Náš „lidový prezident“ Miloš Zeman je užitečným šiřitelem ruských „hodnot“ a ruského pohledu na svět. Například 23. dubna 2015 poskytl ruské redakci Českého rozhlasu rozhovor, v němž rádoby prorocky pravil: „Mám sen o tom, že se Ruská federace v dlouhodobém horizontu stane členem Evropské unie. Případně Evropská unie vstoupí do Ruské federace. Výsledek bude stejný, propojení ekonomiky.“

Zřetelně se Zemanův toxický „geopolitický humor“ projevil též 10. října 2017, když vystoupil jako čestný řečník na plénu Parlamentního shromáždění Rady Evropy, přičemž dobrá polovina jeho proslovu byla obhajobou Ruska: „Evropa je kontinent, který je rozdělený různými hranicemi, a jedna z těch hranic je mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Nazvěme to třeba Evropskou unií. Já nechci přehánět, nechci říkat, že tohle je opakování železné opony, ale pořád je to nějaká čára, která dělí kontinent.

A teď abych se dostal k jádru té otázky, k sankcím… Věřím, že Rada Evropy je tu, aby posilovala přátelství mezi evropskými národy. A Evropa je světadíl, jak řekl de Gaulle, je to kontinent od Atlantského oceánu až k Uralu, a možná až k Pacifiku. Evropskou kulturu nelze oddělit od ruské kultury… Proč se snažíte rozdělit politickou strukturu Evropy, když byste byli proti kulturnímu rozdělování?“ Tak pravil Zeman, angažovaný propagátor ruské ideologie eurasijství.

Jenže tak „po zemanovsku“ jednoduché to mezi Evropou a Ruskem není! Představa vštípená nám školským zeměpisem, že Evropa končí na Urale, tu totiž rozhodně není odnepaměti. V antice končila Evropa na řece Tanais, tedy na Donu, a dnešní Moskva by se tak již ocitla v euro-asijském hraničním prostoru. V pojetí středověkých učenců zahrnovala Evropa čtvrtinu světa, druhá čtvrtina připadala na Afriku, polovina pak na Asii. Mentálním středem byl Jeruzalém, místo působení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Středověká Evropa čili křesťanstvo sebe sama považovala za „kontinent“, který své geografické hranice nevnímal jako konečné. Rozšiřovaly se tak, jak expandovala křesťanská víra v západokřesťanském pojetí. A nerozhodovalo, zda šlo o periferie geografické Evropy, Svatou zemi nebo vzdálená místa Asie, Afriky a později též Ameriky. Ambicí bylo vstřebat celý svět. Křesťanská „Evropa“, nazývaná též kvůli odlišení od východních církví jako Západ (Occidens), byla dynamickým útvarem, rozpínajícím se i smršťujícím, její hranice byly „plovoucí“.

Ve středověku a raném novověku se za skutečnou východní Evropu (a nejvýchodnější část Západu) považovaly polsko-litevské soustátí a Uhry. Na východě tudíž Evropa končila tam, kam dosáhl meč polského nebo uherského krále. Pokud vstoupila do těchto zemí vojska muslimských Turků nebo pravoslavných Moskvanů, šlo o ingerenci Asie do Evropy. Zejména když Osmanská říše dobyla ve 14. a 15. století rozsáhlá území Levanty a Balkánu, získaly pojmy „Evropa“ a „evropský“ pro západní křesťanstvo podstatně větší význam. A když se v roce 1453 stala křesťanská Konstantinopol tureckým Istanbulem, cítilo se křesťanstvo smrtelně ohrožené. Tváří v tvář nebezpečí z Východu se zrodil nový církevně-politický koncept, nazývaný jako antemurale christianitatis, tedy „bašta“ či „předsunutá hradba“ křesťanstva. Tuto úlohu souběžně hrály nejen Uhry a Polsko, ale též Pyrenejský poloostrov nebo Turky ohrožovaná jižní Itálie. Zejména Polsko bylo považováno za zemi, která bojuje proti Turkům a Tatarům i „jiným Skytům za Donem“ a též proti sarmatsko-asijské Moskvě. O Evropě táhnoucí se až někam k Uralu zatím nikdo nic netušil.

