Útoky prezidenta Miloše Zemana zabalené do vánočního poselství vyvolaly mimořádně silnou bouři nevole na sociálních sítích. Dokonce až tak silnou, že se začaly objevovat i ztišující výzvy. Lidé se snaží najít vůči silně kontroverznímu chování prezidenta přiměřený postoj, a taková debata je proto legitimní a potřebná.
Kupříkladu tisková mluvčí ODS Jana Havelková, která nyní na mateřské dovolené vyjadřuje své osobní postoje, upozornila uživatele Twitteru, že Miloš Zeman svým chováním usiluje přesně o to, aby právě twitterová komunita měla vztek. O to více ho pak jeho příznivci ocení jako svého titánského vůdce.
Koukám, že už tady zase probíhá soutěž, kdo víc vyhejtuje Zemana🤦🏽♀️přesně o to mu šlo, aby měl Twitter celý den vzteka a byl pohoršen. Ovčáček mu o tom referuje. 🤔
— Jana Kotalíková (@J_Havelkova) December 26, 2020
Ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský zase získal 1,5 tisíce lajků prostou větou: „Je na světě někdo, koho doopravdy zajímá, co řekl Miloš Zeman?“ Vyjádřil tím skutečnost, k níž mířila ve svém komentáři i Jana Havelková: Pro nevychované predátory Zemanova typu je nejhorší situací bezvýznamnost, tedy nulová reakce veřejnosti. Naopak silné veřejné pozdvižení jim dává punc významu, a navíc si mohou užívat bezmocnost lidí, které rozzuřili. A je to pravda: Twitter se Zemanem nehne.
Celá debata má ale smysl, který daleko přesahuje hranice komunity na Twitteru. Chování hlavy státu je v Česku pojímáno jako zásadní ukazatel. Pro jednu část lidí jde o ukazatel, jak by se i oni sami mohli chovat či jak silný je jejich politický vůdce. A pro tu druhou část veřejnosti jde o ukazatel úrovně České republiky.
Nízké chování prezidenta celkem logicky vnímáme jako signál o nízké kulturní úrovni naší země, což je bohužel pro nás frustrující a zraňující. Vánoční poselství, které tímto způsobem zraňuje či znechucuje značnou část veřejnosti, je absurdní a patologickou parodií na smysl Vánoc i na samotný účel nejvyšší státní funkce.
Pro pořádek si připomeňme, co prezident ve vánočním poselství řekl.
Prezident nejprve lživě napadl opozici, že selhala v boji s koronavirovou epidemií. Česká republika přitom stojí v evropském srovnání na jednom z nejhorších stupňů ohledně svých schopností čelit nákaze a chránit své vlastní občany. Odpovědnost v takové situaci logicky nese vláda, ať už v jejím čele stojí kdokoli. Navíc koncepční i organizační selhání Babišovy vlády je doložitelným faktem. Zeman ale potřebuje Andreje Babiše. Je to jeho nástroj pomsty liberální části české veřejnosti, která jeho vůdčí ambice neakceptovala. Antiliberální oligarcha Babiš je tak skoro něco jako Zemanův syn. A tak Zeman vládu vychválil do nebes a opozici zatratil do pekel. Z hlediska konvenčního pojetí vánočních poselství by ovšem stačilo, kdyby Zeman neponižoval opozici. V rámci tohoto žánru by člověk nějakou chválu naší vlády s hořkým pocitem přežil.
Z hlediska obecné slušnosti i pravidel demokratické společnosti bylo však mnohem horší, jakým způsobem se Miloš Zeman znovu pustil do hanobení novinářské obce. Nejprve pronesl nemístnou a lživou generalizaci, že dalším, kdo v boji s virem selhal, jsou média. A pak řekl, že si zejména „různí Honzejkové, Taberyové a Štětky zaslouží nejhlubší opovržení“. Tím se prezident dostal zcela za hranice přijatelných mezí a vyjádření nesouhlasu s takovým chováním je takřka občanskou povinností.
