Miloš Zeman je v kontextu české politické scény žijící legendou, což přináší oproti nováčkům jedno zásadní pozitivum – můžeme říct, že ho víceméně známe. Neznamená to, že by byl přísně předvídatelný, konec konců jisté kauzy za jeho prvního prezidentského mandátu by od něj asi nečekali ani jeho největší odpůrci. Na druhé straně, jedním typicky zemanovským prvkem si můžeme být vždy jisti – neumí prohrávat. A ukázal to ve své kariéře už nesčetněkrát.
V roce 2003 prohrál v ještě parlamentní prezidentské volbě. Porážka, kterou mu tehdy tato volba (v čele s Václavem Klausem) uštědřila, pro něj byla zdrcující. Stáhl se do politického ústraní a během této své neaktivity se angažoval čistě jako příležitostný kritik, často se opíral do „nové“ ČSSD v čele s jeho nástupcem Vladimírem Špidlou, sám se ale praktické politice vyhýbal. Prohra mu zkrátka srazila ego natolik, že se léta nedokázal vzchopit. Vrátil se až se svou stranou SPO, která se úspěchu nedočkala, a pak jako kandidát na prezidenta, kde už šťastnou shodou náhod a občanské paralýzy zvítězil.
Do příští volby, která se bude konat na začátku roku 2018, bude Zeman vstupovat jako obhájce mandátu. To je pozice na jedné straně velmi výhodná, protože už ho každý zná, ale na druhé straně může být i velmi nevýhodná, protože už ho každý zná. A na to, že Zemanovi voliči mu v rámci jeho prezidentování odpustili skutečně leccos, zdá se, že už i oni mu v posledních měsících začínají vystavovat účet za jeho kauzy a skandály, kterých se v uplynulých pěti letech dopustil.
A skutečně. Jak neporazitelný se ještě před několika měsíci zdál, dnes má okolo sebe celou řadu schopných konkurentů, z těch nejvýraznějších Michala Horáčka či Jiřího Drahoše; posledního zmiňovaného favorizují už dokonce i sázkové kanceláře. A přestože Zeman spustil volební kampaň už na začátku svého úřadování a za naše peníze objíždí kraje a hovoří v nich se svými příznivci, je teď víc než kdy dřív na ráně. Kromě toho i Zemanovo zdraví očividně začíná kriticky protestovat. Ale to se mu paradoxně může hodit do krámu.
Skutečnost, že neumí prohrávat, prokázal nejen ve své politické minulosti, ale i teď jako prezident. V mnoha kauzách někomu ublížil, někomu ukřivdil, někoho urazil nebo lhal, ať už záměrně, nebo omylem. Ale nikdy, ani jednou, se neomluvil. Nikdy neuznal svou chybu, vždycky všechno svedl – buď on, nebo jeho patolízal Ovčáček – na každého, kdo byl poblíž. Zodpovědnost za své činy Zemanovi konec konců nikdy nebyla vlastní. Proč je tedy i přes to všechno zřejmé, že Zeman prezidentskou volbu nejspíš neprohraje?
Je si totiž moc dobře vědom svého volebního potenciálu. Přestože se často profiluje jako jednoduchý hlupák, hloupý není a jednoduchý už vůbec ne. A uvědomuje si také váhu své popularity. Když teď začíná čelit možné porážce, nelze pochybovat o tom, že jeho účast v prezidentské volbě bude ryzím politickým kalkulem. A je téměř jisté, že pokud před volbou pocítí významnou pravděpodobnost své prohry, z volby raději odstoupí, třeba právě pod záminkou zhoršujícího se fyzického zdraví. Zeman sice je bojovníkem, ale je tím typem bojovníka, pro jehož ego by další prohra byla ničivá.
Proto nemůže prohrát. Buď si bude jist svou výhrou, anebo se volby nezúčastní. V obou případech odejde jako vítěz. Protože čeho se Zeman nejvíc na světě děsí je, že až bude na tomto světě zanechávat finální odkaz své politické osobnosti, bude to odkaz poraženého. A můžeme si být jisti, že pokud pravděpodobnost svého brzkého politického konce vycítí, ještě nám toto období pořádně osladí. Protože to je pro něj typické – pomsta a zákeřnost.
Těžko říct, co od něj ještě můžeme čekat. Jedinou nadějí by byla – celkem symbolicky – jeho vlastní omylnost. Kdyby usoudil, že má ve volbě šanci, a pak drtivě prohrál. Nakonec by Zeman – zlomený člověk tápající v mezilidských vztazích a ztrácející poslední zbytky své důstojnosti – prohrál tím nejlepším možným způsobem. Nečekaně. A to by snad mohla být jediná cesta, která by ještě, s trochou optimismu a naivity, mohla Zemana osvítit. Nebo už mu není pomoci?