V posledních letech se stalo součástí tradice předávání státních vyznamenání na den 28. října, že mezi dekorované jsou zařazováni více či méně výrazní představitelé normalizačního předlistopadového komunistického režimu.

Jednou byl státním vyznamenáním oceněn mnohaletý ministr federální vlády a člen ÚV KSČ, jindy prominentní člen KSČ, působící v pozici generálního ředitele podniku, v němž pod jeho vedením byla za nelidských podmínek využívána i práce politických vězňů držených ve věznici provázané s tímto podnikem, jindy si vyznamenání pro změnu převzal agent Státní bezpečnosti, donášející na lidi působící v disentu.

Uvedená tradice vyznamenávání vybraných reprezentantů tuhé československé normalizace bude letos pokračovat dekorováním předlistopadového soudruha Pavla Smutného. Jmenovaný působil po dlouhou dobu v 80. letech v pozici předsedy Celoškolského výboru SSM na Univerzitě Karlově. Byl tedy nejvýše postaveným funkcionářem uvedené organizace, jež byla přímo ideově a metodicky řízena KSČ, na největší a nejvýznamnější československé univerzitě.

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že do zmíněné vysoké svazácké funkce musel být jmenovaný schválen příslušnými orgány všemocné KSČ, a to minimálně na úrovni předsednictva městského výboru zmiňované totalitní strany. Kdokoliv, kdo zastával klíčové funkce v aparátu SSM či jiných společenských organizací, těsně napojených na KSČ, musel být touto stranou vyhodnocen coby komunistickému režimu vysoce loajální osoba, jež je ochotná a schopná důsledně plnit stranická zadání, která jí byla orgány KSČ ukládána, a coby perspektivní nomenklaturní stranický kádr.

V souvislosti s působením Smutného v pozici šéfa SSM na Univerzitě Karlově je navíc třeba si uvědomit i to, v jaké době jeho funkcionářské angažmá probíhalo. Šlo o vrcholné období husákovské normalizace v Československu, kdy probíhala řada inscenovaných politických procesů s odpůrci režimu. V SSSR, který svůj československý satelit ve zmíněných letech pevně řídil, pak šlo o nezapomenutelnou dobu, kdy se střídal jeden generální tajemník ÚV KSSS za druhým. Ať už šlo o Brežněva, který tvrdě potlačil události pražského jara v roce 1968, za účast na nichž, jak opakovaně uvádí Smutný, byla jeho matka údajně perzekvována, či Andropova, jenž pro změnu z pozice tehdejšího šéfa KGB tvrdě potlačil maďarskou revoluci v roce 1956.

V žádném případě tedy Smutný nezačal svou vysokou svazáckou kariéru v době, kdy se v už SSSR začaly projevovat výsledky perestrojkové politiky Gorbačova. Smutný se z titulu své vysoké svazácké funkce na úrovni rektorátu univerzity nepochybně zúčastňoval i zasedání celouniverzitního výboru KSČ a příslušných orgánů strany a SSM na úrovni Hlavního města Prahy. Výkonem své funkce totiž sloužil jako převodní páka pro implementaci normalizační stranické politiky vůči studentům Univerzity Karlovy. Z účinného provádění politiky KSČ ve vztahu ke studentům napříč všemi fakultami univerzity se samozřejmě stranickým bossům musel i zodpovídat.

Jestliže ve funkci předsedy celouniverzitního výboru SSM zůstal po tak dlouhou dobu,  byly míra jeho loajality a kvalita jeho stranické práce nadřízenými evidentně hodnoceny velmi kladně. Dekorovaný šel ve své loajalitě ke komunistickému režimu ovšem ještě dále. Rozhodl se, že bude aktivně spolupracovat s jeho Státní bezpečností. Jak plyne z Archivu bezpečnostních složek, byl evidován jako ideový spolupracovník StB, požívající krycí jméno Oblak. Smutný ani sám navázání své spolupráce s tajnou policií komunistického Československa, která představovala jeden z pilířů totalitního státu a podílela se na rozsáhlých represích vůči jeho obyvatelstvu, dnes nepopírá.

