Joseph Goebbels otvírá dne 18. března 1933 výstavu o ženách. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de
K totalitním diktaturám patří, že mluví úplně do všeho. V rámci svých možností se to pak pokoušejí i uskutečňovat. I když se jim to povede jen částečně, bývají výsledky smutné. Třeba jako v případě nacistických představ o formování ideální německé ženy.
Protože myšlenky vůdce Adolfa Hitlera byly považovány za nejlepší, muselo se při formaci holčiček, dívek a žen vycházet z nich. Hitler ve své knize Mein Kampf programově prohlásil: „Cílem ženské výchovy musí být neochvějně nastávající matka.“
Protože pro takový úkol musela existovat instituce, v Německu v období nacionálního socialismu bylo povinné členství dívek v Bund Deutscher Mädel (BDM). Tam si dívky měly osvojit nacionálněsocialistickou ideologii, aby ji později předávaly svým dětem.
Výchova v BDM byla krajně nepřátelská vůči vzdělání, aby byly mladé ženy vychovávány pro „völkisch Einsatz“ a přísahu Vůdci a vlasti. Protože podle nacionálněsocialistického názoru byly ženy mnohem silnějšími „nositelkami kultury“ než muži, byly dívky zvláště podporovány v tom, aby „utvářely svůj kulturní život“. Pod kulturním životem se ale rozumělo to, aby se věnovaly ručním pracím, šití, hudbě a dalším „kulturním“ záležitostem. Pozornost se věnovala dívčím sportům, ale v podstatě v celém tom „rozvoji“ šlo především o použitelnost pro cíle diktatury.
Oproti tomu, čeho dosáhlo ženské hnutí za Výmarské republiky, to byl jasný krok zpět někam do 19. století. Přitom v době po první světové válce sebevědomí mnoha žen vzrostlo, jenže šlo o ten druh sebevědomí, který totalita nepotřebuje.
Je nepravděpodobné, že by tímto vývojem byla většina žen nadšená, ale jako vždycky se i tady našlo mnoho dobrovolných členek a vedoucích, které Hitlerovi nadšeně fandily a na jeho cílech se podílely.
Z výchovných spisů lékařky Johanny Haarer (1900-1988), jako je Die deutsche Mutter und ihr erstes Kind (Německá matka a její první dítě, 1934) nebo Mutter, erzähl von Adolf Hitler! (Mami, vyprávěj o Adolfu Hitlerovi!, 1939), je zřejmé, jak moc ideologický požadavek přísnosti v nacionálním socialismu formoval i zacházení s malými dětmi. S dětmi se od narození mělo zacházet jako s bytostmi, jejichž pláči a prosbám se nesmí ustupovat. Bylo třeba zabránit rozvoji láskyplného vztahu mezi rodiči a dětmi a výchova byla především úkolem matky.
Johanna Haarer pojala svou knihu jako příběh o matce, která vypráví svým dětem, dvěma chlapcům a holčičce, místo pohádky příběh o „staré německé říši“. Do toho vplétá předsudky vůči Židům a další „lůze“ a nakonec líčí Adolfa Hitlera jako zachránce. Na konci přichází poučení a výzva ke vstupu do Hitlerjugend nebo Bund Deutscher Mädel.
Líčí se tu židovská rodina Veilchensteinových: „Nebyli to dobří lidé, nebyli čestní a poctiví jako Schmitthammerovi… Nikdo jsme Veilchensteinovy neměli rádi, ani děti. Vypadali úplně jinak než my, měli ohnuté nosy a velmi tmavé vlasy. Pokud jste s nimi jednou promluvili, okamžitě začali být drzí a dělali se důležitými.“
Německá matka měla podle nacistického žargonu vidět svůj úkol „v reprodukci těla německého národa“ a v plnění domácích činností.
„Pro spoustu žen muselo být příjemné, že jejich výkon v rodině a domácnosti byl konečně uznán, bylo by iluzorní to popírat,“ říká Kirsten Heinsohn, historička z Výzkumného centra pro soudobé dějiny v Hamburku.
V roce 1938 ustanovil Hitler „Čestný kříž německé matky“, zkráceně Matčin kříž. Byl udělován na veřejných oslavách. V bronzové kategorii bylo ocenění za čtyři až pět dětí. O kandidátky nebyla nouze, protože přibližně čtvrtina rodin v Německu měla v té době nejméně čtyři děti. S osmi dětmi si žena vysloužila Zlatý mateřský kříž.
Od roku 1933 byla zákonem zavedena manželská půjčka. Bylo to až 1 000 říšských marek. Manželka se však musela zavázat, že se vzdá své výdělečné činnosti, dokud nebudou peníze vráceny. Za každé narozené dítě se část půjčky odpustila. Pokud se narodily čtyři děti, půjčka se takzvaně „snížila“. Kromě toho se od třetího dítěte vyplácely „přídavky“ a rodiny získávaly slevy na dani.
Tato opatření vylepšovala režimu i statistiky, protože když ženy nechodily do práce, snižovala se nezaměstnanost. Pouze údajně „typicky ženská“ povolání jako zdravotní sestra, pomocnice v domácnosti nebo sekretářka byla stále žádoucí. Akademické profese pro ženy nikoli.
Byla tady ale také temnější stránka těchto vizí, a to Hitlerův zákon o „prevenci dědičně nemocného potomstva“. Ženy, které nesplňovaly rasová měřítka národních socialistů, například kvůli postižení, ale často také kvůli obvinění z „asociálního“ chování, nesměly mít děti. Nucená sterilizace a zákaz sňatků byly nařízeny pro osoby se zdravotním postižením a takzvaně dědičně nemocné. Na to dohlížely speciálně vytvořené zdravotní soudy.
Válka přinesla v praxi konec těchto velkolepých plánů. Muži byli na frontách, odkud se často už živí nevraceli, a ženy musely zase do výroby do zbrojovek. Nedostávaly ale stejný plat jako muži. O jejich potomky se nyní stát staral v mateřských školách. Nakonec, když už bylo každému soudnému člověku jasné, že je pro režim všechno ztraceno, poslal Hitler do posledních bojů děti. O život lidí přece ve skutečnosti nikdy nešlo.
(Zdroj: mdr.de, de.wikipedia.org)