Nejde primárně jen o obranu komentátora Hospodářských novin Petra Honzejka či šéfredaktora Respektu Erika Taberyho. Výpad od takového prezidenta je skoro vyznamenáním a jim osobně se jistě nic tak strašného nestalo. Horší je, jakým způsobem se Zeman zachoval k novináři Janu Štětkovi, který si své místo v prezidentském projevu vysloužil pouze jednou jedinou věcí: svým příjmením, které při záměrném zkomolení správného českého tvaru v této větě (Zeman použil plurál „Štětky“ místo „Štětkové“) vytvořilo kýženou asociaci, že novináři jsou prostituti. Zeman to řekl schválně jen napůl a jen skoro, takže to nemusí dokládat žádnými argumenty. Šlo mu o podrývání vztahu veřejnosti ke kritické žurnalistice. Vůči mimořádně slušnému novináři Hospodářských novin Janu Štětkovi je to přitom neobyčejně hulvátské a sprosté. A to nejde prezidentovi jen tak tolerovat. To je nutné alespoň pojmenovat. Jde o přítomnost barbarství v čele státu.
Identifikace barbarství je důležitým prvkem evropských dějin, který má své kořeny v počátcích naší civilizace. Staří Řekové a Římané označovali za barbary příslušníky odlišných kmenů a národů. Jednak s pohrdáním a jednak s rostoucími a často oprávněnými obavami. Obraz nevypočitatelných primitivů se jim zaryl pevně do vědomí, ať už si takové označení ti lidé zasloužili, či nikoli. V myšlení Evropanů je proto barbar někdo, kdo nedodržuje základní civilizační návyky, vyznačuje se divokostí, hrubostí a krutostí. Barbarem je ten, kdo nemá ponětí o normách a pravidlech chování a provozuje veřejně věci, které se člověk ostýchá i jen popsat. Povědomí o tom, co z nás dělá civilizované lidi, je velmi důležité, a je tudíž i přiměřené, když se společnost navzájem upozorňuje na barbarství mocenského predátora.
Miloš Zeman se osobně rozhodl chovat jako barbar. U něj to není kulturní determinace, ale projev zvráceného pojetí hodnot. Tím spíše je důležité, abychom s ním zacházeli jako s barbarem, mluvili o něm jako o barbarovi a říkali veřejně, co si o něm myslíme. Je to věc společenské hygieny a vyjádření nároku být civilizovanými lidmi a být civilizovanou zemí.
Ze Zemanova barbarství navíc plynou zcela konkrétní kroky, a nejde tudíž jen o formální či estetickou záležitost: porušování ústavních pravidel, destrukce parlamentní demokracie, okázalá ignorance skandálních (a barbarských) vlastností premiéra Andreje Babiše, jako jsou spolupráce se Státní bezpečností a konflikt zájmů neboli nedovolené čerpání evropských dotací. Zemanovo barbarství způsobilo děsivý úpadek celkové politické kultury a přiblížilo z určitých podstatných hledisek Českou republiku k rozvojovým zemím.
Samozřejmě tím ale ještě neřešíme tu nejpodstatnější věc: jak to udělat, aby po barbarovi Zemanovi nepřišel další barbar. Je třeba si přiznat, že prapodstatě hluboké a zaryté přítomnosti barbarství v naší společnosti čelit dosud neumíme. Ušlechtilí snobové si myslí, že jí lze čelit vyjádřením vlastní kulturní nadřazenosti a pohrdáním takzvanými obyčejnými lidmi. Jenže problém barbarství není v tzv. „obyčejných lidech“, ale v celkových deficitech demokratické kultury, které procházejí napříč celou naší společností. V ušlechtilé části novinářské obce se například tento kulturní deficit projevuje nízkou odvahou a vytvářením dojmu, že tu o nic tak vážného nejde. Kupříkladu že konflikt zájmů premiéra je jenom „údajný“. Opravdová a demokratická kultura se neprojevuje pouze tím, zda umíme jíst příborem, ale zda jsme ochotni se postavit za správnou věc, bránit lhaní a říkat pravdu.
Historie pádu antické civilizace ukazuje, že nestačí umět jíst příborem a odsuzovat barbary. Zemana nestačí „hejtovat“ na twitteru. Porazit barbarství znamená, že proti němu dokážeme postavit protiváhu. A tou není okázalá ušlechtilost, ale kvalitní a efektivní demokratická politika. A přiznejme si, že v této disciplíně jsme teprve na začátku.