Smutný uvádí, že byl v letech 1987 až 1989 členem KSČ. Tento údaj ale zřejmě není úplný. Odkazuje totiž na období, kdy byl plnoprávným členem strany. Přijetí za plnoprávného člena však předcházelo několikaleté, minimálně dvouleté, kandidátské období dotyčného. Ostatně je vysoce nepravděpodobné, že by KSČ dovolila, aby post nejvyššího svazáckého funkcionáře na půdě stěžejní univerzity zastával někdo, kdo v dané době nebyl alespoň kandidátem zmiňované strany. Zde je třeba dodat, že však již při přijetí za kandidáta KSČ se dotyčný musel ztotožnit s politikou a ideovými východisky této strany, tedy např. se zásadou třídního boje či uznáním vedoucí úlohy strany ve společnosti. Smutný s tím evidentně neměl sebemenší problém.

Je úsměvné pozorovat, jak se dnes, s odstupem třiceti let, bývalý svazácký (a stranický) kádr Smutný snaží své kariéristické počínání z doby normalizace vysvětlovat. Pozoruhodná je už samotná skutečnost, že vysvětlování se chopí až po třiceti letech, a to v momentu, kdy se o jeho nepěkné minulosti začne psát v médiích v souvislosti s jeho dekorováním. Po dlouhých třicet let si totiž myslel, že všichni na jeho předlistopadové počiny již zapomněli. I argumentace, kterou Smutný v souvislosti s obhajováním svého jednání z 80. let používá, je bizarní.

Ve svém vyjádření pro elektronický zpravodajský portál Echo24, jenž také informoval o jeho působení v předlistopadovém období, např. používá dojemný argument o údajném aktivním zapojení své maminky do obrodného procesu v roce 1968, za něž byl údajně následně trestán. Do událostí roku 1968 se různou formou zapojilo velké množství lidí, kteří měli velké množství potomků. Málokteré z dětí, které byly  v důsledku aktivity svých rodičů během událostí roku 1968 skutečně postiženy, však mohlo úspěšně vystudovat Právnickou fakultu UK a navíc se stát prominentní figurou v normalizačním mocenském aparátu strany a státu, který se vytvářel a fungoval s ambicí potlačit společenské jevy, jež během událostí roku 68 nastaly.

Navíc, předlistopadový soudruh Smutný při svém přijetí za kandidáta a později plnoprávného člena KSČ musel, kromě jiného, vyjádřit souhlas s okupací Československa tzv. spojeneckými vojsky a s vedoucí úlohou zmíněné strany. Souhlasil tedy s něčím, proti čemuž jeho matka, alespoň dle jeho současných slov, údajně velmi bojovala. Takový postoj už ovšem vyžaduje od aktéra notnou dávku oportunismu.

Neméně pozoruhodné je i jeho vysvětlení pro portál info.cz faktu, že přistoupil na spolupráci s StB. Jmenovaný totiž dostal výjezdní doložku do Francie a chtěl ji využít. Pokud člověk už odhlédne od toho, že skutečně pronásledovaný jedinec by v Československu 80. let výjezdní doložku do kapitalistické země vůbec neobdržel, je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí protagonista tohoto smutného životního příběhu a z jaké pohnutky přistoupil – dle svých aktuálních vysvětlení – na spolupráci s tajnými bezpečnostními složkami totalitního režimu.

Smutný se také pokouší veřejnosti namluvit, že po počáteční spolupráci se Státní bezpečností byl touto sledován coby nepřátelská osoba. I toto sdělení se jeví v kontextu jeho kariéry během 80. let poněkud úsměvné. Pokud by byl totiž  ze strany StB opravdu vnímán coby nepřátelská osoba, nemohl by v uvedeném období aktivně působit ve vysokých funkcích aparátu SSM a nebyl by koneckonců v roce 1987 přijat za plnoprávného člena KSČ.