Východní hranice Evropy totiž není dána fyzicko-geografickým vymezením, byla vždy definována kulturně-politicky. Evropa je „vynález“ starověkých Řeků. Ti vedli hranici mezi Evropou a Asií od Bosporu skrze Černé moře až k Azovskému moři. Řecký geograf Klaudios Ptolemaios situoval východní hranici k řece Donu a toto pojetí bylo akceptováno mnohdy až do 18. století. Ovšem Abraham Ortelius ji roku 1570 posunul více na západ, k linii od řeky Dviny (Daugavy) k Černému moři, tedy někam do prostředku dnešní Ukrajiny. A kde se tedy vzal Ural jako euro-asijské dělítko?

Pokud si v jakékoliv školní učebnici zeměpisu nalistujeme kapitolu o Evropě, nalezneme v ní ono všeobecně sdílené přesvědčení, že zatímco na severu, západě a jihu jsou geografické hranice evropského světadílu vymezené mořem, na východě jej oddělují od Asie pohoří a řeka Ural. Během 19. až 21. století vzniklo na této mezikontinentální linii více než padesát obelisků a památníků, ozdobených pravoslavným křížem, dvouhlavým carským orlem nebo sovětským emblémem se srpem a kladivem, které tuto hranici vizualizovaly a zároveň formalizovaly. Neboť všechny ony zmíněné symboly vlastně odkazovaly k tomu, že se nad ní klenula jediná eurasijská civilizace, totiž zcela specifický a výjimečný „ruský svět“. Ten se tehdy, stejně jako dnes, poněkud distancoval od Evropy, souběžně ovšem vyhlašoval různě inovované projekty směřující k připoutání Evropy k Rusku, ať už se tento stát jmenoval jakkoliv, a to v duchu jakési vyšší ruské/eurasijské/sovětské imperiální syntézy.

Vůbec nejstarším ruským symbolem na uralské evropsko-asijské hranici byla dřevěná pyramida na hoře Berezovaja z roku 1837, umístěná sem krátce před příjezdem velkoknížete Alexandra Nikolajeviče, pozdějšího cara Alexandra II., který zde se svými přáteli vypil pohár vína. Záhy vznikl kamenný památník s carským orlem, u něhož se roku 1859 zastavil ruský spisovatel F. M. Dostojevskij při zpáteční cestě ze sibiřského vyhnanství. Od roku 1873 tu stál mramorový obelisk s dvouhlavým zlatým carským orlem, jenž byl ovšem po roce 1917 během bolševické revoluce a občanské války zničen. Už roku 1926 byl nedaleko odtud zbudován nový, tentokrát sovětský památník, a sice žulový a poněkud menší, který stojí dodnes.

Další památník vznikl u uralské hory Kedrovka poblíž města Kušva v dnešní Sverdlovské oblasti. Jde o stylizovanou kapli s bání ozdobenou pravoslavným křížem, vyrobenou z litiny v roce 1868 na počest návštěvy ruského velkoknížete Vladimira Alexandroviče Romanova a doplněnou pamětními nápisy a reliéfy tzv. velké imperátorské koruny. Také tento památník byl poškozen bolševiky a obnoven až v sedmdesátých letech 20. století společnými silami jedné ruské turistické organizace.

U silnice z Nižního Tagilu do Serebrjanky můžeme vidět na hranici Evropy a Asie betonovou stélu ozdobenou ocelovým srpem a kladivem, vztyčenou v roce 1967 u příležitosti 50. výročí ruského bolševického převratu čili Velké říjnové socialistické revoluce. A roku 1981 byla ve městě Orenburg na řece Ural zbudována patnáct metrů vysoká stéla vyznačující evropsko-asijskou hranici, na jejímž vrcholku se skví pozlacená zeměkoule symbolizující nárok sovětsko-ruského komunismu na světovládu.

Jedním z nejmladších a současně největších artefaktů tohoto druhu je mohutný obelisk při silnici u městečka Promysla v Permském kraji, který vznikl roku 2003 podle projektu uralského sochaře Alexeje Zalazajeva. Sloup s nápisem „Evropa–Asie“ střeží dva okřídlení lvi, snad v náznaku na eschatologické vize starozákonního proroka Daniela, přičemž na vrcholku je umístěn carský orel, jenž je i aktuálním státním znakem Ruské federace. Na prahu třetího tisíciletí začaly rychle vznikat další skromné i grandiózní hraniční mezníky označující onen evropsko-asijský předěl, jako by dnešní Rusové chtěli sami sobě připomenout, že jejich země tkví svými kořeny v obou těchto kontinentech. Však ještě v roce 2008 byl na hoře Berezovaja, přesně na místě, kde až do bolševické revoluce stál nejstarší evropsko-asijský hraniční mezník, vybudován nový monumentální památník, jemuž vévodí pětadvacet metrů vysoký sloup z červeného mramoru se zlatým carský orlem na vrcholku, k němuž se přichází po velkolepém kamenném schodišti lemovaném zábradlím.

