Petr Žantovský sám sebe označuje za novináře. Věří mu to také pan prezident Miloš Zeman, který pravděpodobně čte jeho texty v Parlamentních listech, případně s ním souzní v kritice České televize a dalších médií, přestože je většinou založena na lžích či neznalostech. Petr Žantovský se prezentuje také jako obhájce pravdivosti a lidu proti elitám. Člověka by to možná vzhledem k jeho dřívějšímu angažmá mohlo překvapit, jenomže v dnešní době, kdy se na vysoce postavená místa dostávají bývalí komunisté a estébáci, nemusí. Takzvaně pro lid psal pan Žantovský již v osmdesátých letech 20. století, kdy publikoval v komunisty zdecimované redakci časopisu Melodie, jejíž obsah přibližoval právě pracujícímu lidu, který přece nemá rád nepřátele z Velké Británie nebo USA, ale Michala Davida. Prostě normalizátor, jak má být.

Jiří Černý, Čestmír Klos nebo Jan Rejžek, to jsou jména spojená s fenoménem časopisu Melodie, který začátkem osmdesátých let vycházel v nákladu 100 tisíc kusů a psal také o kvalitní britské a americké hudbě, což bylo v komunistickém Československu téměř nemyslitelné. Jenomže tenhle „ostrůvek svobody“ skončil článkem nazvaným Nová vlna se starým obsahem, který otiskl časopis Tribuna. Ten kritizoval rockové hudebníky, označil je za „za nástroj ideologické diverze“ a odstartoval perzekuci českých kapel jako Pražský výběr nebo Jasná páka. Rázem skončila také původní Melodie, byla propuštěna většina redaktorů, ti zbývající odešli sami.

„Ještě prosincové číslo roku 1983 bylo normální,“ říká Ondřej Konrád v dokumentu České televize. „Ale lednové číslo roku 1984, to byla katastrofa. Byly tam prázdný neotištěný stránky a nějaký články přetištěný ze sovětskejch novin. Prostě tragédie.“

A tak se na stránkách legendární Melodie začaly objevovat ty správné a bezproblémové kapely a interpreti, což měl na starosti šéfredaktor Miroslav Kratochvíl. Veškerý bigbeat označoval za „menšinový“. (Nepřipomíná vám to Parlamentní listy? Taky se tváří, že jsou zastánci utlačované většiny.) Kvalita žádná a tehdejší nová redakce časopis dovedla téměř k zániku.

Jak upozornil například Ondřej Slačálek, publicista Černý Žantovského označil za „nejhorší příklad novinářské bezzásadovosti, kariérismu a megalomanství“. Stalo se tak kvůli článku z Melodie 3/1985, ze kterého Černý v Reflexu také citoval: „… ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez vás klidně obejde… Vždycky se totiž najde tucet jiných…“

Deník FORUM 24 tento článek přináší v plném znění proto, aby si čtenář sám udělal obrázek, odkud přišli dnešní normalizátoři a jak je možné, že dostávají prostor nejen v médiích, ale bohužel také na Pražském hradě. Petr Žantovský byl tehdy – stejně jako jistě bývá dnes – konfrontován s morální i kvalitativní pokleslostí toho, co dělá. A tak zareagoval stejně, jako to dělá dnes, kdy „odráží útoky zlého mainstreamu“ – napsal do prorežimního média otevřený dopis, v němž původní redaktory Melodie urazil a sám sebe nejenže obhájil, ale opět se označil za zastánce lidu a čtenářů, kteří byli doposud přehlíženi jakousi nadřazenou elitou (myšleno těmi, kteří vyprodávali kvalitní časopis s kvalitními texty, o které byl zájem).

Petru Žantovskému bylo dvaadvacet let, asi tak podobně jako Martinu Komárkovi, když tvořil oslavné texty na Klementa Gottwalda. Doufejme, že příště dostane vyznamenání i on. A jedno je jisté: Oběma pánům jejich zásady vydržely. A oba si počkali dostatečně dlouho na návrat své chvíle slávy: takové nové normalizace.

Chcete číst i tištěnou verzi deníku FORUM 24? Nový magazín Revue FORUM si můžete předplatit prostřednictvím sbírky na portálu HitHit.cz.