vymýšlel prognózy, u kterých by snad bylo lepší nekontrolovat, jestli se něco z nich naplnilo. Pak se dal na politiku a povedlo se mu znetvořit sociální demokracii ve spolek, kde se vyskytovalo skutečně nadměrné množství naftalínových panáků. V tomto díle mu pomáhal Miroslav Šlouf, kdysi svazácký funkcionář, kterého pak Zeman odkopl, když měl kolem sebe ještě lepší kádry. Vděk za to, že Zemana dostal do Strakovy akademie i na Hrad. Zavedl do nejvyšších míst politiky vulgaritu a lhaní v dosud nebývalé míře. Nikoli jako vedlejší produkt, ale jako pracovní nástroj. Udělal z Hradu agitační středisko Kremlu a Pekingu a rejdiště všelijakých kšeftařů. Když byl zhrzen, že ho kdysi „jeho“ strana nepodpořila při prezidentské volbě, pokusil se ji zničit. Už se mu to skoro povedlo. Ano, v takových věcech úspěšný je.
Když Zeman mluví o těch, co nic nedokázali, promlouvá z něj jeho vlastní stín. Býval bystrý a v posledních záchvěvech své mysli musí vědět, že nedokázal nic, na co by se dalo jednou vzpomínat jako na velký čin. Dobře ví, že historii budou psát ti, které nenávidí, a tak se jim mstí ještě za života. Je to už jen dětinské.
Ani ty projevy už neumí.