Pro Rusy má totiž ona evropsko-asijská hranice takřka sakrální povahu, není vlastně dělítkem, nýbrž svorníkem ruského ducha a duše s její komponentou evropskou a asijskou, je symbolem jejich civilizační (koloniální) mise vůči Asii, ať už carské, sovětské nebo putinovské, jejímž výsledkem by měla být svébytná a Ruskem vedená Eurasie.

Je proto paradoxní a zároveň symptomatické, že údajně prastará uralská hranice, která tak zásadně ovlivňuje naše přemítání o dichotomii Evropa–Asie či Západ–Východ, je vlastně docela mladým zeměpisným postulátem. A to už je příběh, jehož aktérem, či spíše „nástrojem“ byl Němec Philipp Johann von Strahlenberg, rodák z pomořanského Stralsundu, který sloužil jako důstojník ve švédské válce. Jakýmsi zvláštním symbolem je i to, že se roku 1709 zúčastnil legendární bitvy u Poltavy, která vítěznému ruskému carovi Petru I. Velikému umožnila jak evropeizaci Ruska, tak soustavnou ruskou ingerenci do evropských záležitostí.

Strahlenberg prožil dlouhá léta jako ruský zajatec v sibiřském Tobolsku, kde se z pověření cara věnoval zeměpisnému bádání. Na základě rusko-švédského míru uzavřeného roku 1721 v Nystadu se mohl vrátit do Švédska a ve Stockholmu připravit syntézu svých výzkumů. Už roku 1726 publikoval traktát, jenž měl být úvodem k plánovanému olbřímímu dílu. K Rusku a jeho východním asijským oblastem přistupoval jako sebevědomý Evropan a osvícenský pozorovatel, jenž se setkal s neevropskou jinakostí. Ve Strahlenbergově podání vedle sebe stojí Evropa a Orient, přičemž Velká Tartárie, Sibiřské království a Velkorusko jsou pro něj jakýsi „severovýchodní světadíl“, který je součástí „evropsko-skytské historie“. Větší část Ruska považoval za neevropskou, ovlivněnou tatarsko-sibiřským sousedstvím a třemi blízkými impérii – Osmanskou říší, Persií a Čínou. Ještě ve svém historicko-geografickém popise Ruska z roku 1730 konstatoval, že „rozhraničení mezi severní a východní částí Evropy a Asií je dosud velmi nejisté“, ovšem za nejpravděpodobnější předěl považoval pohoří Ural. Obdobné zadání od ruského imperátora, totiž geografickou „evropeizaci“ Ruska, měl i ruský geograf Vasilij Tatiščev, jenž znal Strahlenbergova zkoumání, a jím inspirován umístil v rusky psané encyklopedii z roku 1726 hranici mezi Evropou a Asií právě na Ural.

Tato pro Evropu osudová geografická korekce, inspirovaná ruskou imperiální politikou, byla počátkem 19. století pozvolna akceptována francouzskými a anglickými zeměpisci a zapracována do jejich map, a nakonec ji přijaly i evropské elity a veřejnost. Aniž si tehdy kdokoliv uvědomoval, jaké může mít tato „marginálie“ dalekosáhlé geopolitické následky. Rusko se stalo východní Evropou, do níž pak byly zahrnovány i všechny evropské země a národy, které pohlcovalo. Politický kalkul ruských carů 18. století se tak dodnes významně promítá do diskusí o současné Evropě a Evropské unii 21. století.

Co je tedy Evropa? Kam až mohou jednou sahat hranice Evropské unie? Už Alexandr Puškin komentoval roku 1824 ruskou geopolitickou situaci velmi ironicky: „Rusko skutečně leží v Evropě, ale myslím, že je to omyl některých geografů.“ Řekl bych, že ruský básník Puškin věděl o Rusku více než upovídaný „všeználek“ Zeman. A stejně tak to platí o „kremlofilovi“ Václavu Klausovi, Zemanovu mentálním dvojčeti, přestože je nositelem Puškinovy medaile, kterou mu udělil sám V. V. Putin.