Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
KOMENTÁŘ / Senát, který má být „pojistkou demokracie“, neschválil ratifikaci Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí. Česko se tak zařadilo do zvláštní kategorie zemí, které o sobě tvrdí, že jsou natolik „tradiční“, že mají být údajně „západnější než samotný Západ“.
Naši „pojišťováci“ ovlivnění tradicionalistickou lobby, která zuřivě odmítá zjevnou ideovou shodu i údajné finanční napojení na Putinovo Rusko, kde domácí násilí není trestné, úmluvu těsně odmítli. Z dokumentu, s nímž většina voličů nemá problém, udělali zcela uměle prostor pro bitvu s údajnou „woke“ a „gender ideologií“.
Kauzy zveřejňované organizacemi, které se zabývají násilím na ženách, přitom ukazují, že situace v České republice má velmi daleko k jakékoliv normalitě. Postoj policie a často i soudů k násilným činům, jejich následkům u obětí i otázce společenské nebezpečnosti bývá často tristní.
Pokud tedy někdo argumentuje tím, že Istanbulská úmluva je údajně „nadbytečná“, protože ženy a další členové domácností jsou již „dostatečně“ chráněni stávajícími úpravami, je buď o reálném stavu naprosto neinformován, nebo hůře, vědomě lže. A názor, podle nějž se má potřebné změny dosáhnout „výhradně domácími právními úpravami“, nedává smysl.
Jestliže po pětatřiceti letech svobody stále nemáme slušné zákony vynucující ochranu slabších, odkopnutí vysokého mezinárodního standardu znamená pouze jediné: ti, kdo na jeho odmítání zarputile trvají, ho chtějí ve skutečnosti pro občany České republiky snížit. Laťka, kterou nastavil klíčový mezinárodní dokument, má být posunuta nejméně o půl metru níže.
Zastánci tohoto přístupu se jen řídí dávno zaběhnutou logikou, kterou klasicky shrnul autor románu Gepard Giuseppe Tomasi di Lampedusa: „Aby věci mohly zůstat při starém, všechno se musí změnit.“
Kořeny politického autoritářství v „tradiční rodině“
Není žádná náhoda, že zastánci „tradiční rodiny“ zpravidla spadají vjedno s příznivci autoritářství a kultu tzv. silných lídrů.
Jde o ty, kdo vidí ničím neomezovanou svévoli „silného“ jako důležitější než právní stát a demokraticky kodifikovaná univerzální pravidla. Své vesměs směšně „mužné“ idoly tolik ctí mimo jiné proto, že je považují za vzor pro své vlastní bezohledné chování v „domácím království“.
Tak jako kolem Donalda Trumpa vyznavači kultu skáčou coby poslušní ratlíci, bez ohledu na to, jak nepřátelsky se k nim případně chová, stejná představa se má týkat i „tradičních rodin“ mužských šovinistů. Ženy, děti a ostatní otroci se budou až po pás klanět hlavě rodiny, která zcela sama a bez nutnosti cokoliv komukoliv zdůvodňovat přijímá všechna klíčová rozhodnutí. Zjevně nezdravá absolutní důvěra dokonce některé vede k tomu, že by byli ochotni vzdát se i dávno nabytých práv směrem navenek, včetně práva volebního.
A jestliže se snad tomuto uspořádání někdo vzepře, čeká ho násilná lekce poslušnosti.
Klasická definice autority sice hovoří o schopnosti ovlivnit chování druhých bez použití násilí, ale víte, všechny ženy, děti a ostatní otroci vlastně nejsou dost uvědomělí na to, aby takovou autoritu zakotvenou ve Starém zákoně pochopili.
Co na tom, že ohánět se dnes doslovně texty, jejichž vznik někteří historikové umisťují zčásti do 12. nebo 13. století před Kristem, může být označeno za pěstování skutečného „paleokonzervatismu“? Že v těchto nekriticky čtených textech najdeme leccos pro dnešního člověka prapodivného, od fatální démonizace leváků až po striktní zákaz krátkých vlasů u žen? Proč ne, máme tu přece lidi, kteří by v oživení předpotopních předsudků neviděli naprosto nic špatného. Tvoří sice ve společnosti nepatrnou menšinu, to jim však neubírá na ambicích stanovovat závazné standardy pro všechny ostatní.
A o nic jiného než o ambici určovat druhým, co je pro ně dobré, vlastně spor neprobíhá. Pokud chtějí muž a žena založit rodinu připomínající autoritářské rodiny našich prapradědečků, ani v současnosti jim nic nebrání. Stát jim rozhodně nezakazuje, aby za dveřmi bytu rozpoutali naprostý pravěk. Jestliže některé ženě z důvodů, o nichž raději nechci nic vědět, skutečně imponuje, když ji partner majzne kyjem a odtáhne za vlasy do ložnice, nikdo proti tomu neřekne a neudělá ani ň.
Mezinárodní úmluva o násilí na ženách a domácím násilí je tu pro ty, jimž podobné domácí uspořádání nevyhovuje a cítí potřebu se proti němu dovolávat ochrany společnosti za vchodovými dveřmi bytu.
Západ, jaký svět neviděl
Pro některé z těch, kteří se veřejně ohánějí ukotvením České republiky v západní civilizaci, se ve skutečnosti jedná o extrémně složitou symbolickou operaci.
Místem, kde se jejich „Západ“ nachází, totiž nejsou v žádném případě empiricky dané demokratické společnosti současného Západu. Sídlem retroutopie je sbírka nekriticky vykládaných orientálních textů z dávné minulosti. Jejich představa „tradiční židovsko-křesťanské civilizace“ zahrnuje důrazné odmítnutí změn, jimiž Západ prošel někdy od 18. století.
Od zuřivého reakcionářství zaštiťujícího se „zapomenutým věděním“ je už jen krok k ultrapravicové odnoži „tradičních studií“ původně apolitického francouzského myslitele Reného Guénona. K myšlenkové spojnici Evola-Dugin, která nás vede přes starý italský k současnému ruskému fašismu. Ke smečce amerických extrémních pravičáků s Duginem sympatizujících, která obklopuje a spravuje politický kult Donalda Trumpa ve Spojených státech.
Jde o pochybné společenství verbálních uctívačů Západu, které odhazuje západní důraz na rovná práva a ochranu slabších, aby místo toho čarovalo s účelově zkonstruovaným pseudotradičním, mužsky šovinistickým, autoritářským identitářstvím.
Uctívání Západu, jaký svět neviděl, však nese s sebou pro Českou republiku přinejmenším dvě zásadní rizika.
Za prvé, prosazování pojetí rodiny coby mužovy absolutní monarchie znamená podminování demokratického politického systému, který je založen na pojetí rovných práv.
Za druhé, odmítáním mezinárodních dohod zakazujících násilí na ženách a domácí násilí navenek signalizujeme, že politická kultura Česka je reálnému demokratickému Západu na hony vzdálena – a tedy dokořán otevřena například ruské subverzi.
