Slovenský premiér Robert Fico FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Zatímco se Robert Fico v kuloárech snaží tvářit jako státník evropského formátu a doma do omrzení točí populistický kolovrátek o tlaku na růst minimální mzdy, pod rukama mu mizí to nejcennější, co každá společnost má: její budoucnost. Nejnovější data z celoslovenského průzkumu Úřadu komisaře pro děti jsou totiž víc než jen „nedobrá“, jak je diplomaticky označil komisař Jozef Mikloško. Jsou zdrcující obžalobou klimatu, které Ficova čtvrtá vláda v zemi zabetonovala.
Podle průzkumu, do něhož se zapojilo přes deset tisíc dospívajících, zvažuje nebo přímo plánuje odchod ze Slovenska neuvěřitelných 75,4 % mladých lidí ve věku 16 až 17 let. Ještě tragičtější je fakt, že více než 42 % z těch, kteří chtějí odejít, se už neplánuje nikdy vrátit. Slovensko se tak pod vedením současné garnitury mění v čekárnu na terminálu, kde si generace Z balí kufry, než v zemi definitivně převládne negativismus a politická zatuchlost.
Robert Fico s oblibou mluví o suverenitě, ale co je to za suverenitu, když z vlastní země vyháníte ty, kteří by ji měli budovat? Průzkum jasně ukazuje, že mladé netrápí jen ekonomická situace, kterou jako problém vnímá necelá polovina z nich. Hlavním motivem k odchodu jsou rozvrácené vztahy ve společnosti, negativismus a nepřejícnost, což jako zásadní výzvu identifikovalo až 89 % respondentů.
Je to přímý důsledek politiky konfrontace, kterou Fico a jeho souputníci dovedli k dokonalosti. Když se z politiky stane nástroj k vyřizování účtů, šíření nedůvěry vůči médiím a institucím a k polarizaci společnosti, nelze se divit, že 83 % mladých vnímá okolní svět jako nepřátelské místo. Mladí lidé na Slovensku vykazují vysokou nedůvěru k politikům, a místo aby v nich viděli lídry schopné řešit jejich psychické problémy nebo dopady sociálních sítí, vidí v nich jen figury, které jim kradou budoucnost.
Argument, že jde o celoevropský trend, neobstojí. I když komisař Mikloško zmiňuje, že v Česku či Německu uvažuje o odchodu kolem 60 % mladých, slovenské tři čtvrtiny jsou v této smutné soutěži v čele. Rozdíl mezi „zvažovat zkušenost v zahraničí“ a „definitivně utéct z toxického prostředí“ je propastný.
Slovensko se pod Ficem stává zemí pro staré, respektive pro ty, kteří už rezignovali na veřejný prostor a spokojí se s plynulým růstem důchodů či minimální mzdy, zatímco jejich vnuci studují v Brně, Praze nebo Vídni a domů se vrací jen na Vánoce. Pokud vláda nezačne vnímat názor mladých jako relevantní a nepřestane otravovat společenskou atmosféru žlučovitou rétorikou, zbude Robertu Ficovi jen prázdná schránka státu, kde sice bude u moci, ale nebude komu vládnout. Kromě těch, kteří neměli odvahu nebo prostředky odejít včas.