Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Prezident Miloš Zeman si v neděli na FTV Prima léčil své pokořené sebevědomí. Vykládal, jak chtěl původně opět jmenovat Andreje Babiše premiérem, jako by měl nějakou šanci sestavit legální vládu s důvěrou sněmovny. Pak pocítil potřebu vysvětlovat, že nenáviděného pirátského kandidáta Jana Lipavského jmenoval jenom proto, že se mu Petr Fiala za něj zaručil. Nový premiér dá podle Zemana na Lipavského pozor, aby dodržoval programové prohlášení vlády. Potud jsou Zemanovy výroky spíše jen směšné. Mimořádně odporná je ale tato Zemanova věta: „Petr Fiala mě ujistil, že žádné Sudetoněmecké dny v České republice nebudou, to byl také jeden ze šílených nápadů pana Lipavského.“
Jak přesně premiér Fiala vyjádřil, že se v Česku žádné Sudetoněmecké dny konat nebudou, se můžeme jen dohadovat. Je těžké si představit, že by Fiala chtěl vážně něco zakazovat sudetským Němcům. Můžeme si maximálně představit, že by Fiala vyloučil jakousi vládní záštitu nad sudetoněmeckým setkáním.
Pojem „sudetští Němci“ již bohužel nemá kulturně-etnický obsah, jaký kdysi měl. Jednalo se totiž o specifickou národnostní skupinu obyvatel českých zemí, kteří hovořili hned několika dialekty němčiny a byli svojí historií, kulturou i tradicemi s těmito zeměmi úzce svázáni. Když byli po druhé světové válce masakrováni a vyháněni na území Německa a Rakouska, neměl s nimi nejprve téměř nikdo slitování, a to ani po příjezdu do jejich nových krajů. Hořce trpěli za to, že výrazná část z nich volila vypjatě nacionalistickou stranu, a posléze mnozí nadšeně vítali Hitlera a wehrmacht.
Trest dopadl zcela nespravedlivě na všechny, což je v moderní civilizaci neslýchané a zavrženíhodné. A to nemluvíme o tom, že na 200 tisíc sudetoněmeckých mužů zaplatilo za touhu žít v Říši tím, že padli na východní frontě.
Dnes sudetoněmecké spolky udržují povědomí původu, pěstují tradice a debatují o možnostech, jak naložit s křivdou, v jejímž důsledku jejich rodiny přišly o své domovy. Sudetoněmecké dny jsou přitom vedle svého politického obsahu hlavně jakýmisi národopisnými slavnostmi. Přítomnost Čechů na nich vždy vzbuzovala spíše zájem a naděje než nějaké negativní emoce. Ty jsou u nich ovšem logicky spojeny s popíráním či zlehčováním faktické křivdy. A tomu se nelze divit.
Je zatím těžké chtít po našich politicích, aby v této rovněž nacionalismem kontaminované společnosti vítali u nás sudetské Němce. Našemu prezidentovi je ale třeba sdělit, že každý legální spolek občanů Evropské unie si může u nás, ve členské zemi Unie, udělat jakýkoli festival si zamane. Kdyby si v pražské Lucerně chtěli udělat svoje dny třeba Katalánci nebo Siciliáni, tak jim to nikdo nesmí a nemůže zakázat.
Proto platí totéž i pro sudetské Němce. Kdyby si třeba na pražském Výstavišti chtěli uspořádat své Sudetoněmecké dny spolky a rodiny našich bývalých spoluobčanů, tak rovněž nemáme žádné právo a ani žádný důvod jim to zakazovat. Navíc by se tím konečně projevilo, že rány minulosti, jež tak krutě zasáhly obě společnosti, se již konečně opravdu hojí.
Vytahování sudetoněmecké karty je od Zemana hanebnost. Je to přitom právě Miloš Zeman, kdo na počátku devadesátých let volal jako poslanec Federálního shromáždění po uznání násilí, jehož se poválečné Československo na sudetských Němcích dopustilo. Pak ale našel tu zlatou žílu populismu, nenávisti a ubohosti, která ho vynesla až na politický vrchol. Objevil, že v zemi kontaminované komunistickou propagandou lze stále těžit z oživování stínů minulosti.
