Ve věku 76 let zemřel významný český malíř a pedagog Ivan Ouhel. Odešel tak další výtvarník z legendární skupiny 12/15, Pozdě, ale přece, která vystoupila krátce před pádem komunistického režimu a ohlásila tak obnovu veřejně přístupné svobodné tvorby, která se vymykala režimním konvencím. V lednu zemřel jeho dobrý přítel a kolega z uvedené skupiny sochař Jiří Beránek. Zprávu o smrti Ivana Ouhela přinesl server ArtRevue v článku Radana Wagnera.
Radan Wagner v článku uvádí: „Dnes nás zastihla smutná zpráva: Ivan Ouhel – vynikající nejen krajinářský malíř a člen Volného sdružení 12/15, Pozdě, ale přece, zemřel. Čest jeho památce. Níže uvádím jedno z posledních ohlédnutí za umělcovou tvorbou, která s námi a v českém umění navždy zůstane.
Ivan Ouhel (1945) patří k malířským typům, jejichž tvorba je vzácně kontinuální a proměnná jen nepatrně. V tomto případě se však nejedná o bezvýchodné variace či dokonce nudné stagnace. Jeho práce je naopak vždy svěží a stále působivá. Za tímto zjištěním hledejme dva základní a výchozí důvody. Za prvé totiž autor čerpá a transformuje své vjemy z vegetační i městské krajiny (obvykle je přesto nevýstižně a zjednodušeně označován jako ryzí krajinář), tedy mnohdy z otevřené přírody – z prolínajícího se organického mikro a makro kosmu. Po svém postihuje nekonečné škály neutuchajících procesů a nastalých skupenství z jen těžko zevšednělých přirozených konstelací celků a fragmentů.
Ouhelovo intuitivní sbírání »střepů«, objektů a vzorců se v jeho záběru i podání proměňuje v autonomní výjevy na půdorysu kompozičních zákonitostí. Ty jsou obohaceny chvatným letmo naznačeným gestem i čistou, vzdušnou a citlivě traktovanou strukturou. A to je druhým důvodem podoby sledované tvorby. Ouhel podává své postupně rostlé (až stavebnicové) kompozice, zdá se, s lehkostí a snad neomylným smyslem pro: rytmus, kolorismus a purismus. Je tedy úsporný, nikoliv však vyprázdněný. Je hravý, nikoliv však povrchní. Je stylový, nikoliv však uzavřený. Ouhelovo malířství, dlouhé roky již nefigurální, přestálo minulé intelektuální obavy o klasický obraz a snahy ztotožňovat další smysluplný vývoj s důrazem na odtažitý koncept; jako člověk je tento malíř dokonce pramálo sdílný – o svém umění se prakticky (tedy teoreticky) jinak moc nevyjadřuje. Interpretaci svých intimně laděných a lyricky introvertních »zákoutí« nechává na jiných. V jeho poetické činnosti, prosté skrytých významů nebo literárních symbolů, to však není ani nutné.
Ouhel svým přednesem obsáhne a zvládne malé i velké formáty s nebývalým citem. I jednotlivá výrazová média překlenuje samozřejmě a bez zvláštní kategorizace. Ouhel kreslí malby a maluje kresby; jejich hodnota i přitažlivost je ve své podstatě vzácně rovnocenná.“
Zdroj: ArtRevue
Zdroj: Topičův salon
