Pomsta chutná nejlíp za studena. Přísloví, které mstivým náturám radí vyčkat s revanšem na příhodnou chvíli, může směle nahradit heslo o vítězství pravdy na prezidentské standartě. Miloš Zeman má totiž pomstychtivost za politický program a vyřizování účtů za medikaci, která jej drží při životě.
Patologické chování hlavy státu tak na vlastní kůži poznaly celé zástupy politiků, akademiků, soudců a prokurátorů, ale také úředníků a řadových občanů nebo Zemanových bývalých přátel. Že se prezident mstí dokonce za hrob, pak ilustruje fakt, že tvůrci své politické kariéry Miroslavu Šloufovi pro samou zášť nepřišel na pohřeb a „poslal mu kytičku“.
Za majstrštyk prezidentovy mstivosti lze považovat i nechuť jmenovat do generálské hodnosti šéfa tajné služby Michala Koudelku. Úspěchy jeho BIS v odhalování ruské špionážní sítě a v boji proti čínské a ruské propagandě i místním kolaborantům zhoršují hlavě státu zjevně krevní oběh. Plukovník Koudelka totiž zdařile boří mocenské a obchodní kruhy, které Zemana obklopují a jako loutku jej vodí ve hře cizích mocností proti zájmům republiky. Jestliže prezident pouze ze strachu z mezinárodní ostudy kývl v roce 2014 na jmenování tehdejšího předsedy Vojenského výboru NATO a druhého nejvýše postaveného muže Severoatlantické aliance Petra Pavla do hodnosti armádního generála, ausgerechnet přes jeho varování o nebezpečí z Ruska, jinde se zas tolik nežinýruje. Koudelku odmítl povýšit na generála letos už počtvrté.
Prezidentskou vendetu lze přitom odvrátit. Že právě jmenování generálů nechává Babišovo hlasovací perpetuum mobile Zemanovi na hraní coby monarchistickou zvyklost a další úlitbu za hradní podporu problematickému premiérovi, chtíčům komunistů a Okamurovi, se přitom rovná vlastizradě. Ty špičky armády a tajných služeb, které prezidentovi nekonvenují a jejichž pozice zastávají v zahraničí právě generálové, tak bez ohledu na zastávanou funkci a kvality zůstávají dál plukovníky a mezi spojenci proto nepožívají extra respektu ani vážnosti.
Celý proces Zemanova jmenování do generálských hodností je podle vyjádření odborníků nevídaným paskvilem. Přestože v místní bezpečnostní branži platí kariérní řády a zákonné postupy, zrovna generálské hodnosti tu zůstávají v rukou jediného člověka: mstivého starce a podle lékařské zprávy alkoholika, který kombinuje pití s psychofarmaky. Jestliže ke jmenování do nižších hodností dochází automaticky s příchodem na nový klíčový post, pro nějž adept splňuje předepsaná kritéria, u jmenování generálů je tomu naopak. Rozhoduje tu spíš servilita nebo aspoň mlčení k Zemanovým ruským a čínským spádům a k hradnímu vidění světa.
Že povýšení na piedestal hodností musí být politickým aktem, je jasné. Jde o významný krok v zájmu státu. Místo rozmaru Zemanova samoděržaví by ale mohli předpoklady pro klíčové funkce v armádě, policii nebo tajných službách na návrh ministra obrany či vnitra projednat a posvětit zástupci lidu v parlamentu v rámci nenáročné ústavní změny. Poslanecký nebo senátní výbor pro obranu a bezpečnost nebo ten pro kontrolu tajných služeb je k tomu pak stokrát erudovanější, než zpuchřelá hradní samolibost. Generálské hvězdy by pak zazářily na výložkách současně s postupem na odpovídající klíčovou pozici. Zeman ale dobře ví, co dělá, Moskva se raduje. Snahy vydírat tu roky ředitele zpravodajských služeb (ne)povýšením na generála totiž silně rezonují i ve zpravodajské komunitě spojenců a evropských partnerů a otřásají tam naší důvěryhodností.
Vzít prezidentovi nebezpečnou hračku a zbavit jej možnosti vydírat chlápky, kteří na rozdíl od něj nekolaborují s nepřáteli a žijí pro bezpečnost země, je teď na parlamentu. Už včera bylo pozdě. V zemi, jejíž politici se cpou pelmeněmi na ruské ambasádě a svatojiřská stužka je pro ně víc než rodný list, jsou profesionálové jako Michal Koudelka a generálové Petr Pavel či Karel Řehka zárukou, že se zase neprobudíme jako ruský satelit. Poslanci, budíček!