Smutný ve svém rozhovoru uvádí i to, že se ke konci 80. let již politicky neangažoval, neboť byl znechucen, že perestrojka v Československu nepostupuje. Dne 21. 1. 1989 stranický tiskový orgán KSČ, Rudé právo, v reakci na rozsáhlé občanské nepokoje v rámci tzv. Palachova týdne, kdy řada našich spoluobčanů byla při demonstracích zbita, zadržena či polita studenou vodou a vyvezena za Prahu, v rubrice Hlasy občanů k výtržnostem, kromě jiného, píše: „Předsednictvo městského výboru SSM v Praze přijalo prohlášení, v němž vyzývá všechny mladé lidi, účastníky těchto nepovolených demonstrací, k odpovědnosti a k tomu, aby se nenechávali zneužívat k politickým cílům, které jim zdaleka nejsou vlastní.“

Za městský výbor SSM Praha se pak do Rudého práva vyjádřil soudruh Smutný, a to následovně: „Připravujeme nový program své činnosti. Uvítáme, když se mladí lidé v diskuzi v dialogu zúčastní jeho přípravy. Chceme mezi sebou hovořit o všem, co nás vzrušuje a zajímá. V davové psychóze Václavského náměstí těchto dnů však takovýto dialog možný není.“

Z uvedeného vyjádření Smutného, učiněného pro Rudé právo z pozice městského výboru SSM, se nejeví, že by se v dané době již politicky neangažoval, jak se dnes snaží tvrdit. Alespoň dle uvedeného vyjádření tomu bylo právě naopak.

Dnešní pokusy předlistopadového „politruka“ Smutného o obhajování své neobhajitelné minulosti jsou plné inkonzistencí, záměrných zkreslování skutečností, dojemných odkazů na údajné utrpení své matky a až pohádkových vyprávění. Člověk by čekal od právníka, který se sám považuje za eso ve své profesi, lepší výkon. Na druhou stranu dnešní postupy Smutného při vysvětlování své předlistopadové minulosti zcela sedí s jeho krycím jménem, které pro něj používala StB – Oblak. Při vysvětlování vlastní minulosti totiž dotyčný silně mlží a jaksi se vznáší v oblacích.

Smutný se ve svém rozhovoru pro info.cz s určitým postesknutím zamýšlí nad tím, že se česká společnost dosud nevyrovnala – po třiceti letech od Listopadu 89 – se svou minulostí. Jmenovaný evidentně nepochopil, v čem spočívá podstata historického procesu vyrovnání se národa s historickou epochou, kterou se zrovna nemůže chlubit. Součástí takového vyrovnání se je totiž např. i to, že protagonisté takového neblahého období, jako např. Smutný, nebudou při vysvětlování svého angažmá během něj používat postupy, které jmenovaný uplatňuje nyní a které jsou zmíněny v tomto článku, nebo se při takovém vysvětlování alespoň budou chovat s pokorou.

Zatímco u udílení státních vyznamenání minulost probíraného dekorovaného zjevně nevadí, Česká advokátní komora se i díky téže minulosti rozhodla ukončit se Smutným spolupráci při projektu konference, výstavy a publikace s názvem Advokáti proti totalitě, kterým si hodlá připomenout 30. výročí sametové revoluce. Kancelář Smutného totiž měla zájem být partnerem projektu, což – tentokrát však zcela konzistentně s jeho životním příběhem – není jakkoliv překvapivé.

Pokud by státní vyznamenání bylo předáváno za míru osobního oportunismu, názorovou nekonzistentnost během života, účelové zkreslování své osobní historie či vydávání se za někoho, kým jsem v životě nebyl a z povahy věci samé už ani nikdy být nemohu, tedy ctnostnou osobností, pak je však předlistopadový soudruh Smutný zcela tím správným nominantem.

Zatímco Smutný  za svou životní ekvilibristiku vyznamenán bude, je nepříjemné zjištění, že mezi dekorovanými bude s největší pravděpodobností chybět, a to v roce 30. výročí sametové revoluce, kterýkoliv z jejích studentských lídrů. Možná však jde o signifikantní jev, kdy ve společnosti a v jejím myšlení opět začínají nastupovat normalizační trendy.