Od té doby, co si díky médiím mohou občané svého politika prohlédnout, stalo se i jeho tělo politickým nástrojem. Dělal to tak už už Mao Ce-tung, Kennedy, ale dělá to tak i Miloš Zeman. Zajímavé je, jak někdy to, co působí opačně (krása a ošklivost), míří ke stejnému cíli.

Umberto Eco si problematiky tělesnosti politiků všiml v jedné poznámce z roku 2009. Píše: „Třebaže se to bude zdát divné, ne všichni bossové mají tělo.; stačí připomenout takového velikána, jakým byl De Gasperi (významný poválečný italský premiér, pozn. red,), a všichni, kdo zažili padesátá léta, si vybaví jeho hrozivou ošklivost, avšak jen tváře. Zajeďte se podívat na jeho pomník v Trentu, nemá tělo, protože mu mizí pod pomačkaný oblekem značky Facis… Nikdo si nevzpomíná na těla francouzských prezidentů s výjimkou de Gaullova (ale to jen pro jeho téměř karikaturní postavu a nos); z Angličanů se uchoval obraz Churchilla, spíš však jeho tvář pijáka s doutníkem, jinak jen chabá vzpomínka na obezitu; žádná tělesná schránka u Roosevelta (leda v negativním slova smyslu, protože byl postižený), Truman vypadal jako pojišťovací agent, Eisenhower jako strejc a první, kdo si pohrával se svým zevnějškem (ale opět jen svou tváří), byl Kennedy, který vyhrál nad Nixonem díky několika šikovným televizním záběrům.“

Podle Eca se lídr začíná svým tělem „maniakálně“ zabývat až v době masové komunikace. Pak srovnává Mussoliniho a Berlusconiho, o kterých říká, že si chtěli zajistit vztah k davům péčí o vlastní obraz. Mussolini se ukazoval do půl těla nahý, ovšem u Berlusconiho „převažuje prvek kyborg, postupná proměna přirozených rysů… od transplantace vlasů po lifting tak, aby jeho příznivci získali petrifikovaný obraz člověka bez věku“.

Takto bychom mohli pokračovat. O Putinovi a jeho předvádění těla (rovněž do půlky nahého) je zbytečné mluvit. Premiér Medveděv nic takového nedělá a asi dobře ví, proč to nedělá. Byly tady ještě jiné případy. Bývalý korutanský hejtman a šéf Svobodných Jorg Haider se ukazoval jako opálený sportovní muž, takže už za jeho působení se psalo o jeho vizáži, z které vyzařuje cosi, jak bychom to tak nějak řekli, no, něco, co může přitahovat i muže. To se ještě nevědělo, že jeho poslední zastávkou před smrtí, než zahynul opilý ve svém autě, byla návštěva jistého gay baru.

Z našich politiků známe dobře těla Jiřího Paroubka a Zdeňka Škromacha, protože měli nějaké nutkání nám je předvést, na koupališti, v nafukovacím bazénku.

A pak tu máme Miloše Zemana, jehož tělo je věc veřejná, a to aniž to někoho zajímá a po tom se pídí. Nejde jen o jeho zdraví, ale také o to, jak bezostyšně dává najevo svůj životní styl, který by jiný politik za namáhavé spolupráce svých poradců a vizážistů skrýval. Oficiální prezidentská fotografie vzbudila všeobecný posměch, než taková, tak radši žádná. K jejímu pořízení nebyl reálný prezident vůbec třeba, konečný výsledek se dal vyrobit ve Photoshopu a nebylo nutné hlavu státu odvádět od vážných povinností nějakým fotografováním.

Normálnímu člověku se vnucuje otázka, proč Zeman na svůj zevnějšek tak kašle? Proč tak zoufale odbyl své vánoční vystoupení, kde rozteklý na židli, s břichem, sakem zapnutým na jeden knoflík a roztaženýma nohama nepřítomně hledí do kamery? Je to selhání, nebo naopak nějaký rafinovaný úmysl? Možná to bude znít překvapivě, ale asi je pravděpodobné to druhé.

Zásada pro podomní prodejce říká, že lidé důvěřují tomu, kdo se jim podobá. Všechno má své meze, nejspíš lidé středního věku a ze středních a nižších vrstev důvěřují někomu, kdo nevypadá jako squatter ze squotu Sputnik 2, ale má aspoň sako a je lépe oholen než pan Šlachta nebo já. Studentský revoluční vůdce zase nemůže vypadat jako profesor Patočka.

Jiná zásada zase praví, že nemáme lidi posuzovat podle vzhledu. Říká se to, protože přesně to děláme. Že tak činíme, je pochopitelné, protože na rozhodování o důvěryhodnosti máme někdy málo času a dojem si můžeme napravit až po čase delším, který nám není vždycky dopřán. Jsou tu ale pomocná pravidla, například že se u jedince máme podívat do jeho očí a potom na jeho boty.

Za postavu lidé často nemohou. Povahové rysy se však časem odrazí v obličeji a za obličej lidé mohou, protože tam se jejich duše časem vtělí a obličej si zformuje.

Miloš Zeman zjevně rezignoval na cestu Putina a Berlusconiho, protože tento přístup by byl jednak náročný, jednak neodpovídá jeho nitru a v neposlední řadě to vůbec nepotřebuje. Značná část jeho voličů se mu podobá tělem i duší, takže by bylo vlastně chybou něco měnit. Může spojit příjemné s užitečným.

V případě Masaryka, Beneše a Gottwalda lze věřit, že ti lidé byli takoví, jak vypadali. Také neměli důvod nic moc měnit. Berlusconi je také takový, jak vypadá. Upravuje technicky svou vizáž, stejně jako upravuje ve svých výrocích pravdu. Zeman neupravuje nic a tak můžeme sledovat v přímém přenosu destrukci a sebedestrukci. Vysílá tím signál: Tohle si o vás myslím, moji voliči. a takhle bych také naložil s touto zemí, kdybych mohl.

Naštěstí moc nemůže.